Co nám může říct dva tisíce let starý příběh o vzkříšení vdovina syna? Je to jen pohádka nebo poselství do všedního dne?
Kázání na 9.6.2013 Biblická čtení: 1. Královská 17,17–24; Galatským 1,11–24; Lukáš 7, 11-17 Sestry a bratři, Je málo tak tragických okolností, jako je ztráta blízkého člověka. O co větší muselo být utrpení ženy, která byla navíc vdova. Smrt jediného syna pro ni znamená úplné osamění. V synovi přišla o pomoc a o budoucího zastánce a živitele. Přišla o svou jedinou naději. Postavení osamělých vdov bylo v té době mnohem a mnohem horší než u nás dnes. Neexistovala žádná státní podpora, důchody. Tato žena byla odkázána na své vlastní síly a milosrdenství lidí kolem ní. Vdovu doprovází velký zástup lidí. Zřejmě byla ve svém okolí oblíbená. Možná proto, že ostatním lidem pomáhala. Ale ani těm nejlepším a nejoblíbenějším lidem se nevyhýbá utrpení a neštěstí. A právě tento pohřební průvod doprovázející na poslední cestě jediného syna matky, vdovy potkává při vstupu do města Pán Ježíš se svým doprovodem. První co z tohoto města vidí je pohřební průvod. A ještě k tomu je ono úmrtí tak tragické. Řekli bychom: „ No to nám to tedy pěkně začíná.“ Mnozí lidé by se obrátili a šli by jinam. Pán Ježíš je však jiný. Když uviděl vdovu, bylo mu jí líto. Ježíš je obrazem Božím. To, že mu bylo vdovy líto, nám ukazuje, že Bohu není lhostejné lidské utrpení. Bůh s námi soucítí. Naše bolesti jsou i bolesti jeho. Říká vdově: „ neplač“. Tiší ji slovy, ale nezůstává jen u nich. Zastavuje máry. Tím zabraňuje, aby se oba zástupy minuly a vdova odešla bez pomoci. Říká zemřelému synovi: „ Chlapče, pravím ti, vstaň!“ Chlapec je vzkříšen, sedí a mluví. Je vrácen do lidského společenství. Vdova už není sama. Shromážděný zástup v tomto zázraku rozpoznává Boží působení a oslavuje Hospodina. Ježíš je přirovnáván k velkému proroku. Lidé zřejmě mají na mysli proroka Elíšu. Průvod učedníků doprovázející Ježíše symbolizuje jeho církev. Podobně jako v církvi jsou v něm Ježíšovi učedníci, ale i mnozí jiní, kteří třeba jen s Ježíšovým učením sympatizují. Tehdy před branami města Naim Ježíš zabránil tomu, aby se zástup, který jej doprovázel, minul s pohřebním průvodem. I dnes nás Ježíš, pokud je mezi námi a mi jdeme za ním, zastavuje. Nenechává nás minout lidi všelijak ztrápené, ztrácející i tu poslední naději ve svém životě. Je mu těchto lidí líto. Na nás je, abychom Ježíšův zájem o tyto lidi vyjádřili viditelným způsobem. Církev má v tomto světě za úkol, aby zvěstovala zarmouceným, všelijak ztrápeným zástupům, že je zde někdo, kdo dokáže dát posilu a útěchu i v té nejbeznadějnější situaci. Vzkříšení syna naimské vdovy je předobrazem vzkříšení na konci věků. Můžeme mít jistotu, že smrt není definitivním koncem života. Nikdo a nic nás nemůže odloučit od lásky Kristovi. Ani smrt neznamená konec nadějí. O své blízké však nepřicházíme jenom tím, že zemřou. Někdy se vztahy mezi lidmi vyhrotí natolik, že jeden člověk pro druhého jakoby neexistoval. Tak se stane, že dítě je pro své rodiče mrtvé, i když žije. V dnešním oddíle čteme, že mrtvý syn po svém vzkříšení Ježíšovým slovem začal mluvit. Ježíš ho vrátil jeho matce. Když Ježíš člověka osloví a oslovený se tomuto slovu neuzavře, může to znamenat nový počátek života. Může to znamenat obnovení zpřetrhaných vztahů. Lidé se mohou navzájem usmířit. Žádný konflikt, křivda či jiné zranění není tak velké, aby na jeho vyřešení nestačila Ježíšova moc. Matkám se tak vracejí synové, manželkám manželé, oživují se manželství, která jsou z lidského hlediska už mrtvé. Tak jako vzkříšený chlapec začal mluvit, tak spolu začínají opět mluvit lidé, které Ježíš oslovil svým slovem. Svědkové onoho zázraku žasli a oslavovali Boha. Zvěst o vzkříšení mrtvého chlapce se rozšířila do celého Judska a po všem okolí. I dnes, když se díky Pánu opět navážou zpřetrhané mezilidské vztahy, je to ten nejlepší impuls pro šíření zvěsti evangelia. Dbejme tedy na to, abychom se nechávali Ježíšovým slovem zastavit a nemíjeli trpící lidi kolem sebe ani se nemíjeli s našimi blízkými, nebo i s lidmi, se kterými třeba nemáme dobré vztahy. Jednou už k tomu, abychom využili toho, co nám Boží moc nabízí pro náš život, bude pozdě. Každý ať si rozhodne, jak naloží s časem, který je mu vyměřen, ať uváží, co po něm zde zůstane. Amen
