Jak již řečeno v listopadu, do prosince věcně spadají oba filmy Zmizení Eleanor Rigby. Nevím, zda má smysl doporučovat pořadí, v jakém je nejlepší je vidět. Já jsem příběh viděl v pořadí první On a druhý Ona a s týdenní přestávkou a mám pocit, že je to pořadí vhodné.
A všem svým spanilým čtenářkám i statečným čtenářům se tímto omlouvám za chybu. V listopadovém přehledu jsem napsal, že píseň Eleanor Rigby vyšla na albu Help, pravda je však, že to bylo na albu dalším, tedy Revolver. Nikdo mi tu chybu však nevytkl, což může svědčit o nevšímavosti, anebo neznalosti. Oba filmy stojí na osobním prožitku a důsledcích tragické události, jež postihne velmi mladý manželský pár. Jeden příběh je psán z pohledu muže a druhý je příběhem ženiným. Klíčovou událost zde vůbec nevidíme a děj na ni jen naváže. Každý z manželů reaguje jinak, přičemž dopad na Eleanor je krutější a její vyrovnávání se s tragédií obtížnější. My zkušení víme, nebo aspoň tušíme, že duch lidský dokáže reagovat a chovat se nesmírně barvitě a zcela jinak, než bychom čekali a než bychom jednali my, jak se domníváme, dokud se nám nestane totéž. Není tu nic platna ani racionalita, ani inteligence, jíž má Eleanor přebytek a jejíž přesné repliky a projevy svědčí o jasném a perfektně fungujícím mozku. Někteří říkají, že chování obou není pravděpodobné. Já říkám, že dokud se nic tragického nestane, vedeme jen řeči a Rhodos teprve přijde. Pak skákejme. Něco takového, o čem film vypráví, se může stát kdekoli, kdykoli a komukoli. Americká herečka Jessica Chastain (1977), již jsem ocenil už dříve v Coriolanovi, Stromu života, Černobílém světě a Zemi bez zákona a prohlásil ji za jeden z největších talentů světového filmu, je jasnou hvězdou zejména ve filmu Ona, kde je jí logicky dán větší prostor. Krásná zrzavá dáma, jež musí uvést do sladkého zmatku každého znalce, na mě působí podobně jako skvělá hudba, jež plyne zcela samozřejmě, jsouc napsána géniem. Přirozeným a minimalistickým herectvím píše postavu Eleanor jako záběry z opravdového života. Možná to znáte i z jiných dobrých filmů, někdy herci věříte úplně všechno. Napadlo mě, že by bylo jistě zážitkem vidět Jessiku jako Blanche v Tramvaji do stanice Touha. Pro mě je Jessica dáma, na niž jdu do kina pro její umění i krásu a mám pocit podobný návštěvě koncertu Velkého C, nebo výstavě nizozemského malířství 17. století. Kdyby ji viděl Vermeer, posadil by ji k oknu a namaloval se sklopenýma očima, smutnou až k nesnesení pod krajkovým čepcem. Na stole leží obrázek dítěte. A ještě uvedu, že má jednoho Oscara 2013 za hlavní roli ve filmu 30 minut po půlnoci, který jsem neviděl, a napravím to na netu a druhého za vedlejší roli ve filmu Černobílý svět. V obou případech obdržela též Zlaté glóby. Dle mého jednou dostihne i Meryl Streep. Leč pro mou náklonnost to neznamená zhola nic. Roli Eleanořina manžela Conora hraje přesvědčivý Skot James McAvoy (1979), jehož známe z filmů s kráskami Keirou Knihtley Pokání a Andulkou Hathaway Vášeň a cit, nebo z nejlepšího válečného seriálu všech dob Bratrstvo neohrožených, skvělá je Eleanořina francouzská matka v podání slavné Isabelle Huppert (1953), nebo univerzitní profesorka v podání neodolatelně věcné Violy Davis (1965), s níž naváže Eleanor hezké přátelství. Režisér Ned Benson (1977) natočil oba filmy loni a letos půjde do kin film souhrnný, který si jistě umím představit, jen se obávám, že soustředí do jediného prostoru příliš mnoho emocí a bude působit roztříštěně. Zjistím to nejlépe návštěvou filmu. Snad nemusím příliš zdůrazňovat, že mé doporučení se téměř rovná příkazu a neobvyklé věnování jediné essaye jedinému, byť dvojjedinému dílu způsobila snaha, abyste měli informace ještě zavčasu, dokud jde film biografy a ještě vás vánoční shon neudolal.
