Zemlinského kvarteto zima a jaro 2017

 Jsouc letos rezidenčním souborem Českého spolku pro komorní hudbu v jeho 122. sezóně hraje se zjevnou radostí a otevřeným projevem dosud neviděným. A bylo toho víc a je to dlouhé.

  15. února se usadí na prknech Dvořákovy síně a udělají mi radost Beethovenovým Smyčcovým kvartetem f moll, op. 95. Hrát Beethovena je totiž vždy svátek a jeho schopnost vytěžit z kvartetní sestavy maximum a svou nespoutanou a nespokojenou duši vložit do notových linek možno označit za dějinný převrat po mistrech Haydnovi a Mozartovi. Už několikrát jsem musel uznat, jak velký kus cesty ušel Beethoven jak od prvého, tak i druhého z vídeňských mistrů. Po něm dokázali také Schubert a Brahms dát světu skvělé kvartety.

   A dle mého tuto disciplínu přivedl svými posledními třemi kvartety k úplnému vrcholu Dvořák. Já si tu vychutnávám hru jednotlivých nástrojů, již si dokážu odfiltrovat za pomoci očí. Jak víte, poslouchám i očima. Chvíle neobyčejné krásy přináší zejména druhá věta Allegretto ma non troppo. Už teď je cítit jakási ukrytá radost, která se dá doslova nahmatat v dalším čísle, jež je diametrálně odlišné, nejen proto, že obě díla odděluje přes 110 let.

   Ona odlišnost je však dána tím, že autorem je do vdané Kamily Stösslové zamilovaný rozcuchaný bělovlasý stařík Leoš Janáček. Ten je dostatečným hudebním samorostem a svůj vztah ke Kamile vtělí do Smyčcového kvartetu č. 2 „Listy důvěrné“. Vytvoří tak jeden ze světových kvartetních klenotů. Tady se vždycky ukáže schopnost kvarteta dát najevo city a hrát tak, jako kdyby měl každý někde nějakou svou Kamilu a radoval se z toho, přestože je dnes jasné, že v podstatě k ničemu mezi nimi nedošlo. Leč paní Janáčková v tom spatřovala jistá úskalí. Pánové jsou dnes ve správném rozmaru a doslova se odvazují a hrají s vášní. Mám opět svůj niterný radostný pocit.

   Po přestávce se dává zajímavé číslo. Klavírní kvintet, op. 8, Mieczyslawa Weinberga, jehož jméno křestní zní polsky a příjmení židovsky. Narozen v předválečném Polsku na území, jež později připadne Sovětskému svazu, přijde po německém vpádu o celou rodinu a podaří se mu do Sovětského svazu utéci, kde pak už žije do smrti a musí čelit antisemitské Stalinově kampani a přimluví se za něho statečně Šostakovič. Ten mu, jsa jím obdivován, ostatně v celém uměleckém životě pomáhá. Jedním z výsledků toho otcovského dohledu je náš kvintet, k němuž co klavírista přichází mladý Rus Nikita Mndoyants. Pětivěté dílo je opět zcela odlišné od dvou předchozích, avšak dnešní přátelská a veselostí naplněná nálada kvarteta pokračuje a dílo ozdobí.

  V Rudolfinu se znovu scházíme 13. března. Netuším, čím to je, ale ona přívětivá veselost nejvíce se zračící na tváři druhého houslisty Střížka stává se pomalu normou a určujícím signálem skvělého koncertu. I Hanka si toho všimne a oba po sobě v těch chvílích očky vesele házíme. Hanka patrně dělá totéž směrem k pódiu.

   Dnešní program není postaven na nejslavnějších autorech a dílech slávou oplývajících. Naopak. Zahájíme dílem bytostného romantika vězícího v tradicích a čerpajícího z domácí pokladnice, jenž si sice vysloužil velikého uznání, ale též odsudků od osobností typu Prokofjeva a Šostakoviče, kteří jej považovali za beznadějného staromilce. Alexandr Glazunov (1865-1936), učitel hudby a ředitel petrohradské konzervatoře, možná i díky svému konzervatismu neměl žádné konflikty s bolševickou mocí, jako později oba jeho kritici.

   Dnes se bude hrát jeho Smyčcový kvartet č. 3 g dur, op. 26 a oba jsme s Hankou překvapeni bohatostí té skladby a elegantním prolínáním nástrojů za vytrvalé obrany violoncella v zadní pozici, ve druhé větě si skvěle zahrají první housle a ve třetí se violoncello přesouvá na levý okraj zálohy. Mazurkovitá třetí věta Střížka skoro rozesměje a celý září. Zářivá hra prvních houslí přichází i ve čtvrté větě, kterou si všichni vychutnávají a působí skoro slavnostně a hrdě. Nečekané překvapení a Hanka je později označí za skladbu večera.

