Pražské jaro 2016, díl prvý, stará hudba

Tentokrát kupuji 11 koncertů a musím se mírnit, aby bylo doma na okoralý chléb se sádlem ve slevě a sklenku o přestávce. Z koncertů staré hudby vybírám čtyři.

   První výpadek zaznamenávám právě u prvého koncertu, onemocněla sopranistka Raquel Andueza a soubor mění program na čistě instrumentální. Ukáže se, že jsme žádnou újmu neutrpěli, neb projev souboru a výběr hudby snesl nejvyšší měřítka. Zvuk malého orchestru je španělsky plnokrevný a od počátku nás zaujme houslistka Sylvan James jako z reklamy na tuto zemi ohnivých očí a tmavých vlasů. Je nejen hezká, ale velmi výmluvně se ke hře tváří a pohybuje, přesně to mám rád a dává to hudbě koření. Slyším také zvuk jejích houslí a cítím, že v ní mají vynikající hráčku. Od cembala vše řídí Eduardo López Banzo, jenž opravdu vypadá autoritativně se svou mohutnou postavou a výrazem oblastního šéfa policie.

   Zahájí se anonymní skladbou z roku asi 1700 a pokračuje Sonatou da Chiesa D dur, op. 3, č. 12 Arcangela Corelliho (1653-1713). Právě tady na sebe housle navážou pozornost a už nepovolí. Další anonymní skladba z téže doby se jmenuje Takt ve druhém tónu a po ní je tady už génius, který hudebně došel dál než Corelli. Georg Friedrich Händel (1985-1759) a jeho Sonáta G dur, op. 5, č. 4, šestivětý skvost s nejskvělejšími větami druhou a třetí, irsky znějící, kde dokonce píšu devítku netuše, že další Pasacaille ji ještě strhujícím způsobem překoná. Zde se ujistěte sami v podání mé oblíbené Akademie sv. Martina v polích, která tu také je, jak uvidíte z posledního povídání o festivalu: https://www.youtube.com/watch?v=DN-bCOr4n6g.

   Händel se hraje i po přestávce a to Sonáta D dur, op. 5, č. 2. Vzorná ukázka tanečních vět, jak bývalo zvykem a skvělé rytmicky, přičemž září housle i obrovská arciloutna. Ptám se sám sebe, jak by asi Sylvan hrála Paganiniho. Nyní přichází chvíle pro nádherné expozé samotné arciloutny ve skladbě Giovanniho Zamboniho Romana, o němž se tuší, že se narodil kolem roku 1650, ale to je už vše. Pablo Bruna také složil skladbu s taktem ve druhém tónu na motivy Litanie Panny Marie, což je pro změnu příležitost pro sólové cembalo. Vděčný Händel koncert uzavírá svou Sonátou g moll, op. 5, č. 5, kterou si také pusťte, neb je krásná: https://www.youtube.com/watch?v=rXqDAhpzl24. Na závěr přidávají rytmicky skvělou Passacaglii neznámého autora a já se na dálku usmívám na houslistku.

   Koncert ozdoby naší scény staré hudby Tiburtiny Ensemble se koná 18. května v Anežském klášteře, po koncertu tedy svlažím hrdlo rakovnickým U Anežky. Tématem koncertu je se sedmistým výročím narození Karla IV. spjatý dobově aktuální sekretář jeho otce Jana Lucemburského, skladatel a básník Guillaume de Machaut. My dnes uslyšíme vynikající ukázku dobového mešního polyfonního díla v neobvyklém provedení s převážně vyššími ženskými hlasy a na závěr ještě modlitbu Salve Regina. Koncerty Tiburtiny se nekomentují dobře, neb bývám tak hluboce unesen a hýčkán vřelostí dam, navíc velmi pohledných a zpravidla i místem provedení, z nichž zatím vyniká nejvíc kostel Panny Marie Sněžné. Tato stará hudba ve mně nevyvolává ony barvité představy mnohdy zcela mimohudební, nýbrž hluboké vnitřní smíření a soustředění. Snad to tak má být. Oba další koncerty patří k tomu nejlepšímu, co jsem letos nejen v oboru staré hudby slyšel.

