V den a čas málo příhodný dává pražské Bio Oko záznam baletu Sylfida (La Sylphide) z Pařížské opery. Je totiž 28. července 2013, nejteplejší den roku, leze to tu k osmatřiceti a začínáme v 15 hodin.
Vědomi si příhodnosti podzemního kina si se spolužačkou Hankou jedno polotmavé rohozecké dáme a pokoušíme se dojednat, aby záznam, který je vcelku, jak už víme z Dona Giovanniho v Aeru, po prvém dějství zastavili a udělali dvacetiminutovou přestávku. Nevyjednáme nic, protože pláčeme na nesprávném hrobě. Bude třeba na to upozornit e-mailem vedení všech tří artových kin. Sylfida je však naštěstí o dvou dějstvích a trvá jen dvě hodiny. Předně považuji za dobré uvést některá základní data o baletu, tvůrcích představení a aktérech. Jako obvykle na začátku bylo slovo. Tenor Pařížské opery Adolphe Nourrit, kterému padlo do oka umění choreografa a tanečníka Filippa Taglioniho (1778-1871) a jeho dcery Marie (1804-1884) nelenil a pod vlivem jedné povídky napsal příběh nešťastné lásky mladíka k lesní víle jako předlohu k zamýšlenému baletu. Hudbu zkomponoval Jean-Madeleine Schneitzhoefer (1785-1852) a choreografii vytvořil právě Taglioni. Zmíněná dceruška Marie se vyznačovala výjimečnými fyzickými schopnostmi, které jí umožnily poprvé předvádět tanec na špičkách, přestože ještě neexistovala speciální obuv. Ze skladatelova díla se dnes připomíná už jen Sylfida a já už dopředu říkám, že se mi jeho hudba převelice líbila. Je především skvěle taneční, živá a hezká na poslech a v menší míře osudově dramatická, což možná, jak uvidíme, vedlo k jisté události. Premiéra se konala 12. března 1832 v pařížském divadle královské hudební akademie, následoval Berlín, Londýn, USA a Petrohrad, vždy s Taglioniovými. V roce 1841 se dočkalo i pražské Stavovské divadlo, ovšem s domácími tanečníky. Nespornou zajímavostí je, že už v roce 1836 složil norský skladatel Loevenskjöld „konkurenční“ hudbu a ta se používala v Paříži až do roku 1972, kdy se pařížská opera vrátila k původní hudbě i choreografii. Naše představení je adaptací právě onoho původního díla a připravil je Pierre Lacotte. Kostýmy podle původních navrhl Michel Fresnay a nám připadaly úžasné pojetím i barvami. Místem děje je Skotsko a já mám dojem, že je již hojně zastoupené v opeře i baletu: Lucia di Lammermoor, Jezerní paní, Maria Stuarda, Macbeth a nyní Sylfida. Čtyři sólové role ztvárnili: Aurélie Dupont Sylfidu, Mathieu Ganio Jamese Reubena, skotského venkovského chlapce, Mélanie Hurel Jamesovu nevěstu Effii a Emmanuel Hoff dalšího venkovana Gurna, dále se objevují postavy strašlivé čarodějnice Madge, vesničanů všeho věku, dalších subalterních čarodějnic a lesních vil. Děj není vždy jasně pochopitelný a je dobré používat program. James ve snu vidí lesní vílu s křidélky, kterou Skotové znají pod odborným názvem Sylfida. Když se probudí, víla zmizí. Na Jamese to silně zapůsobí, ale vzápětí je mu tvrdě připomenuto, že se bude ženit s Effií. Slíbí Gurnovi, že myšlenky na vílu zaplaší, do toho zasáhne čarodějnice Madge, jež vše prozradí, ale je vyhnána. Effie se odebéře pryč, znovu se zjeví Sylfida a James se do ní zamiluje. Dobrý kamarád Gurn to jde vyzvonit, ale jakmile se Effie objeví, Sylfida zase zmizí. Vše se osudově vyhrotí na svatbě. Sylfida se vmísí do svatebního tance snoubenců a všichni se podivují, jak podivně James tančí. Při navlékání svatebního prstenu se ho žárlivá Sylfida zmocní a vyzve Jamese, aby ji následoval, a první dějství končí. Není nic horšího než žárlivá ženská a hloupý důvěřivý chlap. V rámci tohoto dramatu plného tajemství, zjevování a mizení zaznamenáme několik krásných tanečních scén, z nichž vynikne nejvíce ta, kdy se vlezlá Sylfida účastní tance obou snoubenců a na scéně dominuje nádherný pohyb celé trojice plný něhy a poezie. Druhý akt se odehrává celý v lese, kde sehrává skvělý part tanečník, který představuje čarodějnici Madge. Tvář má opatřenu maskou, jejíž obličej jsem označil za barokně ohavný, má rozvrkočený a umatlaný účes a na sobě hadry od popelnic a sinalou barvu. Těžko by vás někdo přesvědčil, že to je hodná holka. Kouzlí se zavrženíhodnými úmysly a vybaví Jamese začarovaným závojem, který k němu má Sylfidu připoutat, avšak je škodlivý vůči životnímu prostředí a zejména nebezpečný lesním vílám. Sylfida naopak Jamesovi ukazuje lesní svět a ukáže mu ostatní víly, k jejichž tanci se on připojí, takže Sylfida na čas uraženě zmizí. Už to ho mělo varovat, nejdřív ho s nimi seznámí a pak se urazí. Lesní scény, kde dominují poměrně početné sbory, jsou velice krásné čistotou a bělostností postav dívek a silně připomínají noční lesní záhrobní svět pozdějšího baletu Giselle, kde za svou zemřelou milou přišel Albert. Oba balety mají mnoho styčných bodů a já myslím, že Sylfida byla tehdy už jistým vzorem. Venkované Jamese hledají, a když se to stále nedaří, využije Gurn situace a nabídne Effii sňatek. O nepevnosti původního vztahu, kdy už byla skoro ruka v rukávě, svědčí, že děvče beze všeho souhlasí. Tak ty holky skotský vidíte. Hnusná a zlá Madge pak přesvědčí Jamese, aby závoj přehodil Sylfidě přes ramena a tím ji navždy připoutal. Když to udělá, víle upadnou křidélka a přenádherně umírá ve stylu Violetty Valéry. Vzadu se berou Effie a Gurn, víly odnášejí svou družku (ó Rusalko, vidím tě), s prominutím moula James umírá a velmi realisticky a věrohodně zlo v podobě radující se Madge vítězí. Abyste děti věděli, jak to v životě chodí. Mám-li proslovit cosi na závěr, musím poctivě říci, že se mi představení moc líbilo, i když jsme se s Hankou oba shodli, že druhé dějství bylo příliš temné a monotematické. V některých scénách jsem tahal Hanku za rukáv a šeptal jí postřehy, jako třeba: to bylo krásný, nebo něžný, nebo ta práce nohou, a jsme u Straussů, francouzská baletní tradice, tohle znělo jako Wagner, má účes jako Božena Němcová (opravdu přesně tak dobový měla) či ach ty kostýmy. Jak vidíte, brzy budu všemu rozumět a nebude to se mnou k vydržení, neb se budu ke všemu vyjadřovat. Sylfidu si však klidně můžu dát někdy znovu. A na podzim hurá zase na kinopřenosy.
