v dnešním čtení z proroka Izajáše máme velice důležitou a podnětnou výzvu určenou navrátilcům z babylonského zajetí. Nemají vzpomínat na věci minulé.
Kázání na 13. 3. 2016
Biblická čtení: Izajáš 43, 16 - 21; Filipským 3, 7 - 14; Jan 12, 1 - 8
Milé sestry, milí bratři,
v dnešním čtení z proroka Izajáše máme velice důležitou a podnětnou výzvu určenou navrátilcům z babylonského zajetí. Nemají vzpomínat na věci minulé. Bůh bude tvořit něco úplně nového. Lidem, kteří se vydávají z pohodlí Babylona do nejistoty Palestiny vzkazuje, že sám pro ně vytvoří stezku. Zaslibuje, že to,co je ohrožuje, skončí, že sám v pustině bude napájet svůj lid.
To zažívali navrátilci, kteří se měli vydat do neznáma, do nejistoty. Něco podobného v životě prožije asi každý z nás. Nevíme, co nás v budoucnu čeká.
Paměť lidí, kterým byla adresována prorokova výzva byla zatížena vzpomínkami na pokoření, kterého se dostalo židům skrze pád Jeruzaléma a zajetí. Bůh ale říká - nevzpomínejte, co bylo, nezatěžujte se tím. Já činím něco nové. A i pro nás platí to samé. Prožíváme mnohá příkoří, těžkosti, utrpení. A platí, že se nedá na mnohé věci zapomenout. Ale pokud vzpomínáme na to, co nás v minulosti potkalo, na to co nepříjemného a bolestného jsme prožili, jakoby to prožíváme znova a znova nás to bolí a trápí.
Bůh však chce činit něco nového. On není omezen našimi představami. Dokáže nás překvapit. Ze situací, se kterými bychom si třeba nevěděli rady, nám ukazuje cestu. To že prorok mluví o cestě mořem a dravými voda ukazuje tehdejšími výrazovými prostředky, že Bůh umožňuje skrze modlitbu dát člověku sílu, moudrost a klid k tomu, aby překonal protivenství, zlo, problémy, těžkosti.
Někdy si připadáme jako v bezvodé pustině. Zdá se nám, že jsme unaveni, vyčerpáni, osamoceni. A tehdy můžeme najít další zdroje moudrosti, vděčnosti. Poznáváme to, čeho bychom si jinak nevšimli, zdálo by se nám to samozřejmé.
Ano, tak jak ukazují obrazy z knihy proroka Izajáše, Bůh působí tak jak by to nikdo nečekal a tam, kde to nikdo nečeká. Zvěř bude vzdávat úctu? To můžeme vtáhnout na to, když se k Bohu obracejí ti, u kterých bychom to vůbec nečekali, nebo se pomoci a pochopení dočkáme z naprosto nečekané strany.
Podobně to prožil i apoštol Pavel. Popisuje v listu Filipským, že vše co bylo pro něj cenné je pro něj ve srovnání s poznáním Krista ztrátou. I on poznal naprosto neslýchanou, nedozírnou velikost Boží lásky, která se v Ježíši Kristu zjevila. A tak se z pronásledovatele církve stal ten, kdo položil základy křesťanství. Snaží se využít co nejvíc to, co je mu dáno, brát z Božích zdrojů jak je to jen možné, zapomínaje nato, co je za ním, protože by ho to jen zatěžovalo. Ano znamená to v určitém ohledu stejnou cestu, jako u samotného Ježíše, i cestu skrze utrpení. Znamená to ale, že náš život může dostat novou kvalitu, novou úroveň. Tak jako Kristus zemřel, tak byl i vzkříšen.
Pavel vlastně dělá symbolicky to, co udělala Marie, sestra Marty v Betanii. Vzala to nejlepší, co měla, drahý olej, který si dívky nechávali ke svatbě a obětovala jej jako poctu Ježíši. Dům se naplnil vůní. A tak i my pokud v modlitbě vyléváme před Bohem své nitro, necháváme jej, aby nás učil vděčnosti, odstraňoval z našeho nitra to, čím ubližujeme sami sobě a našim bližním může do našich životů vstoupit něco nového, vůně nového života, nového stvoření.
Sestry a bratři, kéž nám tedy Bůh dá, abychom se nemuseli zatěžovat tím, co se v našich životech stalo. Obětujme mu své životy, aby on mohl činit nové věci, činit si z nás nové stvoření, vést nás novými cestami. A tak jak drahý olej provoněl dům Marie a Marty, nechť provoní vaše životy ovoce ducha svatého - radost, pokoj, naděje.
Amen