    28. května jdu na klasické anglické divadelní pasticcio konce sedmnáctého století, kdy se za posledních Stuartů vrátil hudební a divadelní život do puritánsky pochmurné a přísné cromwellovské Anglie. New London Consort nám ukáže na Bouři, jaké to bylo, když tehdy inscenovali Shakespeara se zpěvy a hudbou. VAnglii té doby se ještě neprosadila opera v italském pojetí, přestože génius Purcellův se tímto směrem jednoznačně vydal. Brzy se tu usadí Händel a Angličanům ukáže, co to je opera. Hudbu do hry napsali Locke, Bannister, Humfrey, Draghi, Hart a jedinou písní Purcell a přispěl i jeho žák Weldon.

   Záštitu má nesmírně sympatická velvyslankyně Jejího Veličenstva královny Alžběty II. u dvora Jeho Jasnosti Miloše Zemana, prezidenta České republiky. Ta dáma s bystrýma očkama mi visí na dveřích pod Wrightovým Waterfallem a vedle krásné klavíristky Khatii Buniatišvili se stejně podmanivýma  zrakoma.

   Naše koncertní představení je kouzelné v tom, že z divákova pohledu levou polovinu jeviště zaujme orchestr s dirigentem a hráčem na cembalo Davidem Roblou a na pravé se usadí jedenáct pěvkyň a pěvců. Nejvýraznější úlohu zde mají čtyři sopranistky, k radosti oka mého potvrzující, že když se Angličanka povede, stojí to za to. Na Zoë Brookshaw v červených šatech téměř stále spočívají mé oči, i když zrovna nezpívá. Jednu z hlavních rolí zpívá blondýnka Penelope Aplleyard v tyrkysových šatech vždy s neobyčejným citem a jiskřivě. V roli Neptuna překonával své kolegy basbarytonista Philip Tebb.

    Na straně orchestru ihned zaujme vedoucí houslistka Penelope Spencer, jejíž hra je nápadná a plná emocí a energie. Prakticky celé představení hraje vstoje, což je obdivuhodné. V tomto uspořádání nikdo nikoho nezastiňuje a neruší a na pódiu se odehrávají dvě linie, čistě hudební u předeher a meziher a zpěvná, k níž hraje consort jemně a citlivě.

   V sestavě hudebních čísel mě velmi zaujalo jediné Purcellovo, kdy Penelope odejde do zadní části pódia a zde začne zpívat a postupně se blíží na čelní úroveň k zpěvákovi. Zpívají: „Jaké strasti a potěšení asi ten zdejší ostrov skýtá? …. a osud se tady nechmuří a …… následuj mne, pojď za mnou, však uvidíš.“  Výživných míst je tu množství, příkladmo dva ďáblové zpívají: „Ukrutnost jeho pod patou drtí chabé hrudníčky sirotů i mrtvých bratří. Což může nebe dopustit, aby tak zvrhlým činům dostalo se snad požehnání? Ne, tyranům nelehce se žezlo třímá, vprostřed svých pochopů se před svědomím chvějí.“ Občas zpěv doprovází jen několik nástrojů a jsou to chvíle krásné, třeba housle a hoboj a jinde housle, violoncello a teorba, případně jen dvě flétny. Hrají a zpívají nadmíru skvěle a vyvolají silný dojem dobového divadelního představení. A Zoë na závěr líbezně zrudne levé ouško.

   Zdalipak Velké C 2. června spolu s kontratenoristou Andreasem Schollem, jehož mnozí kladou na absolutní vrchol, tento anglický večer překoná? Musím říci, že ano. Objektivní a velmi kvalifikovaná kritička Havlíková (na rozdíl od jiné, již ani nebudu jmenovat) ve své rozhlasové recenzi mírně vytkla Andreasovi, že občas jeho hlas nezněl dost silně, a slavná Didonina árie jí připadala téměř nevhodná pro kontatenoristu a v Andreasově podání nedosti znělá. Neřekla ani slovo na adresu orchestru a dirigenta a jak je jejím zvykem nezmínila se vůbec o emocionální stránce koncertu. Někdy mi její hodnocení připadají chladná. Vždy jsou však znalá a korektní.

   Jsme opět v Anglii konce 17. století a Henry Purcell (1659-1695) je dnes jediným autorem a my máme koncert v obvyklé sestavě. Čísla instrumentální se střídají s dvojicí až trojicí pěveckých. Od prvého taktovky máchnutí zaznamenávám to, čeho si cením nejvíce a co kritici nevidí, či vidět nechtějí. Na Luksově nadšení a naladění neodbytně poznám, s jakou téměř nenasytnou chutí se Velké C do hudby pustí. Dnes je Václav Luks vůdčím vlkem smečky a radost smečky z očekávání hudby, jíž si tak užili na zkouškách, se podobá ulovení buvola. Dnes bude pro všechny vrchovatě. Úsměvy létají orchestrem jako pohlavci suší okolo uší.

