Lidské dějiny jsou plné příkladů nejrůznějších vládců a vůdců. Ti ovládáni ctižádostí rozpoutávali války, štvali lidi proti sobě. Mysleli, že jim to přinese štěstí, věčnou slávu. Zůstali po nich statisíce, miliony mrtvých.
Kázání na 24. 3. 2024 - Květná neděle
Biblická čtení: Filipským 2,1 - 11; Matouš 21, 1 - 11
Biblická čtení je možno přečíst si zde: www.biblenet.cz
Lidské dějiny jsou plné příkladů nejrůznějších vládců a vůdců. Ti ovládáni ctižádostí rozpoutávali války, štvali lidi proti sobě. Mysleli, že jim to přinese štěstí, věčnou slávu. Zůstali po nich statisíce, miliony mrtvých. Spousty zničených lidských životů, rozvrácených rodin. Když pátrám po příčinách toho, proč to v některých rodinách v naší zemi nefunguje, dostanu se k tomu, že před několika generacemi, v době druhé světové války došlo k událostem, či rozhodnutím, které velmi negativním způsobem ovlivnili život oněch lidí i jejich potomků na generace dopředu. A to vše jen proto, že si jeden patologický jedinec usmyslel, že bude mocný a obalamutil svým sliby lidi kolem sebe. Sliboval nebe na zemi. Takových bylo, co slibovali nebe na zemi. A potom většinou přišlo peklo.
A potom tu máme někoho, kdo podle těch, kdo ho znali, podle svědectví apoštola Pavla v dnešním čtení z listu Filipským, byl Ježíš způsobem bytí roven Bohu. Bůh, to je vlastně podstata tohoto světa, původ všeho, základ toho co nazýváme skutečnost, realita. Teolog Paul Tillich pro Boha používal definici „ Hlubina bytí.“ Z něj všechno vychází. A být způsobem žití roven Bohu vlastně znamená ukazovat svým životem, v čem spočívá pravý život, pravé lidství, být ve svém jednání s Bohem ztotožněn.
No, řekli bychom, že takový člověk bude uctíván, bohatý bude mít spoustu služebníků. Ale ono to bylo poněkud jinak. Tento člověk ukázal svým životem, že podstata skutečného života, lidství spočívá v něčem úplně jiném.
Apoštol Pavel v úvodu k tomuto starokřesťanskému hymnu říká: "….v ničem se nedejte ovládat ctižádostí ani ješitností, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe; každý ať má na mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu.“ A pak pokračuje tím, že toto ve svém životě naplnil Ježíš. Jeho Božství spočívalo právě v tom, že se vydal do služby druhým. Snažil se sloužit, pomáhal těm nejpotřebnějším. Co mu bylo odměnou - nepochopení, pronásledování, smrt. Ježíše za jeho pozemského života nikdo nepochopil a skoro všichni jej nakonec opustili.
Mnozí ho vítali, doufali, že bude mesiáš, vládce a vůdce, který se v čele vojsk ujme vlády. Takovýchto poct se dostalo Ježíšovi, když přijížděl do Jeruzaléma. Věděl, co ho tam může potkat. Věděl, že mu lidé usilují o život. A přesto tam šel. I přes hrozící nebezpečí hlásal své poselství o lásce, službě oběti, o tom, že před Bohem se nemáme čím vykázat, že neplatí žádná výlučnost. A když už Bůh člověka vyvolí, není to kvůli tomu, aby ho zahrnul všelijakými poctami. Je to kvůli tomu, aby na sebe vzal službu, stal se služebníkem ostatních.
Takto Ježíš ukázal lidem marnost všech domněnek ve vlastní vyvolení. A ti samí, kdo při jeho příjezdu do Jeruzaléma volali Hosanna, ti samí volali: „ ukřižuj.“ Nelíbil se jim mesiáš, který nejenže nezúčtuje s okupanty, nepodmaní okolní národy. On dokonce hlásá, že je potřeba hlásat odpuštění, lásku k nepřátelům. Znepřátelil si náboženské veličiny, když jim ukázal, že jimi hlásané náboženství nevede k tak důležité vnitřní proměně. V této souvislosti mě napadá jeden citát od Richarda Rohra. Ten tvrdí, že náboženství se může stát výborným místem, kde se můžeme schovat před Bohem.
Ježíš ztělesnil Boží postoj k lidem. Bůh přichází k lidem jako tichý, respektující jejich svobodu. Můžeme jej odmítnout, můžeme jej neposlouchat. On se nám do života plést nebude. Pokud ho někdo přijme, potom z něj nebude chtít udělat poslušně slepě následujícího. To dělali a dělají nejrůznější mocipáni, kteří své příznivce získají a pak odkopnou. Ne Bůh člověka bude neustále doprovázet. A bude mu ukazovat, jak se dospět k životu podle Ježíšova předobrazu. Bůh nás chce doprovázet ve všech chvílích našeho života. V dobách radostných nás chce učit vděčnosti nesamozřejmosti. V dobách složitých a bolestných nás chce učit odpuštění, milosrdenství a trpělivosti.
Jeho cíl je vznešený, úžasný. Není to nic menšího, než aby se i v našich životech naplnilo to co u Ježíše. Máme se totiž stejně jako on stát požeháním, zdrojem spásy. Bůh nám chce dát, abychom prožívali radost a vděčnost navzdory tomu, jestli se nám z pohledu světa kolem nás daří, či ne. Radost, i když bolesti a zklamání je dost a dost. A tak jako Ježíšův život přinášel záchranu, uzdravení, tak to máme přinášet i my. A to znamená i cestu kříže. Apoštol Pavel to popisuje v listu Koloským: "Proto se raduji, že nyní trpím za vás a to, co zbývá do míry utrpení Kristových, doplňuji svým utrpením za jeho tělo, to jest církev.“ Znamená to žít láskou, kterou popisuje apoštol Pavel v prvním listu do Korintu takto: "Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. Láska nikdy nezanikne.“
Na této cestě, stejně tak jako na Ježíšově mohou mnozí volat ukřižuj. Pokud po ní jdeme, tak stejně jako na konci Ježíšovy cesta bylo vzkříšení a vyvýšení, tak stejně i u nás se nakonec ukáže plody, které přinesl, stojí opravdu za to. A to i přesto, že se jedná o cestu kříže, který nás na ní prostě nemine.
Amen
