Ááá, Merkur se otočil ...

Konečně! Moc se mi tomu nechtělo věřit, protože já jsem byla pořád nějaká zastavená, ale včera to tak nějak nenápadně plynule nastoupilo a doufám, že to nějakou dobu vydrží. Ba co víc, že se to zlepší. Že se zlepším já.

Jako joo, na zázraky nevěřím, jen si je občas sama vytvářím, což mě docela baví. Jenže začínám mít obavy, že na to všechno, co bych chtěla obsáhnout a zazázrakovat, můj život prostě stačit nebude. A tak musím potlačit frustrace z toho, že už ten život nestihnu naplnit, jak bych si přála a prostě jen tak nějak nezastavovat. Jenže to zase zařizuje a mluví do toho planeta Merkur – moje osobní planeta. Pro jistotu je to vždycky se zdviženým prstíkem, protože sahám do rezerv, které nejsou bezedné. Tak je to asi i dobře, že mám nějakého osobního pitbulla, který mě jen tak lehce nedá.

Takže pokud Merkur hází zpátečky, otočky a podobné nesmysly, fungují nejen blbě přístroje a mohou se kazit a odcházet, ale blbě funguju a v podstatě odcházím taky já. A to je vždycky docela průšvih pro mě. Ale včera ráno to tak nějak začalo a mně se docela ulevilo, i když nevím, na jak dlouho. Protože na planety a hvězdné nebe všechno svádět nelze. Ale astroložce, u které už nějaký ten rok sleduji její zvěsti nejen pro mě, ne že vyloženě věřím, ale prostě to většinou tak nějak kompletně sedne jak zadeček na šerblíček.

A jakože jo. Předvedla jsem se už hned ráno v řeznictví. Docela jsem se tam rozšoupla a brala toho víc. Takže paní prodavačka celá rozjařená z mého nákupu mi po mém „děkuju, to bude všechno“ nabídla, jestli nechci ještě i kuřecí. Tak jí říkám, že ne, že mám tu vepřovou plec a z ní právě budu dělat kuřecí na smetaně. Chvilku zůstala ve stavu štronzo, myslím, že i ruce jí zůstaly ve vzduchu a pak se hrozně rozesmála. „Ježíííííš, vy jste dobrá!“ A v tom ten Merkur „cink“ a já jí odpověděla, že ano, že to o mně říkají. No nebudu psát, kde bych se radši viděla, když mi docvaklo, co to ze mě vyletělo. Nakonec jsem se už v autě ujistila, že ano, že je třeba se umět pochválit, každopádně růžovolící jsem z toho ještě teď.

Ale to mi ještě pořád nedocházelo, že se začínám otáčet i já. Aby taky jo, když jsem domů přijela celá zdecimovaná horkem a dusnem, že se mi nechtělo ani žít. Nicméně jsem se postavila k plotně, abych vykouzlila to kuřecí na smetaně, naložila různě maso, zbytek uložila do mrazáku a vyřízená odpadla na gauč. Ani na kafe, bez kterého nezačínám skoro nikdy den, jsem neměla chuť. Ráno jsem se prošla po zahradě, a to jsem neměla dělat, protože tohle prapodivné počasí svědčí akorát tak plevelu všeho druhu a letos má nějaké zázračně bujaré rozmnožovací schopnosti. To mi zkazilo náladu, protože fakt nevím, kdy se tam mám dostat, abych s neřádem zatočila, protože ve vedru a v dusnu prostě neumím moc dobře fungovat. A tak jsem si na tom gauči přemýšlela, kdy to asi tak zvládnu, kdy se zlepší počasí, kdy budu moct, kdy nebudu v práci, kdy nebudu mít jinou důležitější práci, kdy budu doma, kdy nebudu doma…… no a zatímco si tak u toho přemýšlení ležím, plevel se činí a roste a roste.

