Vše co mám je nezasloužený dar

Kázání na 17. 8. 2014 Biblická čtení: Izajáš 56, 1.6-7; Římanům 11, 1-2a.29-32; Matouš 15, 21-28 Sestry a bratři, Celé lidské dějiny dnes se vyskytují skupiny lidí, které si o sobě myslí, že jsou lepší než někteří jiní, jsou na rozdíl od nich vyvolení. S těmi, kdo nejsou z nich, kdo jsou jiní, nevěřící se ani nestýkají. A právě v dnešním evangelijním příběhu se dostáváme do situace, kdy se setkávají příslušníci takovýchto dvou skupin lidí. Ježíš a jeho učedníci, židé, přicházejí na území Týru a Sidónu, kde tehdy žili pohané. Ti byli pro židy nečistí, po styku s nimi se museli očistit, aby se mohli zúčastnit bohoslužby. Židé také pohany pohrdali. A taková žena, se kterou by se zbožný žid nechtěl setkat, kterou by pohrdal, přichází k Ježíšovi a žádá jej o pomoc. Má nemocnou dceru. Je to nazváno posedlostí. Dnes bychom to mohli nazvat duševní poruchou, nebo to byla tělesná nemoc. V té době v představách lidí byli původci nemoci zlí duchové. Zoufalství matky překoná i propast mezi národy. Volá k Ježíši: "Smiluj se nade mnou, Synu Davidův!“- asi to má odposlechnuté a ani pořádně neví, co to znamená. Ale to co to. Ten milosrdný Ježíš jí ani neodpovídá. Je snad i on postižen vědomím výlučnosti. Dokonce i učedníci jej vyzývají ať tu situaci, která je jim asi trapná nějak vyřeší. Těm Ježíš odpovídá, že je tu pro ztracené izraelské ovce, pro židy. Pohanka se však nevzdává. Dostane se až do Ježíšovy blízkosti, klaní se před ním a prosí: „Pane, pomoz mi.“ A teď přijde z Ježíšových úst odpověď naprosto šokující, jakou bychom čekali od nějakého hrubiána a ne od laskavého Ježíše. Vždyť to, co řekl Ježíš, je snad žalovatelné, nazvat někoho psem, to je urážka i tady v Evropě, natož v Orientě. Té ženě se nejen nedostalo od Ježíše splnění její prosby, ale navíc ji Ježíš ponížil. Rozuměli bychom té ženě, kdyby si to nenechala líbit, na hrubý pytel vyšila nějakou hrubou záplatu, nebo se alespoň hrdě zvedla a odkráčela. A ona ne. Místo aby Ježíši tu urážku vrátila nebo volky nevolky spolkla, ona jeho urážku přijme za svou. Nemáš nárok, řekl jí Ježíš, psi nemají nárok, nárok mají děti. A žena se chápe Ježíšových slov, přijímá je a rozvíjí: Nemám nárok, na vůbec nic nemám nárok, ani na ty zbytky a drobky, nemám nárok ani na tvou zdvořilost. Mám jen touhu po těch drobcích, po odpadcích tvé milosti, protože od tvé milosti očekávám vše, i uzdravení mé dcery z posedlosti. A dcera byla uzdravena. A to, je sestry a bratři skutečný postoj víry. Na nic nemám nárok. Nejsem hoden. Vše co mám, je dar Boží milosti. Tady padají veškeré hranice mezi lidmi. Vyvolení, nadřazenost. Kontrastuje to s tím, jak v oddíle, který předchází má Ježíš konflikt s farizei a zákoníky, kteří lpí na drobnostech z tradičních úkonů. Oni sami však mnohé podstatně důležitější části tradice deformovali. Ono je to dokonce tak, že Bůh sám se mi chce dávat, obdarovávat mě svojí přítomností. A pokud je u nás přítomno vědomí nějaké nadřazenosti, výlučnosti, či snad dokonce pýchy, tak nám to brání k tomu, aby v našem životě byla přítomno osvobozující vědomí vděčnosti za všechny nezasloužené dary v našem životě. Někdy se nám zdá, že Bůh mlčí. Ale to je pro to, abychom se ztišili a lépe poznali, co s námi zamýšlí, za co můžeme být vděční. Dceru syrofenické ženy Ježíš uzdravil od posedlosti, od toho, co lidé považovali za projev zla. A zde se dotýkáme toho, co je pravou podstatou Božího díla. Bůh nás chce zbavit zla v našem životě. A to se projevuje různými posedlostmi – touhou, po majetku, kariéře, uznání. Bůh nás z toho uzdravuje tím, že nám ukazuje, že na nic nemáme nárok, ale že on sám nás chce obdarovat svojí přítomností, svojí velikou milostí. A to d našeho života přinese vnitřní uzdravení. A vytrvalost té syrofenické ženy nám může být povzbuzením, abychom byli vytrvalí a svojí otevřeností a upřímností umožňovali Bohu, aby nás obdarovával a přetvářel. Amen