Berte si včas...

Kázání na 28. 2. 2016

 Biblická čtení: Izajáš 55, 1 - 9; 1 Korintským 10, 1 - 13; Lukáš 13, 1 - 9

Milé sestry, milí bratři,

            Zvláštní, nádhernou výzvu slyšíme v dnešním čtení z proroka Izajáše. Pojďte, berte, bez peněz, bez placení. Lidé si mají zdarma brát. A naopak, prorok sděluje, že to, za co utrácejí je něco, co nenasytí.

            Co si pod tím představit? Zní to jako komunistické ideály ve stylu „ každému podle jeho potřeb“. Ale tak to není. Tato slova jsou adresována lidem v Palestině po návratu z babylonského zajetí. Lidé se domnívali, že u Boha si musí něco bezpodmínečně zasloužit – konat správné oběti, dodržovat spoustu nařízení zákona. My lidé naprosto přirozeně toužíme po tom, aby nás někdo chválil za to, co jsme si vybudovali, rádi za sebou něco vidíme. A to platí i v oblasti zbožnosti, duchovního života.

            Stává se ale, že něčeho dosáhneme, dostaneme se na určitou úroveň, výsledkem je opět prázdnota. A tak se kolotoč roztáčí dál a dál. A u některých lidí touha z prázdnoty uniknout vede k nevázanosti, třeba i smilstvu – prostě modlářství.

            A tak stejně jako židům několik staletí před Kristem tak i nám je adresována tato výzva – u mě si nemusíte nic zasloužit, něco splnit. Nikdy vás nebudu milovat více či méně než teď. Pojďte a berte. A veškerá zbožnost, to co děláte je prostředkem k tomu, abyste co nejvíce brali nevyčerpatelných zdrojů mé milosti, abyste ze svého života odstraňovali vše, co vám v tom brání, co by vás připravovalo o to, co vám nabízím.

            Odstraňujte ze svého života vše, co vám brání být vděčnými. Odstraňujte ze svého života vše, co vám brání žasnout. Ano, je to řečeno takto, i když je tolik věcí kolem nás nepříjemných. Prožíváme bolestné chvíle nemoci tragédie. Tolikrát se zklamáváme ve vztazích s našimi bližními. A je iluzí si myslet, že se nám to vyhne. Tak jako ti Izraelci na poušti, o kterých nám píše apoštol Pavel v dnešním čtení z listu do Korintu i my reptáme, stěžujeme si na svůj úděl.

            Naštěstí od doby vzniku Starého zákona se představy o Bohu vyvinuly. A tak se nemusíme bát, že by nás Bůh potrestal za naše reptání. Reptáním se sami přepravujeme o radost a vděčnost z věcí, které nás obklopují. On je také rozdíl mezi reptáním, kdy si neuvědomujeme, za co vše můžeme být vděčni a upřímným voláním k Bohu, kdy se snažíme vyrovnat s tím, když se dostaneme do opravdových problémů.          

            Bůh má s námi soucit. Vždyť v asi nejhlubší biblické knize Job dal za pravdu Jobovi, který v pro něj nepochopitelném utrpení k Bohu pro mnohé a rouhavými slovy volal. A se zahanbením poslal pryč ty zbožné Jobovy přátele, kteří svými rádoby zbožnými, hotovými odpověďmi pouze ukazovali na to, že ničemu nerozumí, že život neznají. Oni jenom chtěli ukázat, že jim se něco takového jako Jobovi nemůže stát.

            Jak říká Ježíš v dnešním evangeliu, neštěstí si nevybírá. Postihuje zbožné i hříšníky. Ale můžeme dnes z biblického čtení u apoštola vědět, že Bůh je s námi, chce nás doprovázet a mi k němu můžeme s maximální upřímností volat. Bůh nám prostě chce dávat sílu, abychom v těch zkouškách, které nás potkávají, mohli obstát, žít dál.

             Zlé věci se prostě dějí. Nemůžeme v tom hledat nějaký smysl, ptát se proč. Prostě přicházejí, ať už kvůli lidské svévoli, nedbalosti, nebo sami o sobě, aniž k tomu někdo z lidí přispěje. Ovšem pokud se něco takového stane, můžeme vědět, že Bohu nejsme lhostejní, on nás doprovází tak, jako doprovázel Ježíše Krista i skrze utrpení osamění, opuštění, potupnou popravu na kříži.

            A tak sestry a bratři, využívejme tento čas k tomu, abychom před Bohem v maximální upřímnosti se snažili řešit, co nás trápí, co nás sráží, co se nás snaží zmocnit. A dělejme to včas. Těch věcí, které jsou kolem nás od Boha – tedy života v lásce, pokoji a vděčnosti nás chtějí odtrhnout, těch je dost. A tak nepromeškejme čas, který nám Bůh nabízí, tak aby docházelo k co nejmenším škodám.

Amen