První neděle postní - svoboda od zvířat v nás.

vstoupili jsme do postního období. V něm si připomínáme, jaké zápasy náš život doprovázejí, pokud chceme, aby byl plodný a naplněný.Půst se dá definovat jako zřeknutí se čehokoliv, co je v mém životě postradatelné, zbytečné...

   Kázání na 18. 2. 2024

Biblická čtení: Genesis 9, 8-17; Marek 1, 9-15

Biblická čtení je možno přečíst si zde: www.biblenet.cz

Vstoupili jsme do postního období. V něm si připomínáme, jaké zápasy náš život doprovázejí, pokud chceme, aby byl plodný a naplněný. Půst máme spojený hlavně s jídlem. Ano, je dobré, když se kvůli svému zdraví zřekneme některých pokrmů. Mnohem důležitější je ovšem udělat si pořádek ve svém nitru. Půst se dá definovat jako zřeknutí se čehokoliv, co je v mém životě postradatelné, zbytečné nebo překážející. A zřeknutí se toho, co je pro mne postradatelné a co může obohatit potřebného bližního.  Nemáme se zříkat věcí jen nějak zbytečných a škodlivých. V životě je nutno se zříkat i věcí dobrých a užitečných pro věci nejlepší. Připravujeme se tak na velikonoce, jejichž zvěst nám ukazuje k životu, nad kterým ani smrt nemá moc. I když se může zdát, že půst, postní období je něčím pošmourným, smutným je to naopak. Jedná se o to abychom si nedali zastřít nevyčerpatelný zdroj radosti který máme v našem Pánu. Takže se dá říct, že v postním období se soustřeďujeme na odstranění všeho, co nám brání k cestě k radosti a svobodě.

 Náš dnešní evangelijní oddíl popisuje ve stručné formě, jak je to v Markově evangeliu obvyklé, jak probíhá duchovní vývoj a zrání v životě člověka. Nejde však jen o duchovní život. Něco podobného člověk prožívá kdykoliv se pokusí věnovat se nějaké smysluplné činnosti. Na začátku cítíme odhodlání, jsme velmi motivováni. Potom přichází vyprahlost jako na poušti. Zápasíme sami se sebou, s méně příjemnými stránkami naší osobnosti, které se dají přirovnat k divokým zvířatům v našem nitru. Když to překonáme, jdeme odhodláni a posíleni dál. Z naší cesty nás hned tak něco, nebo někdo neodchýlí.

Ježíšův příběh začíná krásně. Ve dnech, kdy Jan Křtitel křtil se Ježíš zařazuje do zástupu kajícníků a nechává se od Jana pokřít. Dává tím najevo, že chce být blízko těm, kteří touží po změně svého života, uvědomují si své nedostatky. Jim chce svůj život obětovat. A Bůh se k tomuto jeho postoji přiznává. Pokora, touha sloužit, to je to co se Bohu líbí. Evangelista to vyjadřuje obrazem Ducha svatého sestupujícího jako holubice. A z nebe se ozval hlas: "Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil." Tady se dostáváme k tomu, co nám zvěstuje náš křest. Ten mimo jiné symbolizuje, že další život nemá mít základ v tom, jak nás přijímá svět kolem nás, jestli jsme v něm podle jeho měřítek úspěšní nebo ne. Křtem vyznáváme, že chcem žít z toho, že jsme Boží děti, které Bůh zjevený v Kristu přijímá takové jací jsou. A u křtu dítěte je to vyznání rodičů, že své dítě k tomuto životnímu zaměření chtějí vést. Je v tom obsaženo i to, že můžeme spoléhat na to, že nás Bůh přijímá takové jací jsme . Nikdy nás neopouští. To je potom tím nejlepším základem pro smysluplný pro život. Je velkým hříchem církve, že povědomí o této nádherné zvěsti z povědomí lidí vymizelo.

Potom ale následuje náhlý střih. Ten samý Duch, který ukazuje Ježíšovi na nádhernou skutečnost jeho synovství, jej vyvádí na poušť. Ježíš je tam vystaven ďábelskému pokušení, je mezi dravou zvěří. Ale čteme také, že ho andělé obsluhovali. Něco podobného můžeme pozorovat v životě věřících lidí. Když člověk uvěří v Boha, má nádherné zážitky Boží přítomnosti. Potom ale přichází návrat do reality, zápasy, pokušení. Svět kolem nás často žije hodnotami majetku, vlivu moci, zábavy, úspěchu za každou cenu, hodnotami, které jsou opačné než to, k čemu nás má vést vztah s Bohem. A s tím se každý věřící člověk potýká. I církev zápasí o to, aby byla nástrojem Boží lásky a naopak, aby v ní nevítězilo pokušení moci, majetku, popularity. To, že církev často není bezpečné místo pro lidi hledající, ztrápené, zraněné a také rozdělení křesťanů značí to, že ten zápas s pokušením často prohráváme.

