Na jaře navštíveny čtyři koncerty jako již obvykle převážně komorní, nebo úsporně orechestrální, popřípadě se špičkovým sólistou.
27. ledna nám v Rudolfinu zahraje půvabná ruská klavíristka Julianna Avdějeva, častá doprovodná klavíristka Julči Fischerovic s vlasy v uzlu a v kalhotovém kostýmu černostříbrném. Moc hezky se na ni dívá.
Začne Bagatelou op. 1, č. 2 – Moderato, opisuji z programu ukrajinského skladatele Valentina Silvestrova, skladba je rozvláčně zadumaná a neobyčejně půvabná, takže přiděluji devítku, následuje Chopinova Polonéza-fantazie As dur, op.61, jež se uvede rozmarně až vesele, a vyústí až bláznivě, načež se zklidní a poletuje. Dále vzpomeneme na Polanského slavný film Pianista Szpilmanovou skladbou Život strojů, suita, jež je spěšná až ostrá a je-li už stroj v klidu, jde do krásy, u závěrečné Toccatiny si píšu zurčící potůček a tančící dívka, která nakonec úplně zdivočí. Ještě v prvé půli nám Julianna zahraje Sonátu č. 4 h moll, op. 56, Mieczyslawa Weinberga, kde skladatel ve třech větách značených Allegro a předposlední Adagio předvede, že v možnostech klavíru je možné cokoli. Půvabné jsou ztišené závěry vět.
Ve druhé půli se hraje jen rozměrná Lisztova Sonáta h moll, jež opět vyniká velikou pestrostí a Julianna se zase předvede. Přidává se Szpilmanův Mazurek a k tomu ještě Lisztův chmurně pojmenovaný Csárdás macabre.
8. února si ve Smetanově síni Josef Špaček zahraje s orchestrem za řízení minulého šéfdirigenta Inkinena Beethovenův Houslový koncert D dur, op. 61, ten, který mám za nejkrásnější na celičkém světě a stále z toho důvodu napovídám nejkrásnější houslistce na celém světě Markétě Janouškové, aby ho někdy zahrála, čemuž ona statečně čelí.
Josef ho zahraje brilantně a přidá k němu několik vzácně hraných kadencí od Schnittkeho objednaných Gidonem Kremerem. V každé z nich se odrazí závan i jiných koncertů od Bacha po Berga. Pestrý večer a pestré srovnání tohoto veledíla s hudebními myšlenkami velkého předchůdce i následovníků. Josef přidá Ciacconu d moll z druhé houslové partity, o níž jeden z králů houslí 20. století sir Yehudi Menuhin prohlásil, že jde o nejlepší houslovou skladbu všech dob.
Po přestávce se hraje už jen Čajkovského Symfonie č. 4 f moll op. 36.
20. února je u Šimona a Judy podivuhodný večer, v němž se prostřednictvím belgického (vlámského) souboru Goeywaerts String Trio, jež tvoří houslistka Fedra Coppens, violista Vincent Hepp a violoncellista Pieter Stas a naší Capelly Mariany s českými sólisty a hosty, bolivijskou sopranistkou Linou López Sánchez a krásnou chilskou organettistkou Catalinou Vicens. Hanka prověří na mobilu fotky a praví, že houslistku někdo alternuje a že to není původně uváděná. Leč mně to nevadí, neb ta dívka je pohledná a s houslemi umí.
Ona podivuhodnost tkví v to, že se bude hrát a zpívat hudba skladatelů středověkých i raně renesančních z 15. století a jim se v kontrastu zahrají soudobí Arvo Pärt a Martin Smolka. Ta směs má neobyčejné kouzlo, opřené o mariánské téma, jež přítomno i v hudbě obou současníků.
Po úvodní Sequentii se hraje hudba Magistra Perotina (1160-1230), Guillaume de Machauta (1300-1377), Johannese Ockeghema (1410-1497), Josquina Despreze (1440.1521), Johannese Tourouta (1430-1480), a Pärtovy Da Pacem a Stabat Mater a Smolkova Maria je. Hlasy se různě pohybují po síni, občas zpívají zezadu. Mně převelice zaujaly Desprezova Proch dolor a Touroutova Virgo restauratrix.
23. dubna u Šimona a Judy řídí Václav Luks orchestr Akademie komorní hudby, o niž se velice zasloužil výtečný violoncellista Tomáš Jamník, s nímž se často setkáváme i v Atriu na domácky laděných koncertech Vážný zájem. Na druhých houslích zaznamenávám sličné zlatíčko a na prvních dívku úhledných křivek.
Dnes budeme zahajovat Orchestrální suitou č. 1 C dur, BWV 1066, dělenou dle francouzského vzoru na dobové tance od táty hudby. Tohle je Luksova doména. Pro Tomáše nyní nastává příležitost blýsknout se s violoncellem, neb bude hrát Myslivečkův Koncert pro violoncello a orchestr C dur. Tomáš v tomto díle s nádhernou střední větou Grave dokládá neobyčejnou univerzalitu nástroje, který osciluje mezi houslemi, violou i kontrabasem a pokrývá všechny barvy hudby. Tomáš přidá něco mně neznámého, což otipuji na 20. století.
Po přestávce hrajeme Adagio a fugu d moll nejstaršího syna táty hudby Wilhelma Friedemanna, kde si všimnu hry fléten a hoboje. Na závěr se potěšíme Mozartovou ze všech starších symfonií nejoceňovanější Symfonií č. 29 A dur, K 201, jejíž úvod znám a je to zřetelně jiný svět než ten Bachovský otcův i synův.
