Pokora - cesta dětí Božích.

Kázání na 7. 1. 2018

Biblická čtení: Genesis 1, 1 - 5; Skutky 19, 1 - 7; Marek 1, 4 - 11

Biblická čtení je možno si přečíst zde: www.biblenet.cz

            jsou za námi vánoce a svátek tří králů. Četli jsme v evangelijních oddílech o tom, jak je už od počátku evangelia ukázáno, že v Ježíši z Nazareta se děje už od počátku něco mimořádného.  Jeho narození zvěstují andělé. Klanějí se mu mudrcové z východu. Co přijde teď? Půjde Ježíš a bude se ucházet o moc, příslušné postavení?

            Ne Ježíš jde naprosto odlišnou cestou. Jako jeden ze zástupu kajícníků se vydal k Jordánu, kde Jan křtí na odpuštění hříchů.

            A toto jeho gesto pokory a poslušnosti je v evangeliu potvrzeno nebeským vyhlášením o tom, že Ježíš je milovaný a vyvolený Boží syn. A Boží přítomnost, sklonění se k lidem v Ježíši je symbolizováno sestoupením Božího ducha v podobě holubice.

            Boží syn mezi hříšníky, jeden z nich. Čekali bychom nějaké slavnostní uvedení do funkce. Ne nic takového se neděje. Přichází gesto pokory mezi zástupem nezajímavých, bezvýznamných hříšníků, kterými tehdejší lidé pravděpodobně i pohrdali. Co je však u nich důležité, je jejich pokora a vědomí, že věci v životě je třeba dát do pořádku.

             Ano Ježíš byl ujištěn, že Bůh bude s ním. Následuje však pokušení na poušti, kde musí Ježíš své poslání velice důkladně hájit.

            A jak tomuto obrazu máme rozumět mi sami? Co to znamená pro naši cestu hledání smysluplného života?

            Bůh zvěstuje, že jeho milovaný syn je ten, kdo v zástupu hříšníků činí gesto pokory a poslušnosti. Z toho vyplývá, že cesta následování Boží vůle, hledání tajemství bytí nevede nikam daleko. Tam kde jsme postaveni, tam kde jsme, Bůh působí, doprovází nás. Pokud je v našem životě přítomna pokora, se kterou se pře Bohem stavíme po bok našim bližním, potom i my se vlastně stáváme milovanými Božími dětmi.

            Boží synovství bylo Ježíši podle Matoušova evangelia, zvěstováno, když se modlil.  Bůh i nám to chce skrze modlitbu neustále připomínat to, co slyšíme u Izajáše - Neboj se, jsi můj.

            Neboj se, jsi můj, říká Bůh, ty jsi můj milovaný syn. To slyšel Ježíš při modlitbě. To mu zřejmě velice pomáhalo, když následně čelil drsnému pokušení na poušti. Tam byl sváděn k tomu, aby to, o co nepřijde - Boží synovství zaměnil za krátkodobý prospěch chvilkovou slávu, nasycení bez ohledu na následky. On ale vydržel. Dále se pohyboval v zástupech pokorných lidí, kteří věděli o své bídě.

            O Martinu Lutherovi, který ve svém bouřlivém životě prožil mnohé těžké chvíle, se vypráví, že když byl v problémech, napsal si před sebe na stůl - Jsem pokřtěn. To mu připomnělo to, co slyšíme dnes jak z evangelia - jsi můj, jsi moje dítě. Já budu s tebou.

            A z vlastní zkušenosti vím to, co potvrzují mnozí další lidé, kteří učinili zkušenost s modlitbou. Bůh nedává často konkrétní odpovědi. Ale dává ujištění, že nejsme sami.

            A tehdy prožíváme vlastně to, co je symbolizováno oním sestoupením Ducha svatého v podobě holubice. Duch svatý je nazýván přímluvce utěšitel. A když se stejně jako Ježíš v pokoře před Boha stavíme, vlastně se Ježíši stavíme po bok, on dává poznat, že jsme jeho.

Potom nás tak jak píše Izajáš, nemusí strhnout různé proudy obav starostí o to, zda jsme či nejsme na úrovni, přijatelní atd.

            Holubice symbolizovala Noemu, že přichází konec potopy a nemusí se bát. Symbolizuje smíření a novou naději. A tak i my, když se ocitneme v dravých proudech sporů, hádek, starostí, ohni problémů, nezapomeňme s pokorou před Boha zjeveného v Ježíši z Nazareta přistupovat. On nám chce dávat svojí přítomností, kterou nazýváme Duch svatý pokoj.

 Amen