Vyznání

Vyznání z čiré radosti je to, o čem chci dnes psát. Radosti ze zlepšení mého zdravotního stavu. Ten totiž nebyl vždy OK.

Mám už nějaké roky, a tak je přirozené, že jsem nasbíral nějaké ty zdravotní neduhy. A nebyly to maličkosti. I když taková Tetanie, tu už dnes za maličkost považuju. V životě mě ale potkaly dvě další nemoci, které tak zanedbatelné nejsou. Díky nim jsem se podíval na psychické i fyzické dno. Jedinou úlevou mi bylo to, že k tomu nedošlo v jeden okamžik.

Tak za prvé je to Dysbalance páteře začínající v pětadvaceti letech kořenovým drážděním a končící totálním rozkladem páteře ve čtyřiceti dvou letech. Bolesti byly strašné. Skončil jsem na kapačkách v nemocnici. Když jsem byl z nejhoršího venku, dostal jsem se dílem náhody (nebo chcete-li osudu či boha) ke skvělému fyzioterapeutovi. Bylo to osudové setkání. Ten člověk mi doslova zachránil plnohodnotný život. Teprve díky němu se mi podařilo nejprve pod jeho vedením a následně již samostatným cvičením postupně po dobu osmi let stav páteře vylepšovat. Při tom jsem aplikoval i řadu metod, které jsem se za všechny ty roky nasbíral. Prodýchávání končetin a těla, jak mě je naučil léčitel již před lety. Nebo jogový dech sloužící ke zpevnění Core. Pak taky správné držení těla, správný postoj při zvedání těžkých věcí, vyvarování se jednostrannému zatížení, atd., atd. Vyvrcholilo to letos na jaře, kdy se již bolesti zcela vytratily a já zjistil, že mohu zvedat a nosit i těžká břemena, aniž by mě někde něco bolelo, táhlo nebo obtěžovalo. A že mohu hrát svůj milovaný nohejbal, aniž by mě po něm něco bolelo. To totiž nebylo zvykem.

Za druhé mě ve třiceti pěti letech postihlo psychické onemocnění zvané Afektivní bipolární porucha. Dříve také označované maniodepresivní psychóza. V extrémní situaci jsem se naštěstí nacházel pouze jednou. To jsem se v mánii dostal totálně mimo. Můj vlastní mozek mě obelhával a já nebyl schopen rozpoznat, co je realita a co ne. Podle toho jsem se choval a nadělal tak spoustu ostudy. Volal jsem například na 158, že mě chce můj šéf zabít. Přesvědčoval jsem své rodiče, že mám recept na reformu školství a reformu soudnictví. Také jsem slyšel hlasy a byl jsem přesvědčen, že ke mě promlouvá Bůh. Rozeslal jsem spoustu mailů, kde jsem podobné myšlenky šířil. Ještěže trvalo jen několik dní než jsem souhlasil s hospitalizací v psychiatrické léčebně. To bylo moje veliké štěstí, že jsem uznal, že se mnou asi není něco v pořádku, když mi to všichni moji blízcí, tj. lidé ke kterým mám důvěru, tvrdí. Mimochodem víte jaký je rozdíl mezi Mánií a Schizofrenií? Člověk stižený Mánií si excesy, které při záchvatu provede, pamatuje, schizofrenik nikoli. Pak následovala hluboká deprese. Odtud to pověstné „dno.“

Z problémů vás v tomto případě vytáhnou doktoři. Dále pak rodina a jejich obrovská podpora, změna životosprávy a léky, kterých se do smrti nezbavíte. Já dnes už užívám jen malé dávky, které mi velmi vyhovují. Jedná se o jednu tabletku, kterou beru na noc, a která zajistí, že dobře spím (bez léků trpím nespavostí). Současně působí proti mánické fázi i proti depresi.

A tak se dá říci, že jsem ve svých padesáti letech již zcela bez obtíží a žiji s minimálními omezeními (téměř bez omezení). Za to vše vděčím lékařům, rehabilitačním sestrám, rodině, fyzioterapeutovi, cvičiteli, léčiteli, kamarádům a sobě. Tento stav mě činí velmi šťastným. Přál bych tento pocit všem, kteří mají také nějaké ty neduhy a i oni s nimi bojují.

Moje cesta mě v mnohém obohatila. S přibývajícím zdravím se v těle otvírají různé kanály. Postupně se cítíte lépe na těle i na duši. Je to skvělý pocit. Se svými zkušenostmi z uplynulé etapy mého života se rád podělím.