   Následuje dobrý počin ve výběru domácí soudobé tvorby z pera Jiřího Gemrota. Jeho Smyčcový kvartet č. 3 má dnes českou premiéru. Skladba ukrývá tóny, jejichž označení je kryptogramem vycházejícím ze jména objednatele, francouzského hudebního mecenáše Georgese Fonade, dokonce i dnes přítomného. Nálada zcela jiná, než u první skladby a ani Střížek se neveselí. První věta je otázkou neklidným duším, kam jdou, druhá tajuplně zamyšlená až minimalistická a ve třetí kamsi utíkáme.

   Po přestávce je přirozené, že si konečně dáme skladatele, jehož jméno kvarteto nese, Alexander von Zemlinsky (1871-1942) zde stále málo doceňovaný skladatel, dirigent a dlouholetý hudební ředitel pražského Nového německého divadla, dnes Státní opery, v letech 1911-1927 a strůjce jeho celoevropského věhlasu. Smyčcový kvartet č. 1 A dur, op. 4. Já si zde poznamenávám, že slyším mnoho různých okolních ozvěn počínaje Beethovenem, přes Brahmse až ke Dvořákovi a jsem z toho bohatství podnětů z roku 1896, kdy Dvořák vydal i oba své vrcholné kvartety číslo 13 a 14 nadšen. Pro mě vrchol večera a zřejmě i pro Střížka, neb opět rozdává úsměvy k Hančině nadšení.

   Přidává se 4. věta z Haydnova „Loveckého“ kvartetu a opět se dnes projeví skvělý souzvuk kvarteta a krásné barvy. To je tedy zase den a jde se do Žatecké na jedno.

   Neočekávaně se díky Nadě Fukové objeví 3. dubna možnost jít na ZK na FEL ČVUT, kde vedle ZK mého ducha potěší i nejkrásnější světová violistka Jitka Hosprová.

  Jako otvírací pokrm dostáváme obvyklý klasicismus v podobě „otce“ smyčcového kvartetu Josepha Haydna a jeho kvartetu g moll, op. 74, č. 3, zvaného „Lovecký“. Druhá věta vyniká líbeznou melodií a třetí se zračí radostí ve Střížkově tváři. Ve čtvrté větě mě zaujmou nádherné první housle.

   Skokem k Janáčkovi a znovu uslyším onu umnou úpravu dechového sextetu Mládí, již zaranžoval pro smyčcové kvarteto Kryštof Mařatka a premiéru jsme slyšeli loni. To je veliká radost, neb se transkripce povedla a máme tu pojednou nové kvartetní dílko janáčkovské chuti a vůně.   

   A už přichází Jitka a posadí se na levé křídlo souboru těsně přede mnou a já se jí potichu ptám, zda nebudu překážet. Zřejmě ne, a kdyby se cokoli ukazovalo jako nevhodné, jsem připraven posunout se vpravo mimo smyčec. Mám její violu přímo na dosah a všechno slyším a při vší úctě k Petru Holmanovi konstatuji, že její hra je nepopsatelným sametovým hlazením duše. A nejenže skvěle hraje, ale je i potěchou oka mého. Ba i toho druhého. Ach, ty české violistky. 

   Nyní se bude hrát Dvořákův smyčcový kvintet Es dur, op. 97. Znalí vědí a dle opusového čísla poznají, že je psán v USA jako další dílo po Novosvětské, op. 95 a „Americkém kvartetu“, op. 96. Dvořák byl v úžasné pohodě a skvělé náladě díky krajanům ve Spillville v Iowě a tento kvintet, jako kdyby byl rozvinutím amerického kvartetu a vyjádřením toho, jak se skladatel cítil, a napájen též z nesmírného bohatství hudby Novosvětské. Zaslechnout lze připomínky předcházejících skladeb.

   Po ozvěnách předchozího Dvořákova kvartetu v první větě přichází druhá Allegro vivo, kde jsem nadšen jak Jitčinou violou, tak i prvními houslemi. To překoná Larghetto, kde hlubší zvuk smyčců připomíná kanoucí med a viola má jeden z nejkrásnějších partů, jaké jsem kdy slyšel, a od ní převezmou péči o naše duše housle. Poslední věta zní trochu slovácky tanečně. Po celou skladbu zaznamenávám neustálé vzájemné výzvy nástrojů, jež nezůstávají bez odpovědi. Už jsme skoro v prostoru, z něhož se zrodí posední kvartety. Toto vybroušené dílo jsem už jednou slyšel v Atriu v podání Škampova kvarteta s violistou Pinkasem od Bennewitzů.

