Tuto noc psi spali...

Je to už dlouho, co jsem tady napsala blog „Když psi v noci nespí…“. Tehdy jsem psala, že se mi občas v životě dějí zvláštní zážitky a odkaz na blog dávám na konec tohoto, protože spolu úzce souvisí. Byť uběhlo pár těžkých let….

Tehdy, před lety, neměl blog moc přečtení. Co bylo zvláštní, četl se celé ty roky, i když jsem tady nic nepsala. Jen jsem třeba jednou za pár měsíců nakoukla a ve statistikách zjistila, že „psi“ se pořád čtou. Bylo to takové zvláštní a říkala jsem si, že to nebude jen tak.  Máme tam datum 12. 3. 2016. A přesně rok na to se mi všechno otevřelo a začalo tak smutné a náročné období.

12. 3. 2017 byla sdělena mé mamince těžká diagnóza, rakovina slinivky. Docela to se mnou zamávalo, protože na rakovinu už zemřel můj otec a s rakovinou se už nějaký ten rok léčila moje sestra. Ten den mi to nepřišlo, utápěla jsem se v slzách bezmoci a až za pár dnů, běžela jsem se podívat na zprávu z nemocnice a ten datum. Najednou jsem věděla, kdo mě tu noc rok před tím volal. Proto jsem se tehdy v noci na maminku běžela podívat, ten hlas byl jejímu nejpodobnější. Docela mě zamrazilo, že je to ve stejný den. Ještě více mě zamrazilo, když jsem zjistila, že se ten blog pořád čte, byť ne nijak masově, jen sem tam, ale že ho lidi stále otevírají a tak je tomu pořád. Už mi to pak nedalo a opravdu, i když jsem nic nepsala, chodila se kvůli „psům“ dívat.

Nastalo hodně náročné období měsíců chemoterapií, ozařování, nemocnic, vyšetření….. a prostě nemá ani smysl o tom psát, myslím, že tuhle zkušenost už zažila v životě většina z nás. Nevěděla jsem, která z nich mi odejde dřív, protože uzdravení jedné nebo druhé, to se rovnalo zázraku. Nevěděla jsem, o kterou se mám bát dřív. Které dřív pomoct. A tak, ke konci těžkých měsíců mé sestry převzala hlavní péči o ni neteř a já o mamku. Za sestrou jsem hlavně jezdila na „kafíčko“, povídat si s ní, sem tam něco málo udělat, uvařit něco dobrého, nebo doprovodit k lékaři. Vždycky říkala, že i z vážných věcí umím udělat legraci a její stav byl fakt už dost kritický a my se smály v nemocnici na chodbě.

Bohužel, po měsících už jen samého trápení, nemoci podlehla. Bylo 15. 3. 2019. Ještě jsem chvíli před tím s ní mluvila a přemlouvala ji, že si ji vezmeme domů do péče, nechtěla ani slyšet, nepřipouštěla, že je tak nemocná a nechtěla prostě sklopit hlavu a přiznat, že je na konečné. S nemocí bojovala předlouhých 9 let a byla z toho už hodně vyčerpaná. Někdy v půlce února mi řekla, že už má chuť to vzdát, že už prostě nemůže a nemá špetku energie. Byla to pravda.

Co mě opět ohromilo, byl ten datum. Hodně blízký dvanáctému březnu a ano, opět jsem nahlížela na čtenost článku.

Včera jsme se naposled rozloučili s maminkou…..

Odešla přesně na den jako moje sestra, jen ji přežila o dva roky. Až z toho mrazí. Konec jsme čekali, poslední dva měsíce už vyžadovala trvalou nonstop péči a dozor. Bylo to náročné, ale zapojili se všichni, kdo mohli. Tímto smekám před mojí dcerou a jejím přítelem, která se na podzim přistěhovala zpátky a tím mi to celé hodně ulehčila. Oba rovnocenně, mladí lidé a starali se o maminku tak, že jsem nemusela zůstat z práce doma. Plně mě vystřídali, nahradili, kdykoliv bylo třeba a bylo to některé dny opravdu hodně náročné, protože se jí začínal vypínat mozek a ten dozor byl nutný. Denně jsem u ní spala…

Poslední noc, spala jsem celkem dost tvrdě, unavená, se spánkovým deficitem, přesto stačilo, aby mamka zašustila peřinou a byla jsem vzhůru. Seděla v posteli a povídala, jak tam někoho má na návštěvě, a že to tam vypadá jak za války. Nakonec usoudila, že se jí to zdálo. Tak jsem jí to potvrdila, pomohla jí lehnout, ať ještě spí, že je málo hodin. Naposled v životě jsem ji přikryla….. Už jsem neusnula. Ten proces umírání přišel hned.  Pro umírajícího asi příjemný, jak se vypínají různé procesy v těle a tím je to nebolestné, úlevné. Pro člověka, který to sleduje, to moc příjemné není. Není to scéna z romantického filmu, to ani náhodou.

A potom už jen ticho, osvobozující a tvrdě zdrcující zároveň. Nezvratné ticho a ani ti psi neštěkali. Tuto noc byli absolutně zticha. Tiše byla i moje čivava, která očkama zpod mojí peřiny kontrolovala, co se to děje. Ani nehlesla, dokonce ani když pak přišli cizí lidé…. Komu by se taky chtělo štěkat….

A tak, na tato dvě data už nikdy v životě nezapomenu a jejich čas se tímto doufám navždy naplnil. Od roku 2016 čekám, kdy se to zoufalé noční volání promění, prožije, uzavře.

Možná přišel teď ten pravý čas a psi ať klidně začnou vesele štěkat. Možná mi tím něco naznačí….

https://marienovotna1.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=498904