Smetanovo trio uzavírá jarní komorní řadu PKF 2024

Tímto obci svých čtenářů potvrzuji, že členkou tohoto světoznámého tria se stala Markéta Janoušková, nejkrásnější světová houslistka.

Koncert v pondělí 10. června v obvyklé síni matfyzu je tentokrát vyprodán, ale k mé prosbě přistavena k mému obvyklému sedadlu v 1. řadě židlička pro Hanku. Ta mě zprvu svou nepřítomností upřímně zděsí, což dávám najevo Anetce (dnes svou kadeřavou hlavičku v uzlu) u vstupu. Leč svým příchodem na poslední chvíli je tu Hanka právě včas. Dramaturgyně Martina Sermain uzavírá jarní řadu komorních koncertů v obvyklých tmavomodrých šatečkách, jež jí tak sluší. Od Janoušků zde potkávám tatínka a Markétinu sestru Kristýnu, jež doprovázena mladíkem ve slušivém sokolském kroji.

Na křesle nacházím vrácené Dědictví otců a soubornou Savallovu nahrávku Maraisových gambových sonát. Martina opět představí první část programu, což považuji vždy za příjemnou součást programu, a neopomene zdůraznit, že trio bylo zváno též jinými pořadateli a rozhodlo se pro PKF.

Mé spanilé čtenářky uvítají zprávu o odění aktérů. Začnu u violoncellisty Jana Páleníčka, který je v černém s červeným lemováním límečků košile a tkaničkami stejné barvy. Klavíristka Jitka Čechová má široký kalhotový komplet (možno říci overal) černé barvy a kol hrdla a živůtku huňatý límec kožešinového vzhledu, který možno přirovnat k boa. Je převelice elegantní. Podobně zářila na loňské Lípě musice, avšak tehdy v bílém. A Markéta oděla červenou širokou suknici a černý top, což dotvořila náhrdelníkem černě kovově se lesknoucím. Dlouhé vlasy částečně vzadu sepnuty, aby se ukáznily a nepadaly do oka, jako na zámku Kozel blahé paměti, kde mě z toho svědilo oko. Celek je okouzlující, však uvidíte na fotkách z foyeru.

Tak tedy vše úvodní a okolní vysvětleno a vše může začít. Udělají to Klavírním triem č. 2 d moll, op.27, „Quasi una ballata“ Vítězslava Nováka. Já hned zapnu mysl na odfiltrování ostatních nástrojů a zaposlouchám se do houslí, jež mi tu znějí nádherně a zdají se mi být poněkud temnější, až si kladu otázku, zda nemá nové housle. Samozřejmě si zapnu poslech i ostatních a tohle trio je sice jednověté, ale vnitřně rozmanité, jako kdyby se tu střídaly odlišné věty. Dokonce mi jeden úsek připadá doslova veselý. Trio je z roku 1902, z doby, kdy o svém směřování Novák intenzivně uvažoval. Dle mého jde o skladbu velmi vděčnou, kde si klavírní trio pěkně zahraje.

V další skladbě dostane Markéta volno, neb na její židli posazen co obvyklý reprezentant PKF klarinetista Jan Brabec. Hrát se bude Beethovenovo Klarinetové trio B dur, op. 11. Vyložená krása se rozhostí ve druhé větě Adagio, zato v té třetí se nás skladatel snaží rozveselit, což i jemu samotnému zpravidla nešlo snadno. Závěrečné variace proběhnou velmi rychle.

O přestávce se mi nepodaří odchytit Markétu a předat jí opožděný vánoční dárek (viz můj text Vánoční dívka bez dívky). Musím to tedy zvládnout až na konci.

Druhá půle koncertu věnována jednomu z nesporných klenotů světové triové tvorby Smetanovu Klavírnímu triu g moll (Dvořák napsal trio f moll a já mám pomůcku k nespletení obou skladeb tím, že sice starší Smetana použil v abecedě pozdější písmeno, a obráceně Dvořák dřívější-tedy s těmi stářími i písmeny je to obráceně). Tohle trio je opravdu drahokam pro každý soubor a všichni září. Jako obvykle Jitka od klavíru pohledem kontroluje ostatní hráče, ale dnes se tváří mile, aby nikoho nezneklidněla. Já myslím, že Markéta je už natolik zkušená, že ji nezneklidní nic.

Po mistrovské ukázce triové literatury se přidává další klenot, patrně dumka a druhý přídavek byl ohlášen a já si ho nezapsal a ta paměť už taky není, co to bývalo.

Abych Markétu neztratil, jdu drze do místnosti hudebníků, ale zde je už celý dav, takže Markétě jen řeknu, že s Hankou čekáme ve foyeru. Tam se konečně setkáme a já zvoním na malý zvoneček a volám obvyklé: „Markétko, Ježíšek přišel!“ Předávám děsně těžkou a prestižní knihu Davida Attenborougha Život na Zemi a ponoukám děvče, že ji musí rozbalit a přečíst si věnování. Přečte a prolistuje a je zjevně nadšená a dělá přesně ty vočíčka, kvůli nimž jsem rád na světě.

Přichází též její miloučká sestra Kristýna zřejmě zkontrolovat, zda jsme na Markétu hodní, a já jí připomenu, že jsem jí doporučoval nedělní Café créme, na což reaguje tím, že je o nedělích vázána na folklórní hudební aktivitu. Markétě též připomínám, že stále platí mé pozvání na vyprávění o mých cestách. Jako vždy slyším něco o čase. Markéta též mluví o další desce tentokrát kabeláčovské, od níž má jen jeden kousek, takže nemá co rozdávat. Požádám o okopírování a zaslání přes úschovnu. Hanka si večer též užívá a podaří se jí udělat pár pěkných fotek, jež připojuji i s patřičnými komentáři.

Já z dneška opět milostivě naladěn a už se těším na sobotu, kdy jdeme se Sylvií na orchestrální koncert PKF a kde jistě bude i Martina, tentokrát bez doprovodného slova. Ostatní čtyři komorní koncerty PKF budou v souboru PKF na jaře 2024.