Pražské jaro 2016, díl třetí, Martina Janková

Je obtížné, ba pošetilé tvořit jakékoli pořadníky, leč Martinu Jankovou si dovolím prohlásit za nejpřívětivější pěvkyni na světě, k jejímuž lyrickému sopránu nemám srovnání. Kdykoli se tu objeví, všechno letí stranou.

  Představte si však, že někdy na podzim roku 2012, kdy jsem začal systematicky chodit za hudbou, jsem zapředl v Rudolfinu hovor se sympatickou sousedkou z Brna, jež mi líčila, jak jezdí na koncerty i do opery do Vídně a položila mi otázku, zda znám Martinu Jankovou, jež zpívá v Curychu a zajíždí často do Rakouska. Musel jsem mužsky nepopulárně odpovědět, že ji neznám.

   Doma jeden z nejlepších vynálezů lidstva internet spolu s aplikací Youtube otvírá oči mé. Obvykle pravím, že zírám s očima kulatějšíma, než má vrána. Martině propadám okem, sluchem i myslí. Hned běžím do Radioservisu koupit desku s Haydnovými písněmi vytěženými z britského a německého prostředí. Utvrdiv se ve své volbě i televizním dokumentem s neodolatelným líčením, jak se Martina seznámila se svým mužem, brzy přidám i desku ze Svatováclavského festivalu s Bachovými kantátami za doprovodu Velkého C. Jdu po Janových pašijích s Martinou a tímtéž orchestrem na koncert, kdy Martinu doprovázejí zase oni, a u Zuzančiny árie zamačkávám slzu v oku a sousedce pravím, že jsem tu árii tak ještě nikdy neslyšel.

   Pak ještě mnoho dalšího včetně pocty Jarmile Novotné v Litni, televizních oper na Mezzu i ČT art a konečně vynikající loňská janáčkovská deska, již řadím k svým nejmilejším, neb jde Severomoravance Martině od srdce. Od ukvalského srdce.

   Když vidí oko mé, že z té desky a dalších evropských písní bude na Pražském jaru 20. května koncert v rámci komorní řady, kupuji samozřejmě své obvyklé strategické místo. Místo menšího velký obrázek s usměvavou Martinou na čestnou stěnu vedle Kateřiny Kněžíkové a Simony Šaturové. Teď už víte vše a taky víte, na co máte jít a jaké desky si koupit.

  Jsouce uvedeni do souvislostí pojďme tedy na koncert. Na rozdíl od desky dnes uslyšíme nejen písně shromážděné pilným sběratelem Janáčkem z okolí rodných Hukvald (Ukval) i celé Moravy. Skvělost programu spočívá ve výtečně sestavené a řazené směsi písní původně lidových i umělých z různých koutů Evropy. Uslyšíme tak písně německé Johannesa Brahmse, italské Ottorina Respighiho, španělské Manuela de Fally a francouzské Josepha Canteloubea, přesněji řečeno z regionu Auvergne ve starobylém okcitánském nářečí zvaném langue d’oc. K tomu s ohledem a úctou k zemi, kde Martina žije, přidány čtyři švýcarské lidové písně.

  K této kulturně pestré směsi cítím být povinován něco říci, neb máme opět k dispozici všechny texty v původních jazycích a český překlad. Z obsahu dle svého zvyku chci několik písní zdůraznit a ukázat, jak nádherný koncert Martina se svým „dvorním“ doprovodným švýcarským klavíristou Gérardem Wyssem připravila. Nemohu vám však ukázat její neopakovatelný přednes a vyjádřit slovy božskou náladu, kterou přinesla. Musíte mi jen věřit.

   Začali jsme na stylově písní  Ty ukvalsky kostelíčku a pokračovali Ma mila mamulko, kde děvče konastatuje, že „chlapci pod okenkem sedaju, pokoja mi nedaju“ a nakonec dochází k smutnému, leč častému konci: „ty mlade ženky mřu, co sa skoro vdavaju“. Odcházíme k moravské lidové poezii v písních a po Jablúčku „šla děvečka do haječka do zeleného, potkala tam malérečka černojokého“.

