Café Créme na jaře 2024

Navštíveny všechny čtyři jarní koncerty s radostí a duší potěšenou až na ten poslední, kde zvedám hlas kritický.

4. února se bude hrát hudba konce 18. století a počátku století následujícího od převážně z Čech pocházejících autorů doplněných Mozartem povětšinou vokální, což obstará nám již dobře známá krásná starohudební dáma velmi aktivní v oblasti francouzské mezzosopranistka Dagmar Šašková za doprovodu Moniky Knoblochové, jež dnes hrá dobově dobově vhodně na pianoforte a obě přičiní zajímavé a vtipné slovo, a Monika též předčítá z vybrané knihy vížící se k hranému, což mám velmi rád a doslova se na to těším, neb to koncert ozvláštňuje a obohacuje. Obdivuhodné na Monice je, kolik toho musí mít načteného a jak dokáže najít to právě vhodné.

Zahajujeme zpěvem Die Blume Františka Xavera Partsche a navážeme dvěma přívětivými písněmi z Italských ariet Leopolda Koželuha. Dagmar dá odpočinouti svému hrdlu při klavírním Allegru ze Sonáty I. B dur Františka Xavera Duška, do té sonáty vloženo Pichlovo Tu mi chiedi, abychgom se vrátili k Duškovi druhou větou Adagio. Dušek doslova perlí. Nyní písňový mistr a vážený evropský hudební znalec a teoretik Václav Jan Tomášek a Des Ritters Geist na Ebertovu poezii. První dějství uzavřou již avizované zpěvy Mozartovy, jimž předchází četba ze skladatelova životopisu, z nichž vtipná je Als Luise die Briefeihres ungetreuen Liebhabers verbrannte. (Jak Líza spálila dopisy svého nevěrného milence) a krásou vyniká Abendempfindung.

Po přestávce si klavír zahraje Die Natur A. F. Bečvařovského, následují Maškovy a Duškovy tři zpěvy Henriette vor ihrem Spiegel, Die warnenden Träume a Morgenlied ze sbírky pro děti.

Bohatý písňový večer uzavírá bohatý zpěv Tomáškem zhudebněné balady Karoliny Pichlerové Založení cisterciáckého opatství ve Vyšším Brodě v Čechách, jenž zní sebevědomě a slavnostně. Poznamenávám, že koncem 18. století cembalo odchází do dějin a klavír svléká dětské boty.

23. února bude Monika na cembalo doprovázet flétnistku Claru Novákovou, dceru skladatele Jana Nováka a violoncellistu Libora Maška.

Pohybovat se budeme v osmnáctém věku na počátku věku devatenáctého a zahájíme Sonátou VII e moll Václava Vodičky, nato následuje Václava Josefa Spurného Sonata Terza G dur mnohovětá a připomínající Bachovy cellové suity. Jan Křtitel Krumpholtz píšící krásné skladby pro harfu tu dnes je se Sonátou II F dur a Monikou připomenuta smutná událost, kdy skladateli odloudil kolega Dusík manželku, což Krombholtze natolik zlomilo, že ukončil život skokem do Temže, což nutno s ohledem na legendární zasviněnost té řeky považovat za způsob navýsost trýznivý.

Po přestávce to vypadá že nezahájíme Rejchovým Duem 8, ale Spurného Sonátou II D dur, kde zejména vynikne prvá věta Adagio. Nyní tedy Rejcha, což je už jiný svět na rozdíl od předcházejících klasicistů. Koncert zakončí Trio III E dur Josefa Kohouta plné zářivého optimismu inspirovaného Paříží.

17. března tu je neobvykle bohatá sestava dvou houslí, na něž hrají k mé veliké radosti příjemně usměvavá krásná dáma Adéla Štajnochrová ve fialovém a Jan Marek, k nim se přidá violoncellista Libor Mašek a všem kryje záda Monika u cembala. Dnes pod drobnohledem Mannheimská škola, kde pod vedením Jana Václava Stamice započala zásadní proměna hudby po období barokním. A je tu také u vstupu Tereza v líbezném chlupatém svetříčku tak se hodící k její kadeřavé hlavičce.

František Xaver Richter prožil z 18. století 80 let a nám představí Sonátu a moll, op. 4, č. 6, kde od prvních tónů slyším jistou rozvernost upomínající na ten svetříček. Následuje Sonáta D dur mannheimského mistra Jana Václava Stamice, kde si přijde na své violoncello. Syn Karel, který již v Německu plně zdomácněl a za Čecha se nepovažoval na rozdíl od otce, nám přináší Sonátu g moll, op. 14, č. 4, jež zní žertovně.

Po přestávce zpět k otci a jeho Trio c moll, jež uzavírá klidnější tempo a důrazný konec. A zase synek a jeho Duetto A dur, op. 18, č. 4, kde praská violoncellu struna. Koncert uzavírá Trio D dur, op. 3, č. 6, méně známého mannheimského hudebníka a skladatele Johanna Antona Filtze. Celý koncert má zvláštní mannheimskou atmosféru.

14. dubna je koncert netypický, neb není zřejmé, co se právě hraje a v čele sálu rozvěšeny průsvitné závěsy, za nimiž sedí Monika u cembala a s violou da gamba Mélusine Srovnal. Jan Komárek je autorem promítaného filmu.

Monika nejprve navodí obvyklou dobrou náladu představením obrysů podzimní řady. Pak to přijde. Program říká, že se hraje Maraisova Fantaisie, Couperinovo Cinquiéme Prélude a Maraisovo Le Labyrinthe, část se hraje před začátkem promítání a část při něm, pokud to není improvizace. Na ty závěsy se promítají slavné světové obrazy, jejichž některé detaily lze někdy rozeznat a povětšinou nikoli. V programu se píše, že se předkládá divákovi zajímavý snový svět obrazů, jakýsi pocitový příběh, dokreslený hudbou. Nepřehlednost a nemožnost rozpoznat, co se právě hraje, mi vždy vadí a rozplizlé obrazy (nelze v podstatě nic rozpoznat pro nařasenost promítací plochy). Pokud si někdo myslí, že jsem si odnesl popsaný zážitek, pokud si také někdo myslí, že jsem si dal číšku vína, v obou případech se plete. Barman mě ujistí, že bude asi 5 minut přestávka a že mi víno přinese. Samozřejmě všechno jinak, žádná přestávka se nekoná,nestihnu si dojít ani na toaletu, protože bych se v neosvětleném sále přerazil a víno žádné. Ve spojení s programem, který mě opravdu nebere, s výjimkou hudby, kde Mélusine ukazuje, že to opravdu s gambou umí, jsem poprvé nespokojen. Možná, že je chyba ve mně, měl bych se víc snažit a včas vyčurat.