Odkud byla Ježíšova moc? Boj s démony v nás.

V dnešním evangelijním čtení jsme slyšeli o tom, že Ježíš vešel do synagogy v Kafarnau. A lidé žasnou. Tento vlastně ještě mladý muž, syn tesařův, učí jako ten, kdo má moc.

             Kázání na 28. 1. 2024

Biblická čtení: Deuteronomium 18, 15-20; Evangelium podle Marka 1, 21-28

Biblická čtení zde:http://www.biblenet.cz/

  V dnešním evangelijním čtení jsme slyšeli o tom, že Ježíš vešel do synagogy v Kafarnau. Nevím pokolikáté to dělal. Máme to na začátku evangelia, takže to bylo možná jeho první vystoupení. A lidé žasnou. Tento vlastně ještě mladý muž, syn tesařův, učí jako ten, kdo má moc. Ne jako zákoníci.

 Odkud se ta moc vzala? Proč byl tak odlišný od zákoníků, kteří tuto moc postrádali? Nevíme, až na malou výjimku, co dělal prvních třicet let života. Evangelijní oddíly o jeho narození nám sdělují, že jeho narození se událo z Ducha Božího. To nemá nic společného s biologií. Je to teologická výpověď o tom, že Ježíš má už od počátku jedinečný úzký vztah s Bohem, je s ním zcela v souladu. Má vztah s Bohem, který je láska. Je to Bůh, který bezvýhradně miluje a přijímá člověka. Ve vědomí tohoto jedinečného vztahu se Ježíš nevyhýbá ani zkouškám, které ho tříbí a zdokonalují. V evangeliu čteme o tom, že se Ježíš nebojí zařadit se do zástupu kajícníků jdoucích nechat se pokřtít od Jana Křtitele. Ježíš se nebojí jít na poušť, utkat se s ďábelským pokušením. Čteme v evangeliu také často o tom, že Ježíš opouští učedníky, aby se v osamění modlil. Někdy tak prožije celé noci. Ve vědomí přijetí od Boha se nebojí jít ani k lidem pro tehdejší zbožné lidi nečistým, nedotknutelným. Zvěstuje tomuto světu, že Bůh má zájem o všechny. I v líčení stejné události, kázání v Nazaretě u evangelisty Lukáše čteme o tom, že Ježíš vynechal v citátu z proroka Izajáše zmínku o Boží pomstě pohanům.

 Četl jsem v knize Richarda Rohra Božský tanec, že prvotní význam slova teolog u pouštních otců a matek je ten, kdo se modlí, tedy ten, kdo má zkušenost s živým vztahem s Bohem, který je vždy jiný, který je tajemstvím. Ježíšova moc tedy plynula z jedinečného vztahu s Bohem, který je tajemství, ale který je sám láskou. Ano, to byl onen zdroj moci. Ježíš byl naplněn jedinečnou nesobeckou láskou, jejím vědomím. Doslova jí přetékal, tryskala z něj. To byl zdroj jeho moci, odvahy, ochoty k oběti. To je to, co vede k vnitřní proměně, co je její nejlepší motivací.

 Pak je jasné, že Ježíšovo zvěstování bylo něčím jiným než zvěstování zákoníků. Podle toho, co o tehdejších zákonících vím, bylo jejich pojetí Boha a vztahu k němu naprosto jiné. Byl to systém příkazů a zákazů. Podle tehdejšího pojetí si jejich plněním si člověk zajišťoval přijetí u Boha. Zákoníci měli své naučené, zaběhané odpovědi. Měli silný pocit výlučnosti vůči jiným, odlišným, pohanům, cizincům. I nemocní pro ně byli nečistí, protože podle jejich interpretace byli tito lidé hříšníky a nemoc byla trestem.

 Za pocitem výlučnosti, straněním se odlišných lidí a názorů je ale strach. Strach z toho, že by se mi můj systém zásluh na který jsem pyšný mohl rozpadnout. Strach z reálného života, strach z toho, že přehlídnu některé z několika set přikázání a Bůh mě zavrhne. Byly to naučené odpovědi odtržené od reality, vycházející z klamného dojmu, že my máme na Boha monopol. Připomíná mi to větu z dnešního prvního starozákonního čtení. Tam se píše o tom, že se Izraelci báli setkávat se s Bohem přímo.

 Z čeho vychází zvěstování u křesťanů, Ježíšových následovníků dnes? Je to úžas z nepodmíněné lásky našeho stvořitele ke všem lidem bez rozdílu? Jsme touto láskou naplněni, jsme si jí vědomi? Je pro nás Bůh nevyčerpatelné, nepostižitelné tajemství, před kterým můžeme nekonečně žasnout a radovat se z něj. Potom pochopíme, že vše, veškeré výpovědi, učení, teologie jsou jen nedokonalými ukazateli. Není to náhodou tak, že křesťanům je dobře v jejich zaběhaných tradicích, učeních, odpovědích? Co je převládající motivací nás křesťanů? Je to úžas z nepodmíněné lásky a bázeň z nekonečného tajemství. Nebo je to vědomí výlučnosti, snaha nalézt jednoduché univerzální odpovědi, pocit příslušnosti k té správné skupině? To nevede k žádoucí vnitřní proměně, v tom není Boží moc. Vědomí a naplnění nepodmíněnou láskou, vědomí toho, že naše odpovědi jsou pouze nedokonalými ukazateli, by nevedli k takovému rozdělení a k neochotě spolupracovat. size="12pt"V našem městě je jedenáct církví. A jen tři, nebo čtyři z nich jsou ochotny spolupracovat.