   Martina poté rozehraje celou scénku, neb Žaloval pták ptákovi, že mu mladé vyhubili a samičku polapili.“ Krahuleček obdrží vskutku dobrou radu a Martina si klepe na čelo při verši: „ Krahulečku, pěkný ptáčku, nerob hnízda při chodníčku,“ nýbrž při dolině a zelené bukovině, neb tam sedláček nedojede a tobě mladých nevybere. Martina se diví, jak může být někdo takový hlupák. Po návodu, kde a jak stavět hnízdo, zazpívá s neobyčejnou vřelostí známou píseň Stálosť, v níž dívčina žádá od milého, aby se od ní, chudobné maměnky děvčiny nedal odloučit.

   Z Moravy nyní cestujeme do Německa, kde si Brahms pěkně pohrál s lidovými písněmi. Po zasmušilé písni, v níž se hoch s dívkou loučí, neb nazná, že je nespolehlivá, se Martina vyloženě odváže ve veselé písni Miláčku, proč bosa jdeš. Z textu zjistíme, jak dosáhnout toho, aby vám chlapec koupil boty a jak je od toho jen krok k zásnubám. Dívka je šikovná a Martina jen září. Pokračuje zvláštní písní Sestřička, jež začíná rozmarně a po dialogu sourozenců končí tragicky veršem „bratříčku, dobře se bude spát pod zemí“.

 A je tu Manuel de Falla a čtyřčlenný výběr z jeho Sedmi španělských písní. Hned v té první Seguidille murcianě učinil chlapec špatnou zkušenost a přirovnává děvče k minci, co koluje, až se ošoupe a nikdo ji nechce. Museli byste vidět Martinu, s jakým despektem se tváří. Po tragice, skepsi a smutku ze zklamání přejdeme do sousední Francie ke třem Canteloubovým písním ze sbírky Písně z Auvergne. Tady nestačím sledovat text, neb lidová okcitánština se francouzštině podobá jen velmi vzdáleně. Ale první polovinu uzavře kouzelný stesk chlapce, jenž si stěžuje, že nemá žádnou milou a nakonec sám sebe přesvědčí, že pomocí polního kvítí děvče získá.

   Po přestávce přichází Martinina pocta zemi, kde žije, a pro mě příjemné překvapení, neb všechny písně mají skvělý text i melodii Dvě jsou z kantonu Bern a dvě z Ticina. Zejména Vreneli z Gugisbergu je pěkná o chlapci a dívce, ona je dost smutná a na jejím hrobě vyroste muškát a hřebíček a v údolí mlýn mele lásku, leč polámal se a písnička skončila. Opravdu skvělý text má první ticinská Bylo hezké pondělí. Pán se na květinářku podíval a už tu je láska, on jí šeptá, že chce jen skromné květiny a co odpověď dostal mé růže a mé jasmíny. Nám je z expresivního Martinina přednesu a rozverného pohledu jasné, že to, co dostal, kytky nejsou.

   Přejdeme jen kousek vedle do Itálie za Ottorinem Respighim a jeho Čtyřmi toskánskými písněmi zvanými rispetti. Znějí velmi melodicky a italsky dokonale zpěvně a jedna z nich, Tam z dáli, z nedohledna, je textově prvotřídní a Martina dává do zpěvu cit a něhu a zpívá z výšin olympských. V další písni neatraktivního názvu Na mlatě hrabou kačeny se rozehraje Gigiho okouzlení sličnou hospodyňkou, je zoufale nesmělý a neodhodlá se nic říci. Dívka si potichu prozpěvuje, že Bůh mu dal oči, aby na ni hleděl a ústa, aby jí to pověděl. Martina se přitom zváří zuzankovitě a dokonce chlapci hrozí. Nyní se vracíme domů na Moravu, aby koncert skončil, jak začal.

   Slyšíme Martinu téměř láskyplně rozehřátou cestou po cizích zemích zpívat: „Čarovaly jemu moje černé oči, keď jich viděl ve dně, musel přijít v noci“, jedna chce kluka tak, že „chodila po hájku, trhala polajku, trhala, volala: Poď ke mně šohajku.“ K tomu také populární Lavečka a jiné. Jak pravím, kupte si desku. Jeden přídavek je opět z Auvergne a druhý z Itálie.

   Mistrovsky programově sestaveno a mistrovsky provedeno nejen Martinou, ale i Gérardem, jehož klavír jako kdyby dokázal navodit chuť a vůni příslušné země. Celý koncert byl téměř školní ukázkou, jak má vypadat koncert sestavený z písní, který hodnotím s ohledem na téměř nepřetržité a bezoddechové angažmá pěvkyně jako náročnější než operní recital. Letos nejlepší koncert sólistky a mé neskonalé štěstí.