   Suita z Královny víl, již jsem před třemi lety viděl v nočním festivalovém představení v Nových Hradech, prozradí radostné naladění celého souboru a při posledních tónech už přichází jako duch ze zákulisí Andreas, aby se uvedl v písních „Živí-li hudba lásku.“, „Sladší než růže“ a „Nyní, když slunce halí závoj.“ Nato usedne na postranní židli a vyslechne spolu s námi Suitu ze scénické hry Abdelazer, důstojnou a dramatickou.

   První část zakončí onou kritičkou Havlíkovou zmíněnou árií Didony „When I am Laid in Earth“, již přeložili jako „Až odejdu snít věčný sen“, což je sice z hlediska poezie správně, ale já bych trval na oné pregnantnosti a překládal jako: „Až ulehnu v zemi“. Ano s mezzosopranistkami je ta árie lepší. Například se slavnou Dame Janet Baker:  https://www.youtube.com/watch?v=D_50zj7J50U. Tahle překrásná árie je pro Angličany stejným klenotem, jako pro nás Rusalčina ku měsíčku.

   Po přestávce se vracíme do zasněného světa Anglie 17. století v sinfonii č. 1 „Buď pozdravena , jasná Cecilie“, což je slavnostní óda k svátku této patronky hudebníků. Tady je:  https://www.youtube.com/watch?v=UvWqPJdUImA. Vy si samozřejmě nemůžete vychutnat, jak se hudba přelévá z levé strany na pravou. Po této ukázce mistrovského zacházení s orchestrem zazpívá Andreas Píseň chladnou „Cos to za sílu“ z opery Král Artuš aneb Britská čest. Chlad písně zpěvák zdůrazní přerývaným přednesem a mrazivým chvěním včetně jektání zubů a koktání jako Vašek. Tady sami uvidíte: https://www.youtube.com/watch?v=O5lRq0IcDzw&list=RDO5lRq0IcDzw. Po odeznění hromového potlesku se Andreas pustí do další oslavy svaté Cecilie písní „Všem libostem na uvítanou“.

  Snad nejpůsobivějším instrumentálním číslem je následující Pavana a chacona pro smyčce a basso continuo. Tři první houslistky se zvednou a zahrají svůj part podpořený varhanami, harfou a teorbou tak, že jde o vyložený koncert pro troje housle neobyčejné krásy. Tady to máte sice v jiném nástrojovém obsazení, ale našemu nejbližší, jen ty housle hrají jen dvoje:   https://www.youtube.com/watch?v=aG5R-H3v-pw.

   Nyní zase chvíle pro Andrease v „Ó samoto, má nejsladší volbo!“, kde doprovod pouhé teorby, harfy a violoncella úplně stačí ku štěstí, což pokračuje i v další „Hudbě na chvíli“, jež končí veršem, který by se měl vyvěsit u každé koncertní síně: „Hudba na chvíli všechny tvé strasti přelstí“. Odpočinku se Andreas dočká při Suitě z Krále Artuše, aneb Britské cti, jež se celá nese oslavně a sebevědomě jako ona čest národa, který spěje k výsluní svých dějin.

   Z téže opery se program uzavírá árií „Nejlíbeznější ostrov“ s překrásnými houslemi a violou. Tím ostrovem je samozřejmě Británie, již prý Venuše vymění za Kypr. Zpívá se tu na závěr: „Každý hoch tu svůj díl splatí, vděk každá nymfa projeví; jak ony krásou slynou, hochy zas láska proslaví.“ S tou výměnou bych to neviděl tak optimisticky. Jakmile Venuše zjistí, jaký smog vytváří statisíce anglických topenišť s uhlím, uvidíte, jak shání lodní lístek do Nikosie. Ta árie je opravdový sladký závěr i v podání jiného světového kontratenora Philipa Jarousskyho:  https://www.youtube.com/watch?v=EsLYKK3xzhg.

   Přidává se samozřejmě Purcellova skladbička pro 2 zobcové flétny a continuo, již uzavřou smyčce jako medové koláčky. A druhou odměnou nadšenému publiku je opakování Písně chladné. Oba jsme s Hankou povzneseni a přivedeni k branám nebeským a oběma se nám sympatický Andreas velmi zalíbil. A to, co nám darovalo naše milé Velké C, si snad ani nezasloužíme.