Bum tuc bum tuc budí mě jakýsi rytmus ze spaní…. Mám dojem, že slyším zpívat něco jako "alarm"? No jo, já z toho přemýšlení usnula. Ještě v polospánku jsem natáhla ruku s mobilem a zjistila původ písničky, která zněla z nějakého filmu v televizi. Haha, sice jsem tak trochu odpadla, ale Merkurek mě zase šťouchnul a jako bonus poslal písničku, o které si pravděpodobně myslel, že by mohla zabrat. A jako jo. Možná jsem ve věku, kdy bych měla poslouchat třeba Evu a Vaška, nebo duo Jamaha, ale tudy cesta u mě nevede. Můj playlist – bez ladu a skladu, poslouchaný vždy a zásadně na „náhodný výběr“, kde se těch stylů střídá docela hodně a pro mnohé nepochopitelně, písničky dobré, náročné, ramcajdáky, jednoduché, výběhovky, vykopávky, novinky, pro někoho neposlouchatelné, ale prostě moje a nikdo mi do toho nekecá. Občas nějakou smáznu, protože mi začne lézt na nervy, občas nějakou přidám. A tak se stalo včera. Mayhem. Jooo, je to k smíchu, už ten název vystihuje nejspíš mě, ale já většinou na názvy a texty moc nedám, jedu čistě hudbu, rytmus a moje pocity. No a já v té písničce najednou slyšela celý můj včerejší den. Pravda, chce to trošku dávky fantazie, ale s tím já problém nemám.

Nejdříve jsem se s písničkou oťukávala, když jsem dělala známé nehtíky. Pak jsem se osmělila, pustila ji více hlasitěji,  když jsem si přinesla na verandu kafe a reprák, protože ono to zalévání různých kytek a hromadu orchidejí něco zabere, tak abych si ji mohla vychutnat už líp a sama. A tak se stalo to, že dusno nedusno, pobíhala jsem s konvičkou, hnojivem a tak různě jako fakt až pobíhala. Najednou mi přišlo, že jsem nějaká taková odlehčenější, pohyblivější, neutlumená, že mi jako odněkud proudí více energie. Bože úplně osvěžující pocit, až jsem si z toho otevřela vychlazené Frisco. :)))) K večeru jsem oběhla celou zahradu s konvemi i hadicí a notnou dávku dostal i nenáviděný plevel. Však on za to nemůže. Vzala jsem ho prozatím na milost.

Přišel večer a já dostala chuť na další dávku rytmu, tentokrát jsem si musela dát sluchátka, protože jsem měla potřebu ještě hlasitěji, ale to by mě možná přišli vystěhovat sousedi, takže jsem zvolila „tichou“ variantu. V momentě, kdy jsem dostávala chuť k pohybu a tančit jsem si řekla, že asi nějaká návratovka? Vzpomněla jsem si na Merkura, že mě asi fakt konečně zase trochu popostrkuje a pojala jsem vůči němu vděčnost. Jasně nebude to dokonalost sama, ale i za takové pro někoho nepodstatné a i touto písničkou třeba neposlouchatelné postrčení vděčná jsem. Mám chuť na milion věcí, na učení se, na zkoušení nových věcí, na zdokonalování se, na dietu, na cvičení, především na pohyb. Nebude to jen tak, tělo si prostě tak nějak stávkuje po svém a tak jsem ho už dva večery zaplácla nějakými detoxikačními náplastmi, že třeba ze mě vytáhnou i to, na co vůbec nejsou určeny. Akorát se musím zeptat na patřičných místech, jak poznám, že jsem už oddetoxikovaná. I když…. To by se poznat asi mělo tak nějak samo, že jo.

On ten život je takový nějaký zvláštní. Člověk je jako cestující ve vlaku. Celý život nastupuje a vystupuje, a každá jízda je jiná, ať už člověk vliv nějaké planety vnímá, anebo ne. Každopádně mám pocit, že občas podnikám přímo cestu kolem světa a z hlavy mám jeden velký točící se glóbus, ve kterém se občas rozsvítí. Uff.

https://www.youtube.com/watch?v=aM7bnWbvoJM