Zašel jsem na šest koncertů a užil si některých slavných jmen a věhlasných krásek (Fischer, Uchida, Wang, Esfahani, Perl, Rattle, Brabcová, Vokáčová).
3. ledna si opět po Lípě musice poslechnu světově věhlasného cembalistu a posledního žáka první dámy cembala Zuzany Růžičkové Peršana Mahana Esfahaniho v Praze usazeného a loni v Teplicích na Lípě musice hravšího Goldbergovy variace. S ním zde také již proslavená německá hráčka na violu da gamba, jež loni hrála v poctě Leonardu Cohenovi s Joelem Frederiksenem a předloni na Letních slavnostech staré hudby.
V prvé půli koncertu se hraje Bachova Sonáta pro violu da gamba a cembalo g moll, BWV 1029. Poznamenávám, že cembalo je jemné a hladivé. Jinou písničku zpívají čeští autoři Bendové v zahraničí se prosadivší věhlasný houslista František Benda a podobného osudu Jiří Antonín. Ten první do programu přispívá Sonátou pro violu da gamba a cembalo F dur a ten druhý Sonátou č. 3 d moll pro cembalo. Jsou odvázanější než táta hudby a jdeme na přestávku.
Po ní se hraje Adagio pro violu da gamba d moll a Hille se doslova zaskví, aby na naše city podobně zaútočila Arpeggiatou a Fantasií pro violu da gamba d moll.
Nyní druhý nejstarší synek táty hudby Carl Philipp Emanuel se svou Sonátou g moll pro violu da gamba a cembalo doslova uklidňující a hladivou. Jak zahájil, tak program uzavírá zase táta hudby Sonátou pro violu da gamba a cembalo D dur, BWV 1028.
Mahan česky ohlásí, že přídavkem bude Mendelssohnova Píseň beze slov. Po Novém roce moc krásný vstup do roku 2024.
21. ledna tu opět hraje častá klavírní partnerka Magdaleny Veliké Mitsuko Uchida, a přichází s ambiciózním programem, který tu už jednou předvedl sir András Schiff.
Hrát bude poslední tři Beethovenovy klavírní sonáty č 30, 31 a 32. Tato sestava je nejen vrcholem autorovy komorní tvorby, ale také klavírní literatury vůbec. Nechci se zde rozepisovat, neb bych jen nezasvěceně žvanil, jen poznamenám, že tato hudba zanechá posluchače ohromeného a povzneseného a k tomu přispívá vystupování klavíristčino. Sir Schiff poté ještě pětkrát přidal a Mitsuko vůbec, zřejmě měla dost, čemuž se nedivím.
2. února konečně uslyším živě Mahlerovu Symfonii č. 3 d moll, již mám doma na desce. Jsem silně pohnut a doslova rozdrážděn prvou větou, jež skutečně i dle předznamenání rozhodná a dominují v ní žestě a ostatní dechy. Vydala by na samostatnou symfonii jistě i rozsáhlejší, než je Schubertova Nedokončená. Třetí pak pokračuje druhou částí o pěti větách, z nichž dvě pomalé, což u Mahlera bývá chuťovka.
Jako u jiných symfonií zařazuje skladatel sólovou a sborovou vokální složku, mezzosoprán zpíván německá pěvkyně Christa Mayer, sbory obstarává ženská část Pražského filharmonického sboru a mladistvé hlasy Pueri Gaudentes. Tak si tu stošestminutovou bohatou symfonii užívám a před Mahlerem zametám pery na svém klobouku slepičince. Mahler, Šostakovič a Martinů, to je moje trojka.
9. února řídí orchestr hlavní hostující dirigent sir Simon Rattle, který ten kšeft vzal zejména kvůli nejkrásnějším světovým houslovým funkcionářkám Petře Brabcové a Markétě Vokáčové, které sedí přímo před dirigentem. Hvězdou večera je však první dáma světového klavíru Yuja Wang, která nám v prvé půli koncertu předvede, jak naloží s jedním z nejobtížnějších světových klavírních koncertů Rachmaninovovým třetím. Naloží s ním suverénně a podmanivě a s elegancí a pod klavírem odkryje velmi krásné nohy. Mé krásky na druhých houslích odkryty až ve druhé půli, kdy již klavír odklizen. Po přestávce se hraje Brucknerova šestá, k níž se Petra vstřícně a mile usmívá a Markéta vysílá své cukrbliky k siru Simonovi.
19. dubna jsme tu s Hankou kvůli tomu, že Brit Steven Osborne zahraje nejkrásnější světový klavírní koncert Beethovenův pátý Es dur. To je pro mě vždy zážitek, který si rád zopakuji někdy až za pár let, anebo, když ho bude hrát nějaká kráska typu Helenky Grimaud, Aličky Sáry Ott, nebo Beatrice Rany, či frajer typu Krystiana Zimermana.
Po přestávce se hraje Symfonie č. 4 c moll, op. 98, poslední dílo tohoto druhu Johannese Brahmse. Je to důstojná a k dokonalé mu souladu dovedená symfonie, jakou bychom od tohoto ukázněného klasika očekávali.
22. dubna je tu uměleckou vedoucí německá prvotřídní houslistka Julia Fischer, již doprovodí Komorní orchestr České filharmonie a v prvé skladbě jí sekunduje její mladý žák Jeremias Pestalozzi. Zahájí Bachovým zářivým Koncertem pro dvoje housle a orchestr d moll, kde se těším ze známého ústředního motivu a nedostižného Larga. Jeremiáš je zjevně talent a poslouchat ho je radost. Však by si Julia k sobě nevybrala nikoho, kdo není špičkový hráč. Po Bachově instruktáži, jak má vypadat houslový koncert, si dáme Mozartův Koncert pro housle a orchestr č. 5 A dur, který tu jednou hrála Hilary Hahn. Juliin přednes je velmi podobný, sebevědomý a zpěvný. V roce jeho vzniku 1775 složil Mozart všech 5 svých houslových koncertů a k tomu pět mší a pár drobností. S houslovými koncerty tímto skončil, jsa především klavíristou.
Po přestávce si dáme skladbu, jež bývala léta neorganicky hrána o Vánocích zejména na přání té méně náročné části obecenstva, jež miluje melodičnost a líbeznost. Ano, vážení přátelé, je to Sukova Serenáda Es dur pro smyčcový orchestr, op. 6. Nic proti ní, je opravdu krásná a filharmonické smyčce si zahrají a Petře s Markétou to moc sluší.
Já bych o Vánocích preferoval Mozartovy mše, Brixiho, Zelenkovy triové sonáty a Krumpholtzovy harfové koncerty a zejména Beethovenův pátý klavírní a houslový.
