Poslední soud - co je v životě nejdůležitější?

Kázání na 23. 11. 2014 Biblická čtení: Ezechiel 34,11-16.20b-24; Efezským1,15 - 23; Matouš 25, 31 - 46 Sestry a bratři, stojíme na konci církevního roku. Před námi je advent. Během církevního roku jsme si postupně připomněli jednotlivé složky biblické zvěsti. A nyní, na konci listopadu, si máme připomenout, že lhůta, která je nám vyměřena jednou skončí a potom nastane bilancování. I předchozí části Matoušova evangelia, které byly základem kázání v předchozích nedělích, na tyto skutečnosti upozorňují. Podobenství o deseti družičkách nám připomíná důležitost připravenosti na rozhodující okamžiky našeho života. Podobenství o hřivnách nám připomíná důležitost správného nakládání se vším, co nám bylo dáno. A v podobenství o posledním soudu nám Ježíš ukazuje, co má být účelem, cílem veškerého našeho snažení. Opět tady platí ona zásada, že se jedná o jeden z obrazů líčících, co nastane na konci věků. Tyto obrazy nemají za úkol dát systematické líčení, jak to bude. Prostřednictvím vykreslení scén soudu nám chtějí sdělit jak žít tady a teď. Ano, dá se říci, že to rozdělení, které je v evangeliu líčeno, se děje tady a teď. Hned na začátku si můžeme povšimnout důležité skutečnosti. Mluví se tam o tom, že budou shromážděny všechny národy. Pozor, tady máme tedy líčení univerzálně platného poselství. A co tam čteme dál? Zvláštní věc. Pozváni do království a blahoslavenými nejsou ti, kdo mají nějaké zvláštní poznání, členové té či oné skupiny, vyznavači toho či jiného náboženství. Pozváni jsou a prohlášeni za blažené jsou prostě ti, co dělají co je potřeba. No a ti, co nedělají, ty čeká trápení. Hledáš Boha, hledáš smysl života, vytržení? Nechoď nikam daleko, není to až tak složité. V životě jsem potkal dost hledajících lidí, blouznivců, fundamentalistů. Často mluvili o tom, kdo bude spasen. Oni měli jistotu spasení, kterou upírali těm druhým. Vím o lidech, kteří se kvůli naprostým hloupostem zřekli svých přátel, své rodiny, rozvrátili církve a sbory, ve kterých byli členy. A nakonec stejně zjistíme, že se takto lidé hádají o naprostých nesmyslech. Je prostě nutno tam kde stojím dělat to, co je zrovna potřeba. V Palestině Ježíšovy doby to bylo sycení hladových, žíznivých, návštěva všelijak nespravedlivě uvězněných. U nás lidé žízní po nezištném zájmu, pevných a stabilních vztazích, pocitu smysluplnosti, naplnění a naději. Máme jim pomáhat tím, co zrovna potřebují. Když jsem nedávno jednomu bezdomovci na ulici, který po mě chtěl peníze, nabízel jídlo, byl z toho velmi rozmrzelý, chtěl samozřejmě peníze na alkohol. No a já jsem jen mohl bezmocně konstatovat, že ten člověk hladoví a žízní úplně jinak. Jak je to prosté! Dělej, co je potřeba pro ty, kteří to potřebují. To je základ toho, aby náš život byl smysluplný. K tomu má být náš duchovní život, modlitba, zbožnost prostředkem. Ano je to prosté, ale rozhodně ne lehké. Když kolem sebe člověk vidí to obrovské množství problémů, lidí se zničenými životy nemá daleko k tomu, aby raději propadl apatii. To bychom ale dopadli jako ten člověk z podobenství o hřivnách, který hřivnu, kterou dostal, raději skryl. Jak nepropadnout lhostejnosti, zoufalství z té přemíry problémů a utrpení kolem sebe. Vyhledávejme pomoc u Boha. U něj můžeme složit svá břemena a vyměnit je za pokoj, radost, naději a vděčnost. Proto, když je vhodná příležitost takovým lidem nesmíme zamlčet tu naději, kterou máme v Bohu, který nám dává pocit naplnění, lásky, přijetí. Víme o ní my sami? Nemáme na to, abychom vyřešili problémy světa kolem nás. Co ale můžeme udělat - věnovat se dobře a s pozorností těm nejbližším - rodině dětem, sousedům, přátelům. Často je to tak, že trápení, katastrofy začínají tím, že se někomu něco podstatného nedostane od těch, kdo jsou mu nejbližší. Věřte, není to vůbec samozřejmé, být tu pro ty nejbližší. A ta zdánlivě nepatrná práce ve prospěch několika lidí má účinek jako troška soli v pokrmu - může nakonec úplně změnit vše. Amen