Nesmírně schopný Shakespeare samozřejmě klasickou látku znal, ale podstatnou inspirací mu zde byl Chaucer, jenž na půdorysu postav a některých dějů Homérovy Iliady utkal příběh, jakých mohlo být za těch deset let obléhání před Trójou stovky. Ponechme stranou to, že Chaucerův i Shakespearův děj se od Homéra dosti liší a věnujme se hře, jež rozhodně není oddychovou podívanou. Potíž je v tom, že většina z nás dnes už Iliadu nezná a ve hře pak logicky plave.
Je třeba říci, že od roku 1883 se v ND uvádí Troilus a Kressida poprvé. Poprvé také v ND režíroval David Radok (1954). Budu dále používat římského přepisu řeckých jmen jako Chaucer i Shakespeare a projdeme děj. Časově je děj zařazen do sedmého roku obléhání, tedy tři roky před pádem Tróje, ale jak uvidíme, nedrží se toho, neb některé události proběhly až v roce posledním. Kressida je dcerou trójského kněze Kalchanta, který přeběhne k Řekům. Troilus je vedle Hektora a Parida třetím synem trójského krále Priama, bratrem Kassandřiným a postavou, která se stejně jako Kressida u Homéra neobjevuje. Zde se projevila Chaucerova literární licence, již převzal i Shakespeare. Sloučením dvou původních postav vznikla role Thersita, který je v Iliadě nenapravitelným mluvkou a rýpalem, jemuž není nic svaté a nesnáší jej každý. Tento rozměr má i zde a navíc uštěpačně a jedovatě komentuje počínání mocných a vlivných. Agamemnon je nesporná velitelská osobnost, která však není schopna Řeky motivovat. Působí poněkud nerozhodně a jeho autorita je na nízkém bodě. Zejména ji podlamuje největší hrdina Achilles, který stejně jako v Iliadě stávkuje a odmítá se zapojit do bojů. Důvod zde není zřejmý, ale nabízí se ztráta motivace, lenost a zalíbení v druhu a milenci Patroklovi. V Iliadě stávkuje, protože mu Agamemnon právem vrchního velitele sebere oblíbenou otrokyni a milenku Bríseis. Jak známo moc si nevybíral a nic lidského mu nebylo cizí. To víte, celebrita. Ajax je už vyhraněný typ od Homéra až po všechny věky. Prototyp statečného, silného, ale neskonale tupého vojáka, který je tak hloupý, že ani nepochopí špičkování všech kolem na jeho účet. Odysseus osvědčuje pověst nejbystřejšího ze všech Řeků, zde je nejen analyticky a kombinačně zdatný, ale naprosto bezpáteřný intrikán a manipulátor. Achilla nenávidí na smrt a vynakládá nesmírné úsilí, jak jej pošpinit a poškodit, přičemž do očí předstírá kolegialitu. Když Hektor vyzve libovolného zástupce Řeků na souboj, všichni očekávají, že to bude Achilles. Odysseus zosnuje intriku, jejímž výsledkem je, že do boje je za Řeky vyslán Ajax, což má Achilla podnítit k opětnému zapojení do bojů. Troilus a Kressida se milují, ale v tomto vztahu je druhým jasně Troilus, který se zařazuje do dlouhé řady podezíravců a žárlivců, jichž najdeme u Shakespeara tolik. Kressida je díky dohodě o výměně zajatců na žádost svého přeběhlého otce vyměněna do řeckého tábora. Vzhledem k tomu, že zajatec patřil známému bojovníkovi na válečném voze Diomedovi, připadne Kressida jemu. Přestože si při loučení s Troilem slibují věrnost, bez velkého přesvědčování se Diomedovi poddá, což Troilus z úkrytu vidí a zlomí jej to. Thersites to ale ostatně jako všechno předvídal. Spartský král Menelaos je zde nešťastným paroháčem bez autority a úcty. Cožpak u Homéra je něčím jiným? O Helenu už zřejmě nestojí, ale jde přece o tvář. Hektor v Troji na válečné poradě brilantně zdůvodňuje, proč má být Helena vydána, ale nakonec věren své pověsti hrdiny hlasuje pro pokračování boje. Paris i Helena jsou na scéně poněkud do počtu, nic významného neříkají (Helena vůbec nic) a jen potvrzují, že v této válce jde o něco jiného a o jejich vztahu lze pochybovat. Závěr režisér pojal jako nepřehlednou a hlučnou změť válečné vřavy, zmateného pohybu a vše se odehrává na tmavé scéně. Po rozsvícení se vlastně jakoby nic nestalo, jako kdyby autor zdůrazňoval, že tady se už nic stát nemůže. Celé to voní pocitem marnosti a ubohosti. Dvakrát se všichni poděkují, protipožární hlavní opona jde definitivně dolů a už diváci jděte. Co je tedy poselstvím této poněkud neobvyklé hry. Já myslím, že politická vychytralost a bezpáteřnost, manipulace, výměna zásad, ba i lásky za pohodlné přežití, prázdná nabubřelost samců, kteří své poslání vidí s nesmyslném boji, jakási hrdost až k sebeobětování. Ztráta motivace a apatie, neboť kořist je v nedohlednu. Zajímavé je, že se ve hře neobjeví ani na minutu žádný bůh, přestože jejich role v Iliadě je významná a do děje před Trójou neustále zasahují. Nejcennější na představení bylo, že mě přimělo hodně přemýšlet a vážit. Výsledkem není zklamání, ale pocit značné opatrnosti, co a jak budu příště vybírat. Tato inscenace zřejmě nebude stát na žebříčku úspěchů první scény na nejvyšších příčkách, pokud se režisér nepokusí z herců dostat víc.
