Ticho a bouře

Kázání na 13. 8. 2017

Biblická čtení: 1 Královská 9. 11 - 16.19; Římanům 10, 8 - 15; Matouš 14, 22 - 33

Po té, co Ježíš nasytil pět tisíc lidí, čekali bychom, že bude chtít užívat si slávy. Ježíš však na místo, kde se tento zázrak stal, přišel kvůli něčemu jinému. On tam doplul s učedníky, aby se tam o samotě modlil. Krátce před tím se totiž dozvěděl o tom, že byl popraven jeho bratranec Jan Křtitel. Ježíš tušil, že ho asi čeká něco podobného. Proto potřeboval uchýlit se do samoty. Jenže naprosto nevhod přišla spousta lidí a bylo potřeba se o ně postarat. Ježíšovi, na rozdíl od nejrůznějších taky mesiášů, nejsou lidé kolem něj lhostejní. On je tady pro ně. Nemá lidi jako prostředek k prosazení svých cílů.

            Ale když se Ježíš o ně postaral, vrátil se k tomu, proč na ono místo vlastně přijel. I když ho podle Janova evangelia chtěli provolat králem, odešel na horu, zcela sám. A dokonce donutil své učedníky, aby odjeli. Chtěl být sám.

            Takových zmínek o tom, že Ježíš odešel někam do ústraní, aby se tam modlil, nacházíme v evangeliích mnoho. Snadno je přejdeme. Dovolím si ale tvrdit, že čas takto prožitý měl pro Ježíše a jeho poslání klíčový význam. V tichu v poodstoupení od světa si můžeme to, co prožíváme uspořádat, vidět realitu, jaká ve skutečnosti opravdu je. Můžeme se podívat tváří v tvář tomu, co se nás snaží zmocnit. Pokud jsme si toho vědomi, ztrácí to nad námi svou moc. Ježíš se modlil, předkládal Bohu to, čeho se bojí, co ho ohrožuje, co se ho snaží zmocnit. I třeba to, že ho zástupy chtěly provolat králem.

            Bylo to podobné, jako když jsme četly v dnešním starozákonním čtení o tom, jak se ve chvíli, kdy mu šlo o život a kdy se zdálo, že je vše ztraceno uchýlil do ticha ve společnosti Boží Prorok Elijáš. Bylo to v situaci, kdy po té, co vyhrál svůj souboj s Baalovými proroky, mu pohanská královna Jezábel usilovala o život. Bůh se mu neozval ani ve vichřici, ani v zemětřesení, ani v ohni. Oslovil ho hlasem tichým a jemným. A ukázal mu cestu dál.

             A tak i Ježíš nabyl po modlitebním zápase nových sil. Díky tomu zůstal věrný svému poslání, navzdory všemu zlému, co se mu v tom snažilo zabránit. A to nám ukazuje i onen obraz, kdy vidíme Ježíše nad ránem kráčet po vlnách. Voda, moře, to bylo v tehdejší době sídlo zlých sil. A to, že Ježíš po tom šlape, to je znázornění toho, že Bůh zjevený v Ježíši z Nazareta má i nad tím moc. Stalo se to v čase nad ránem. Ten, kdo dělá noční směny, ví, že tento čas nočního bdění je nejhorší. A tak v tom můžeme vidět odkaz na nejtemnější, nejbeznadějnější chvíle našich životů, kdy jsme u konce svých sil, kdy nás zmáhají bouře vnější, v našem okolí, ale především vnitřní, kdy si nevíme se svým životem rady.

            Tehdy se nám i Bůh nám může připadat jak přízrak, kterému nerozumíme. Někdy nás z toho co prožíváme, jímá hrůza. Bůh však, když má vstoupit do našich životů, vždy chce přinést klid. To symbolizuje ono Ježíšovo zvolání: „nebojte se“. A když Ježíš před tím říká: „ já jsem“, je to odkaz k tomu „ já jsem“, kterým se představuje Bůh Mojžíšovi na Sinaji. Když člověk Boha hledá, často je to tak, že nedostává konkrétní odpovědi. Často je ale odpovědí ujištění o Boží přítomnosti.

            Podobně jako Petr, i my se v duchovním životě vydáváme na cestu mimo dosavadní jistoty, zde ztělesňované onou loďkou. Když však ztrácíme ze zřetele toho, koho následujeme, začneme tonout. Tonout v problémech, bolestných vzpomínkách, ve strachu z minulosti či z budoucnosti. Podobně jako Petr i my můžeme volat. A i když třeba nedostaneme konkrétní odpověď, tou silou, která nás stejně jako Petra vytáhne z vln strachu a obav je ujištění o Boží přítomnosti.

            Když Ježíš vstoupil na loď, vítr se utišil. To není opět jen popis toho, co se tehdy stalo. Je to popis toho, co se děje, kdy Bůh vstoupí do společenství lidí, do jednotlivých lidských životů. Loďka, to je odpradávna symbol samotné církve. Ta pluje na vlnách nejrůznějších bouří, vnějších i vnitřních. A Bůh, pokud jej pozveme doprostřed, dáme mu vládu, tyto bouře tiší. Zbavuje nás totiž lpění na tom, aby se lidé chovali tak, jak si to představujeme. Osvobozuje nás od lpění i na sobě samých. Osvobozuje nás od ambic, sebestřednosti. A naopak nás vede k lásce, obětavosti, odpuštění.

A tak vystupuje do samoty s Bohem jako Ježíš. Mějme ho na palubě svých životů. On nás chce učit jak plout bouřemi, chce je tišit.

Amen