   Překvapivý je přídavek v podobě další světové premiéry, již připravil violoncellista Fortin úpravou jedné Zemlinského písně. Jdeme přes náměstí k Čížkům a každý dáme dva černé rohaté kousky.

   Poslední jarní setkání máme v rámci koncertní řady PKF v Českém muzeu hudby 23. dubna. Přicházím o hodinku dřív a vrátím jim v baru a prodejně hudebnin a nosičů desku Rusalky, již jsem nalezl v obalu Mahlerovy Písně o zemi, zde koupené. Dám si Budvar a prohlížím desky a zakážu si nakupovat, přestože tu mají drahokamy. Avšak nakonec tu uvidím poslední desku Leonarda Cohena asi za šest stovek a umiňuji si, že si udělám radost a vrátím se v týdnu pro ni. Vezmu to jako své rozloučení s velikým mužem, jehož jsem ocenil až pozdě, a celou jednou hudební epochou a s gramodeskami vůbec. Pozvu lidi, s nimiž jsem rád, a popijeme a poposloucháme. Někde snad seženu překlad textů.

   Tu se objeví hezká blondýnka od PKF, jež vždy komorní koncerty uvádí, a já s ní domluvím rezervaci dvou míst v první řadě. Také se objeví houslisté Střížek a Souček a přisednou a vedeme řeči, mimo jiné o zdařilém koncertu na FEL a obdivu k Jitce Hosprové jako violistce i ženě. Kolem se mihne violista Holman a tváří se, že se čas chýlí. Violoncellista Fortin se připravuje venku s telefonem u ucha. Hanka o tohle všechno přichází, neb chodí na poslední chvíli.

   Večer zahajují klasicky, neb Mozart je k otvírání navýsost vhodný a hojný. Jeho Hobojový kvartet F dur, KV 370, začíná Allegrem s mozartovskou samozřejmostí abniž by šetřil hoboj a vkročí do téměř tragického Adagia a vyústí do často samostatně citovaného Rondeau: Allegro. Plno nadšené radosti a hoboj má co dělat a já píšu devítku. Milý a půvabný kvartet je dle mého napsán tak, že hoboj má dominovat a ostatní nástroje mu jen uctivě přihrávají. Hobojista posazen na místě primária a je výtečně slyšet.

   Druhým kusem jest dle mého klenot večera, Beethovenův první vstup do světa smyčcového kvartetu, na kterémžto poli viditelné brázdy vyrývali před ním Haydn a Mozart, jak již scrchu praveno. Už v první větě slyším, že rozhovor vedou zejména oboje housle a nastolena nálada plná rafinovanosti téměř francouzské. Ten Beethovenův krok dál od obou předchůdců, z nichž ten první ještě žije a Ludwig si ho nesmírně váží, je předlouhý a my i tehdejší vídeňské publikum slyšíme nového muže na hudebním nebi. Ve druhé větě údajně inspirované Juliinou smrtí Ludwig předvádí, jak hluboce umí vyjádřit tragiku okamžiku a první housle to potvrzují a já píšu zase devítku. U Scherza. Allegro molto poznamenávám Střížkova věta, neb sekundista dává najevo nezřízenou veselost, což Hanku přivádí k nadšení. Závěrečné Allegro je shrnutím řečeného a naznačením, čeho se od skladatele svět ještě dočká.

   Po přestávce přichází klarinetista Jan Brabec a pohříchu usedne do středu sestavy mezi druhé housle a violoncello. Od prvého tónu Brahmsova Kvintetu pro klarinet a smyčcové nástroje mám pocit, že klarinet pořádně neslyším a neustále čekám na úsek, kdy se to změní. K tomu dojde jen v pomalých dvou středních větách ústících až do odevzdaného klidu, když úvodní věta připomíná, že beethovenovská půda byla pro Brahmse vhodným zakořeněním. Ozvěny prvních tří vět jsou zřetelné v závěrečné větě.

   Horší slyšitelností klarinetu jsem poněkud rozladěn, proto tento svého druhu klarinetový kvartetní koncert dostatečně neocením a nejvyšší hodnocení si odnáší Beethoven. Možná měl klarinetista také sedět vlevo na místě prvních houslí, nebo opravdu hrál slaběji. Měl by to posoudit příště někdo povolanější. Přídavkem je znovu jako na FEL violoncellistova úprava Zemlinskyho písně.

  Přes ty drobné stíny je jarní čas s tímto špičkovým a lidsky sympatickým souborem světové pověsti krásnější a radostnější. Hanka ještě stačí zjistit, že náš profesor estetické výchovy na Gymnáziu Nad štolou Fortin byl prastrýcem violoncellistovým. Svět je malý, proto jdeme na tmavého kozla.