 Velmi důležitá je tam zmínka o té dravé zvěři. To může mít více významů. Jsou známé příběhy světců, kteří se dokázali spřátelit i s divokými zvířaty. Ovšem poušť a dravá zvěř symbolizují něco, co je velice důležité a co má být přítomno v životě každého z nás. V poušti je ticho, žádné podněty. A v tichu a samotě se setkáváme složkami naší osobnosti, obsahem našeho nitra, hlasy, které neslyšíme, nechceme slyšet, potlačujeme je. Psychologové tvrdí, že je to právě to, čeho si nejsme vědomi, co potlačujeme, co je zasuté hluboko v našem nitru co nás proti naší vůli ovládá. Jsou to dávná zranění, neodpuštěné viny, nevědomé touhy, agrese (vůči sobě či druhým - hněv, neodpuštění, pomstychtivost, nesnášenlivost), neukojená lačnost (po jídle či "okouzlující technice", po stále nových "vzrušeních", po úspěchu, po penězích a zbytečném komfortu). Nezavírat oči před tím, že takové šelmy jsou i ve mně - to vyžaduje velkou pravdivost. A dívat se do očí této zvěři, pozorovat jejich otevřený chřtán - to chce opravdovou odvahu. Ale když jsme si toho vědomi, pojmenujeme to, ztrácí to nad námi moc. Potom, ve vědomí nepodmíněného Božího přijetí se s touto dravou zvěří naučíme žít. To zřejmě symbolizuje onen obraz, že Ježíše obsluhovali andělé. Když před Bohem zápasíme s tím, co se nás snaží spoutat, co se zdá silnější, než my sami, on nám přichází na pomoc.

Ježíš po té, co prošel tímto zápasem se vydal sloužit. Onen pobyt na poušti a zápas s pokušením trval čtyřicet dní. Čtyřicet je číslo plnosti. Ježíš tedy byl na poušti tak dlouho, jak bylo potřeba. Je v tom také odkaz na čtyřicetileté putování židů do země zaslíbené. A pobyt v tichu, kdy zjišťujeme co je v nás je prostě pro nás nutný. Nedivím se, že lidé dnes nedovedou být v tichu sami se sebou. Chybí jim ono vědomí, že se mohou mít rádi takový jací jsou, protože jsou Bohem přijati. A tak utíkají k hudbě, nasadí si sluchátka, koukají do mobilu.

A po tomto zápase Ježíš vychází sloužit. A je to právě tehdy, kdy je uvězněn jeho předchůdce Jan Křtitel. I když Ježíš ví, že mu hrozí podobné nebezpečí jde a hlásá: „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu.“ To poselství je stále stejné i dnes. Díky tomu, co vykonal Bůh skrze Ježíše Krista můžeme vědět, že je nám Bůh blízko. Ba dokonce je nám blíž než mi sami sobě. A co znamená ono čiňte pokání a věřte evangeliu? Pokání má v našich uších negativní význam. Ale ono je to něco naopak velice radostného. Znamená to změňte smýšlení. Přestaňte být sebestřední a učiňte Boha, který je láska středem svého života. Věřte evangeliu, radostné zprávě o tom, že jste milovanými Božími dětmi, kterých se Váš Bůh nikdy nezřekne. To nás osvobozuje od ctižádosti, závisti, od toho, zda jsme či nejsme přijati tímto světem. Můžeme si být vědomi všech těch zvířat v našem nitru a přesto se jich nebát a radovat se ze života. Věřte, že má smysl milovat, odpouštět a sloužit. A to ne proto, aby jste něčeho dosáhli, něčím byli. Už prostě někým jste, je vám dána nesamozřejmá milost života. To je pokání, změna smýšlení metanoia, nalezení pravého života. Je to obrácení se od falešného, pomíjivého já – toho, co je závislé na přijetí tímto světem. A obrácení se ke skutečnému já, samotnému nesamozřejmému faktu života, k tomu, kým jsme v Bohu. To je to, co je neměnné. Po té, co se takto setkáme s tím co je v nás, poznáme sami sebe a naše motivace můžeme jít a ve svobodě od vlastních ambicí, sebestřednosti sloužit. Můžeme skutečně svobodně a nezištně sloužit, bez toho, abychom komplikovali lidem život svojí sebestředností, svými ambicemi a chybnými motivacemi. Můžeme v tomto světě ztělesňovat, to co je obsahem křestního vyznání – jsme milované Boží děti. Žijeme v tomto světě, který, jak nám to zvěstuje dnešní první čtení písma svatého, má Bůh v rukou a nepřeje si jeho záhubu.

Amen