O marnotratném synu.

Kázání na 6. 3. 2016

 Biblická čtení: Jozue 5, 9- 12; 2 Korintským 5, 16 - 21; Lukáš 15, 1 -3. 11 - 32

Sestry a bratři,

            dnešní evangelijní text je nazýván evangeliem v evangeliu. Dotýká se samotné podstaty křesťanství, kterou je pro mnohé těžké přijmout. Svědčí o nezměrné Boží lásce, která je až zahanbující, pro měřítka světa kolem nás až nespravedlivá. Jejím cílem totiž není dosvědčovat naši dokonalost, na kterou bychom tak rádi byli pyšní. Nemá za cíl odměňovat zasloužilé. Toto podobenství svědčí o nepodmíněné, bezedné Boží lásce, která chce především hledat ztracené, pomáhat padajícím. Lidem kolem nás se to zdá zahanbující. Tolik si zakládáme na vlastní soběstačnosti, dospělosti, schopnostech. A teď přichází svědectví o tom, že je obdarován přijat někdo, kdo si to ale vůbec nezaslouží. Platí to i pro nás.? Máme rozpaky. Ale ten, kdo tu zahanbující, trapností zavánějící možnost přijme, může dosáhnout úžasné osvobození.

            Ježíš toto podobenství vyslovil spolu s jinými podobenstvími o ztracené ovci a ztraceném penízi. Činí tak reakci na zbožné farizeje a zákoníky. Ti reptali, protože do Ježíšovy blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci. Celníci, to v té době byla neopovrhovanější skupina obyvatel. A Ježíš je přijímal a jedl s nimi, což bylo v té době symbolem nejužšího společenství. Ježíš tím dává najevo - ti, kdo si milosrdenství a pomoc nejméně zaslouží, ti ji nejvíce potřebují.

            V podobenství se mluví o dvou synech a otci. Ten první syn si nechá vyplatit dědictví. Odejde a rozhází vše, co dostal rozmařilým životem. A když vše utratil, přišel hlad a on sehnal pouze práci u vepřů - nečistých zvířat. Má se ještě hůř než ti vepři. Tak tomu někdy bývá. Jsme děti Boží. Bylo nám dáno mnohé - život samotný, schopnosti, nadání. Jak mnozí to vše promění za chvilkové uspokojení. Jak často se lidé stávají pouhými otroky, na kterých nikomu nezaleží.

            Marnotratný syn si říká -jak mnoho nádeníků u mého otce má chleba nazbyt. Vrací se. Jsou jeho pohnutky správné, chce uznat chybu, nebo se chce jen najíst? Nevíme. Pro Otce to ale není důležité. Vidí milovaného syna, který vlastně už byl jakoby mrtvý. A teď se vrací. A otec udělá v té době neslýchanou věc. Odhodí veškerou hrdost důstojnost a běží pln pohnutí a dojetí vstříc. A dává to nejlepší, co může. Když bychom sečetli to, co pro syna, který se vracel, udělal, došli bychom k sedmi úkonům. Sedm tady symbolizuje plnost lásky a přijetí. Tímto způsobem Ježíš znázorňuje postoj Boží k lidem, kteří se k němu obrací. Je mu jedno, kdo to je, čím prošel, jak se choval. Bůh prostě stojí o každého, jde mu vstříc. Dá mu to nejlepší, to co dává skutečné uspokojení, to co nejlépe poslouží.

            Staršímu, spravedlivému a pracovitému bratrovi se to však nelíbí. Ve vědomí svých domnělých zásluh se zlobí a ani nechce jít dovnitř. Svého otce ani neosloví, jak náleží a svého bratra ani nenazývá bratrem. Jde mu jen o něj samotného, o jeho vlastní čest, zásluhy. Starší bratr vlastně má rád především sám sebe. Ježíš tím vlastně ukazuje svým protivníkům - koho milujete, Boha nebo sami sebe?

            Sestry a bratři, v postním období se zabýváme pokáním, což znamená změnu smýšlení. A toto podobenství nás může povzbudit. Vidíš u sebe spoustu nedostatků? Neboj se. Bůh ti doslova běží vstříc. A pokud jsi ztratil svůj život, vyměnil jsi to, co jsi dostal za něco, co nemá cenu, neboj se. Bůh tě chce obdarovat. Ne majetkem, ne slávou ale radostí, moudrostí, vděčností, láskou. To je to, co nejlépe poslouží, co trvá dál, čím obohacujeme život těch, kdo tady budou po nás. Ostatní věci pomíjejí.

            Čím více se člověk Bohu přibližuje, tím více ubývá pýchy, nadřazenosti. Ten, kdo jedná, jako onen starší bratr z onoho podobenství, ukazuje tím, že o Bohu, o životě toho moc neví. Nemáme nic navíc. A pokud jsme od Boha něco dostali, byli jsme od něj obdarováni, nesmí to být důvodem k pocitu výlučnosti. Vždy je to závazkem k pokorné službě druhým.

            Je velice chybné se srovnávat. On nakonec vše co máme je darem Boží nezasloužené milosti. Vlastní zásluhy, domnělá spravedlnost, to co jsme dokázali, to vše je pomíjející. Může se to zdařit, ale také ne. Není naší zásluhou, že jsme třeba vyrůstali v slušné rodině, jsme zdraví a nepotkalo nás v životě něco, co by nás srazilo, připravilo o vůli k životu, který se zdá jako mravný. Srovnávání se s druhými, tak jak to předvedl ten starší bratr, se může stát zdrojem odporu, bolesti, zášti vůči našim bližním. Je mnohem lepší žít z toho, že jsme obdarováváni a přát lidem kolem nás, aby i oni obdarováni byli - nebránit jim a dopomáhat jim, aby i oni docházeli k  nevyčerpatelnému zdroji lásky a milosti, kterým je Bůh.

Amen