 Ježíšovo zvěstování motivované láskou ale budí odpověď. Proti Ježíšovi vystupuje nečistý duch, který posedl jednoho z účastníků. Ví, kdo Je Ježíš, zná jeho jméno. Dle výkladu Richarda Rohra tento démon symbolizuje lidské náboženství, které je sebestředné, soustřeďuje se na vlastní výkon a vlastnictví pravdy. Takovému náboženství, ať už v jakékoli duchovní tradici, vadí to, co přinášel Ježíš. Nesnese, že u Boha si nelze nic zasloužit, že Bůh je z vlastní podstaty nepodmíněná láska. Lidské sobectví, sebestřednost nesnese, že vlastně nevíme, nechápeme a ukazujeme k tajemství, do kterého pronikáme jen nesobeckou, sebeobětující se láskou. Máme radši, když se můžeme něčím vykázat, když můžeme být pyšní na svůj vlastní výkon. Nedělá nám dobře přijmout nezaslouženou lásku. Vyžaduje to zkušenost s tvrdostí a složitostí života, s vědomím vlastní nedokonalosti. Je to vědomí břemen, která v životě neseme a kterých se majitelé pravd a výlučnosti nechtějí ani dotknout prstem.

 To, že někdo vyslovil, znal něčí jméno, znamenalo v tehdejší kultuře, že nositele toho jména mohl ovládat. Ano, nečistý duch, který symbolizuje zlo, sobectví, sebestřednost chce Ježíše zastrašit, chce ho zahnat, nebo dokonce ovládnout. Nepodaří se mu to ale. Ježíš mu pohrozí a donutí ho z onoho člověka vyjít.

 Celé dějiny jsou plné příkladů toho, jak evangelium ve své ryzí podobě budí odpověď lidského sobectví, zla. Ježíšův příběh je vlastně o dočasném, zdánlivém, vítězství lidského sobectví. I Ježíšovi učedníci se vlastně k němu přidali ze zištných důvodů. Hádali se, kdo z nich je největší, chtěli být ministry v jeho vládě. Ježíše vůbec nechápali. Pochopili jeho poselství až po vzkříšení a letnicích. Přemohlo je vědomí toho, že i když naprosto selhali, jsou přijímáni a milováni, počítá se s nimi. A to je vedlo k tomu, že bez ohledu na následky šli a zvěstovali evangelium.

 Ježíš provokoval tím, že kvůli lásce k opovrženým, nečistým, nemocným a vyloučeným překračoval veškerá tabu tehdejšího náboženství – předpisy o rituální čistotě, sobotě. Ano, z lásky k těmto lidem, tím že se jich dotýkal a stoloval s nimi se stal sám nečistým. Až skončil na kříži.

 Křesťané jsou v minulosti i dnes pronásledováni a zabíjeni. Jsou pronásledováni jednak nepřáteli křesťanství, totalitními režimy, vyznavači jiných náboženství. Duch sobectví a sebestřednosti, strach z nepodmíněné lásky však vede k tomu, že se křesťané nenávidí a pronásledují navzájem. Lidé , kteří spolu soupeří, nenávidí se , válčí z náboženských pohnutek jsou duchovně jen tak daleko, že nenávidí odlišnost, ale nejsou ještě tak daleko, aby milovali. V minulosti i dnes vidíme, jak se v Ježíšově jménu žehná zbraním, válce. A naopak ti, kdo se na tom nechtějí podílet, jsou vylučováni z církve. Avšak vítězství zla je vždy pouze dočasné, zdánlivé. Ježíše zlo lidského sobectví, zaobalené do náboženského hávu, přivedlo na kříž. Přišlo však vzkříšení. Ježíšovo poselství o nepodmíněné Boží lásce přetrvalo věky. Moc Boží lásky je nepřekonatelná. Pokud však v Ježíšově církvi začal vítězit duch sobectví, moci, sepětí s mocnými tohoto světa, vedlo to nakonec k úpadku církve. Dnešní odkřesťanštění je určitě z velké části důsledkem toho, že si Kristova církev zadala s duchem moci a sobectví. V dnešním prvním starozákonním čtení čteme: „ Avšak prorok, který by opovážlivě mluvil mým jménem něco, co jsem mu mluvit nepřikázal, nebo který by mluvil jménem jiných bohů, takový prorok zemře.“ A tak můžeme říct, že církev, která se nechá zastrašit, spoutat oním nečistým duchem, který vystoupil proti Ježíšovi v evangeliu, duchem sebestřednosti, výlučnosti a zapomene se nechat obnovovat, občerstvovat, nebo i zahanbovat Duchem svatým , Duchem nepodmíněné lásky ke všem lidem, taková církev dřív nebo později zaniká.

 Já osobně jsem se v posledních dvou letech dostal na dno. Postihla mne hluboká krize víry. Nevěděl jsem jak dál. Začal jsem se z tohoto dna dostávat, až jsem se všemu navzdory vrátil k modlitbě, k pramenu Božího Ducha, pramenu Boží nepodmíněné lásky, která má vše překonávající moc.

  Amen