v dnešním evangelijním příběhu Ježíš, podobně jako v celé dvacáté druhé kapitole evangelia podle Matouše musí čelit útokům svých protivníků. Ptají se ho na to, co je nejvyšším přikázáním. Zase chtějí Ježíše chytit za slovo, aby ho mohli obžalovat, ukázat, že oni jsou ti majitelé pravdy. Tak to bylo a je. Různé skupiny lidí, církve, náboženství a jejich příslušníci se spolu hádají, přou, navzájem se potírají.
Kázání na 26. 10. 2014 Biblická čtení:Leviticus 19,1 - 2.15 - 18;1. Tesalonickým 2, 1 -8; Matouš 22,34 - 40 Sestry a bratři, v dnešním evangelijním příběhu Ježíš, podobně jako v celé dvacáté druhé kapitole evangelia podle Matouše musí čelit útokům svých protivníků. Ptají se ho na to, co je nejvyšším přikázáním. Zase chtějí Ježíše chytit za slovo, aby ho mohli obžalovat, ukázat, že oni jsou ti majitelé pravdy. Tak to bylo a je. Různé skupiny lidí, církve, náboženství a jejich příslušníci se spolu hádají, přou, navzájem se potírají. Co je u tebe nejdůležitější, Ježíši? A Ježíš odpovídá vyznáním, které každý žid znal a denně opakoval. Je to obsaženo ve vyznání šema Jisrael: Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou. A druhé je mu podobné, miluj bližního svého jako sebe samého. Tato dvě přikázání patří neoddělitelně k sobě. To je jádro bible a vše ostatní je jenom komentář. No to je pěkné! Ale jak se miluje Bůh? Neviditelný živý Bůh, který je nad naše představy. Tady všechny naše představy pokulhávají. Všechno co řekneme je zjednodušující a nevystihující. Ale pokusme se o to. Spočívá milování Boha v tom, že si plníme svoje náboženské povinnosti, chodíme do kostela, dodržujeme určité zásady, držíme se představ a názorů spojených s tou kterou skupinou, jejíž jsme členy? Tak si to mnozí lidé představují. Tady je ovšem problém. Proč jsou takoví lidé často nesnášenliví? Není to tak, že často milujeme spíše svoji skupinu, učení, zbožnost, to co vykonáváme, než skutečného Boha. Potom se ti, kdo jsou jiní, kdo se na Boží pravdu dívají z jiné strany, nebo na jinou její část často stávají ohrožením, nepřáteli. V takovém postoji je i kus nejistoty, snaha zakrýt svoje nedostatky, utéct od vědomí nedokonalosti a bídy. Skutečná láska k člověku, ne nějaké opojení z osoby opačného pohlaví, spočívá v tom, že toho druhého člověka přijímáme takového, jaký je, jsme vděčni za to, co nám dává a snažíme se mu co nejlépe oplatit, co od něho dostáváme. Na to špatné nevzpomínáme. To u Boha není až tak možné. Jak se odvděčit Bohu? U něho jde o to, abychom co nejvíce přijímali to, co on nám dává a byli za to vděčni. Abychom byli vděčni za všechny jeho úžasné dary, radovali se z nich a náležitě, nesobecky jich užívali. Tento postoj nedůležitý proto, abychom dokázali milovat sami sebe a když přijímáme sami sebe, přijímáme a milujeme potom i naše bližní. Ve ztišení, když se uklidníme, zjistíme, co vše nám bylo dáno i přesto, jací jsme. Jsme obdarováváni. Milováni. Ano děje se nám v životě spousta příkoří, zklamání. Přesto nám Bůh dává stále najevo skrze Písmo svaté, v modlitbě a i skrze skutečné duchovně vyspělé lidi - jsem tu, přijímám tě, miluji tě, nezřeknu se tě. A to nejdůležitější v duchovním životě je toto mít na mysli, toto si neustále připomínat. Tak se miluje Bůh. Tak potom můžeme mít rádi i sami sebe, při všech zklamáních ze sebe sama. A to je podmínkou pro to, abychom potom mohli přijímat naše bližní. Kdo má problémy s druhými lidmi má problémy sám se sebou. Nejsme totiž závislí na tom, jestli jejich reakce na nás odpovídá našim představám. A ona nikdy nebude taková, jak si představujeme. Lidé jsou často nepochopitelní, pošetilí, dětinští, připravují nám zklamání, pády. My ale v nich můžeme vidět někoho, kdo je stejně milován, stejně přijímán stejně cenný jako já. I jim Bůh jako milosrdný Otec běží naproti, chce je obdařit radostí z toho, co vše jim bylo darováno. Potom jsme osvobozeni i od toho, jestli ten či onen sdílí naše názory. Ono to jde ještě dál. Mluvil jsem o tom, že láska k Bohu spočívá v tom, že se radujeme z toho, co nám bylo dáno a vděčně to přijímáme. Platí, že sdílená radost je dvojitá radost. Ježíš nám sděluje, že v našich bližních potkáváme jeho samého. V našich bližních se potkáváme s Bohem. Láska k Bohu, radost a vděčnost z Boží lásky se tedy dokonává, naplňuje v radostném společenství s našimi bližními, když jsme osvobozeni od toho, abychom něco vyžadovali, očekávali. Není nic radostnějšího, když můžeme dávat a nežádat zpět. Amen
