Pozvání ke svobodě

Kázání na 12. 10. 2014 Biblická čtení: Izajáš 25, 6 - 9; Filipským 4, 1 - 9; Matouš 22, 1 -14 Sestry a bratři; přijmout pozvání na královskou svatební hostinu by mělo být samozřejmostí. Pozvaní nechtějí přijít. Vymlouvají se na zaneprázdněnost, dokonce ztýrají a zahubí jeho služebníky. Ale král chce sdílet radost ze svatby a hosty si stejně najde. A nakonec ještě čteme o člověku svázaném a uvrženém do temnot někdo jen proto, že nebyl náležitě oblečen. Je tady jednom místě shromážděno příliš tragických a nepochopitelných událostí. Jak spojit toto podobenství s naším vztahem k Bohu? Vykladači často poukazují na to, že toto evangelijní místo je odkazem na tragické události z historie izraelského národa. Jde o dobytí Jeruzaléma a rozboření chrámu v roce 586 Babylóňany a v roce 70 Římany. Opravdu tyto události máme brát jako Boží trest za hříchy zpronevěřilého národa? Nemyslím si to. Tady jde spíše o důsledek lidských činů, ne přímo o Boží trest. Je zřejmé, že královskými služebníky Ježíš míní Boží posly, proroky. Ti volali lid k tomu, aby se vrátil k následování samotného Hospodina, který se k svému lidu sklání. Motiv hostiny, která představuje setkání Hospodina se svým lidem, je obsažen i v dnešním prvním biblickém čtení. Vše již je připraveno. Pojďte a zdarma berte, radujte se a hodujte. Může se nám to zdát zvláštní a nepochopitelné, ale právě v oné velkorysosti a nezaslouženosti je pro mnohé problém. My lidé jsme rádi, když můžeme něco dokázat sami. Může být na sebe hrdí. Ale v té Boží nabídce, která je symbolizována pozváním na hostinu nelze nic přidat, nic si zasloužit. To zahanbuje. My si raději hrajeme na ty, co něco dokázali. Vědomí, že vše co máme, je nezaslouženým darem může být zahanbující. Dělá nám dobře, když můžeme být hrdí na něco, co jsme sami dokázali, vytvořili. Ale tady není místo pro hrdost, zbývá vděčnost. Ta je na jedné straně zahanbující, zároveň však úžasně osvobozující. Pojď, ber, nerozpakuj se, nech se obdarovat, i když si nic nezasloužíš. Proroci, kteří volali Izrael k pokaní, k otevření se Boží milosti byli kamenováni a zabíjeni. Lidé, ke kterým byli pozváni, si nechtěli přiznat, že vše, co mají je nezasloužený dar a také vlastní malost a omezenost i když by jim to mohlo přinést svobodu Božích dětí. Bůh je tedy nechal jejich vlastnímu sobectví. To je přivedlo k pádům a katastrofám. A tak je to stále. Lidé, které Bůh povolává, aby volali k hostině Božího milosrdenství, to nemívají lehké. Ti, kteří je odmítnou, na sebe přivolávají důsledky svých činů. Dále slyšíme o věci velice nemilosrdné. Král si nenechá vzít radost z hostiny. Jeden těch, které povolal, neměl náležité oblečení. Byl vyhnán, doslova vyhozen. Jak tomu rozumět? Napovědět nám může, co o oblékání, oděvu říká apoštol Pavel. Podle toho, co píše v listu Římanům, si máme obléci Krista. Co to znamená, rozvádí v listu Koloským: „Jako vyvolení Boží, svatí a milovaní, oblečte milosrdný soucit, dobrotu, skromnost, pokoru a trpělivost. Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy. Především však mějte lásku, která všechno spojuje k dokonalosti. A ve vašem srdci ať vládne pokoj Kristův, k němuž jste byli povoláni, v jedno, společné tělo. A buďte vděčni.“ Nejsme dokonalí. Máme však k sobě a k bližním přistupovat s tímto postojem. Jinak si sami sobě připravujeme temnotu a pláč. Sestry a bratři, i nám zní výzva - pojďte vše už je připraveno. Přijměme svoji slabost, nedokonalost a radujme se z Boží lásky. Není osvobodivější důvod k práci, životu, službě než je vědomí nepodmíněné lásky Boží a z ní plynoucí vděčnost. Potom se i my stáváme milosrdní, pokorní, odpouštějící. Můžeme tak jít cestou, která vede z temnoty, beznaděje a naši bližní nás na ní mohou následovat. Amen