Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. To je krásné. Ale jak těmto slovům porozumět?
Kázání na 14. 3. 2021
Biblická čtení: Numeri 21, 4 – 9; Efezským 2, 1 – 10; Jan 3, 14 - 21
V dnešních biblických textech se dotýkáme ústředního, nejhlubšího bodu křesťanské zvěsti. Mnozí znají nazpaměť onen známý šestnáctý verš třetí kapitoly Janova evangelia o tom, že Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. To je krásné. Ale jak těmto slovům porozumět? Jak se přijímá Kristus. Mnoho o tom bylo napsáno. Setkáváme se s evangelizačními výzvami o tom, že máme přijmout Ježíše jako svého osobního spasitele. Jak rozumět tomu, že s nepřijetím Krista je spojen soud?
Tady se často spojuje zvěst tohoto evangelijního oddílu s tím, že máme přijmout nějaké učení, stát se členy nějaké organizace. To ale není cílem, toho, oč nám má jít. Církev, víra, to vše může být prostředkem k něčemu, co nám má pomoci. A tady nejde je o nějaké zásvětné věci, o osvobození z pekelných muk na věčnosti, jak se to mnozí snaží druhým vnutit. Ne, tady jde především o život tady a teď.
Evangelista Jan tady používá symbol hada na poušti z příběhu v knize Numeri. Tam Izraelci reptali nad svým údělem. Byli sice svobodni, ale nedoceňovali toho, že žijí sice skromně, ale Bůh se o ně stará. A tak přišel trest v podobě ohnivých hadů. Tento příběh nám znázorňuje něco, co má obecnou platnost. Každý člověk, který nedokáže být vděčný, prožívá zbytečná muka. Podobně jako Izraelci na poušti vzdychá nad tím, co měl a už nemá. Srovnává se s druhými a trápí ho, že nemá to, co mají ostatní. Hněte ho, že druzí lidé se k němu nechovají podle jeho představ. A ty myšleny ho trápí stejně jako uštknutí hadem.
Na poušti měli lidé vzhlédnout k hadovi. Neznám pozadí a výklad tohoto symbolu. Pro nás byl vyvýšen Ježíš. K němu mám hledět, v něj věřit. Skrze něj ukázal Bůh cestu k životu. Dá se říci, že jsme tak zachráněni od podobných problémů jako Izraelci na poušti. Jim se stalo osudným reptání nad osudem. I nás přivádí do problémů reptání, nespokojenost, nenávist, nepřátelství. I v nás působí mocnosti, z jejichž moci nám Bůh ukázal skrze Krista cestu. A těmi mocnostmi nejsou hned nějací démoni. To co ovládá svět kolem nás je sobectví, dychtivost, mamon, strach z jinakosti. Snaha mít stále víc a nezastavit se, žít na úkor druhých.
Do toho je nám dán příběh života, smrti a vzkříšení Ježíše z Nazareta. Je nám sdělováno – jsi přijímán takový, jaký jsi, bez ohledu na to, kdo jsi, nebo, co jsi dosáhl, nebo vlastníš. Nic co máš není samozřejmé. Cestou ke štěstí je vděčnost a služba druhým bez nároků, lpění, bez nenávisti, bez vymezování se vůči jiným, vůči těm, kdo nesplňují naše měřítka, nebo představy.
K tomu se Bůh podle evangelií přiznal tou událostí, kterou autoři Bible nazvali vzkříšení. Podstatou zvěsti o vzkříšení je to, že kdo takto žije, žije smysluplným, jinak řečeno věčným životem, ať už je křesťan nebo vyznavač jiného náboženství, nebo je to člověk nenáboženský. Žije smysluplně, i když Ježíš skončil tak jak skončil, i když se to třeba v tomto světě nenosí. Opět si v této souvislosti vzpomínám na to úžasný podobenství o zrnu, které musí padnout do půdy a zemřít, aby vydalo klasy.
Evangelium je nabídka cesty, záchrany života tady a teď v jeho smysluplnosti. Co se rozumí tím soudem, o kterém se mluví v evangeliu. Vše co Bible říká o životě po smrti má za účel sdělit nám, jak máme žít teď a tady. Nevíme, co se s lidmi, kteří odmítli Boží milost, vděčnost a radost z ní stane na věčnosti. Co ale můžeme vědět, že se sami připravují o to, co jim bylo od počátku v životě dáno. Zároveň si sami volí cestu utrpení. Ne peklo na věčnosti, ale dá se říci, že si volí peklo tady a teď – honbu za majetkem, rozkošemi postavením, snahu vyhovět něčím nárokům, bez ohledu na to, že jim to ani nic nepřinese, volí si rozbité vztahy, zničené zdraví, nenávist, konflikty.
Jak píše evangelista, lidé mají raději tmu, aby nemuseli poznat pravou podstatu svého života, svoji zvrácenost. Neví totiž, že by poznali ohromující a osvobozující velikost Boží lásky. Potom by ale neměli být na co hrdí.
Toto jen nemnozí lidé chápou. Často to nechápou ani lidé, kteří se halasně hlásí ke Kristu a usilovně přemýšlejí jak dostat druhé lidi do církve. Mnohým lidem, kteří sami sebe nazývají věřícími, obrácenými, znovuzrozenými není jejich zbožnost prostředkem k radosti, vděčnosti a pokoře. Naopak je často vede k tomu, od čeho by měli být osvobozeni – k vědomí nadřazenosti, snaze vyniknout k porovnávání se s druhými. Ale vždyť je psáno v dnešním čtení z listu Efezským, že nic z toho, co vede ke spáse, není z nás, takže se není čím chlubit.
A tak sestry a bratři, hleďte k Ježíši, který byl pro nás vyvýšen. A následujte jej v jeho důvěře, pokoře, vděčnosti, v jeho otevřenosti ke všem lidem bez rozdílu. A hlavně v jeho otevřenosti k lidem opomíjeným, vyloučeným, trpícím. A tak jako on bral od otce sílu a moudrost v neustálé modlitbě, což byl život ve stálém vědomí Boží přítomnosti, tak to čiňme i mi, aby z nás Bůh mohl učinit radostné a pokorné lidi navzdory všemu.
