Jak potěšovat - druhá neděle adventní

Bohoslužby na 10. 12. 2017

Biblická čtení: Izajáš 40, 1 - 11; 2. Petrův 3, 3 - 15a; Marek 1, 1-8

            první slova z dnešního starozákonního slova jsou nádherným shrnutím toho, proč tady jsme, proč existuje na světě církev. Potěšte, potěšte můj lid, praví Pán. Ano, křesťané mají být těmi, kdo těší. Jak říká Marek Orko Vácha - máme být my faráři, a protože existuje všeobecné kněžství věřících, tak vlastně všichni křesťané odborníky a radost. A jak to udělat. Máme tady dnes v tom starozákonním čtení a potom v evangeliu, které starozákonním čtení je inspirované, docela dobrý návod.

            Dnešní oddíl z Izajáše zní v babylonském zajetí. Po desetiletí pobytu v cizí zemi už v podstatě nikdo nedoufal. Samostatný stát, chrám, to byla jen vzdálená vzpomínka. Víra v Hospodina - no docela pěkná tradice. A najednou je vše zpět. Vracíme se zpátky. Hospodin je živý.

Ano všechno mocné pomíjí - tradice, státy, národy - lidi jsou pouhá tráva a stačí závan větru, aby byli pryč. Ale Hospodin, i když stojí v klidu vedle nás a proti naší vůli se nám do života neplete, je živý a jedná.

            A tak připravte na poušti cestu Hospodinu - na poušti vaší vyprahlosti, vaší únavy, skepse. Ztište se. Odstraňte, co by bránilo být k Bohu upřímný a odvádělo by vaši pozornost. A poslouchejte tu radostnou zvěst. A nebojte se, on vás povede jako dobrý pastýř, který se stará o ty, kdo jsou mu svěřeni.

To je sděleno přesídlencům v babylonském zajetí. Tito lidé mají vyjít do svobodné země a sloužit skutečnému Bohu. Mají vyjít ze země, kde se uctívají falešní Bohové, kteří jsou pouhými lidskými výmysly. Přesídlenci mají vyjít z toho, v čem se jim tak dobře zabydlelo, je jim to příjemné. Je v té Babylónii tolik lákadel, přepychu, ale ve skutečnosti to lidský život pomalu ničí a otravuje. Ke skutečnému životu a ne k nějaké opojné iluzi je potřeba odvahu. A tu chce prorok svému národu dát.

            Když lidé udělají svému Bohu cestu do svých životů, mohou prožít dobrodružství. I oni mohou těšit své okolí.

            A jak to souvisí s naší dnešní situací. My dnes žijeme ve svobodě. Nikdo nás nedrží uvnitř hranic našeho státu. Nikdo nám nenařizuje, jak máme žít, co si máme myslet. Ale každý z nás žije určitým způsobem v zajetí. Jsme v zajetí toho, že nám spousta hlasů skrze reklamu a tzv. životní styl a módu říká, jak máme vypadat, jak žít, cosi kupovat. Chceme vyhovět nárokům a očekávání lidí kolem nás. Nejvíc nás svazuje to, co si myslíme, že od nás lidé očekávají. Svazují nás vzpomínky na nepříjemné události z minulosti. Bojíme se budoucnosti. Ale z toho můžeme být osvobozeni.

            Slyšte a radujte se, chce  k vám přijít Bůh, aby vám přinesl svobodu. Nemusíte čekat, až naplníte něčí nároky, nemusíte se trápit tím, co se stalo v minulosti. Nestrachujte se tím, co se může stát v budoucnosti. Minulost nezměníme. Budoucnost neznáme. Bůh nám chce dát sílu k odpuštění a otevřít oči, uši a srdce k radosti. S Boží pomocí můžeme odstranit všechny příkopy nepochopení, nedůvěry, náspy obranných postojů. Dojít odpuštěním k pokoji sami se sebou. Potom se můžeme docela prostě radovat ze zázraku života.

             Co je ale k tomu velice důležité je to co nám svým postojem ukazuje Jan Křtitel. Odmítá veškeré pocty, žije skromně a říká o sobě, že je jen ukazatelem na někoho mnohem důležitějšího. Tak i my si máme uvědomit, že to nejdůležitější, to o co nám mám jít, není naše sláva, důležitost. Ten pravý smysl našeho bytí je ten, že máme být pro naše blízké ukazateli na správné zdroje, ze kterých mohou oni sami čerpat. Zdá se nám to zahanbující, pokořující. Ale je v tom nádherná obrovská svoboda -nemusíme si na nic hrát, nic předstírat. Máme být těmi, kdo v maximální možné míře čerpají z nevyčerpatelných zdrojů Boží milosti. A když to budeme dělat a nebudeme zbytečně lpět na své vlastní důstojnosti a důležitosti, tak budeme pro naše bližní těmi nejlepšími ukazateli.

 amen