Z programu velkých orchestrů na jaře 2016

Koncertní řady ČF, FOK, SOČR, nebo PKF obsahují i komorní koncerty a produkce menších těles často ze zahraničí.

      29. dubna se plní mé přání a já doplňuji svou sbírku velkých houslistů o německou hráčku Annu-Sophii Mutter (1963). Taktovku před ČF dnes třímá Manfred Honeck, to znamená, že druhé housle zaujímají pravou výseč a okatá kráska Markéta V. odklizena jako obvykle do zadní řady. Co mu ta holčina asi udělala? Aspoň že Petra Brabcová štíhlounká jako vánek sedí přede mnou v prvém páru. Však je funkcionářka, skupinu druhých houslí vede v duchu Bělohlávkovy politiky svěřovat výtečným mladým hráčům odpovědnost.

   Zahajujeme Památníkem Lidicím Bohuslava Martinů, skladbou nevýslovného smutku a krásy, poté přichází hvězda večera a zahraje Dvořákův houslový koncert tak, že jsem usoudil, že nejlépe, jak jsem kdy slyšel. Možná někdo konzervativnější by mohl říci, že se Anne-Sophie příliš uvolnila a do skladby položila až agresivně. Já však pravím, že její temperamentní podání se mi moc líbilo a jistě by se líbilo i Dvořákovi. Anne-Sophie pak dvakrát přidá a osvědčí vysoce virtuózní přednes, a jak to již bývá, strhne přídavky vlnu nadšení více, než vlastním koncertem. Potlesk vstoje a pera mého klobouku v prachu. Opravdu skvělá a sympatická.

  Koncert po přestávce uzavře v poslední době už jednou ve Státní opeře při baletu slyšená Beethovenova sedmá symfonie. Tady ji hraje náš nejlepší orchestr a nesedí přitom v jámě divadelního orchestřiště, nýbrž hraje jako o božím těle a skvěle.

   3. května pořádá FOK ve spolupráci s Francouzským institutem koncert francouzského souboru staré hudby Musica nova ensemble s názvem Hudba renesanční Prahy. Francouzi vzhledem k charakteru některých skladeb doplnili zpěvácké řady o čtyři české hlasy soprán Barbora Kabátková, alt Hasan el Dunia, tenor Vojtěch Semerád a bas Michal Krůšek.

    Koncert je oslavou krásy lidského hlasu a tvůrčího prostředí v rudolfinské Praze, neb na programu jsou díla Jacoba Handla-Galla (1550-1591), rodáka z Horních Uher, trávivšího své poslední roky v Praze, kde vydal i většinu svého díla. Slyšíme jak liturgické De Passione Domini a De ressurectione & Ascensione, tak i dvě příležitostné skladby a umění skladatele, jenž přijal italské i vlámské vlivy a já si říkám, že taková hudba říká o době více, než báchorky o prasklých měchýřích astronomů. Soubor zpívá v různých sestavách, občas někteří vystoupí na galerii a jejich hlas se nese zezadu a shora.

   10. května jdeme s Hankou poprvé na koncert PKF - Prague Philharmonia v Rudolfinu jménem Dáma v pánské společnosti. Láká nás především vystoupení Dagmar Peckové, jež zazpívá Wagnerových 5 písní na slova Mathildy Wesendonckové, a v druhé polovině programu uslyšíme Beethovenovu osmou symfonii. Já si zprvu užívám oblíbenou Ravelovu pohádkovou hudbu Má matka husa napsanou pro děti přátel, jež původně určena jako Dvořákovy Slovanské tance pro domácí čtyřruční hraní na klavír. Ravel skladbu na přání vydavatele instrumentoval a později ještě k ní přiřadil balet. Jak francouzské a jak milé.

   Nyní přichází ona dáma do pánské společnosti a zazpívá nám se zralým kouzlem svého temnějšího a dramatického v oboru německé romantické písně těžko překonatelného hlasu Wagnerových Pět písní na slova Mathildy Wesendonckové. Jsouce v prvé řadě užíváme si mocně a já přemýšlím o tom, jak nevděčník Wagner popletl hlavu ženě svého podporovatele v nejhorší době Wesendoncka. Holt někteří géniové soudí, že jim je dovoleno vše, neb oni přece nesou pochodeň velkého umění. Nám Dagmar Pecková posvítila pochodní svého suverénního hlasu a projevu. Myslím, že zrovna u ní by Wagner neuspěl. Ale přes naše nadšení a vytrvalý aplaus nepřidala.

   Bohatý a hudebně proměnlivý večer po přestávce zakončila Beethovenova osmá symfonie. Já jsem po celý večer pečlivě poslouchal orchestr pod vedením Petra Altrichtera a zaznamenal jistou jemnost a uměřenost zejména při doprovodu pěvkyně. Sound a projev PKF se mi líbil, leč krásnější druhé houslistky má Bělohlávek.

+