Pražské jaro 2016, díl druhý, komorní řada

 Koncerty komorní řady bývají soustředěny do několika dnů okolo jednoho z víkendů. V jediném dni tak lze absolvovat i čtyři koncerty na zajímavých místech a ukojit své neodolatelné touhy po komorní hudbě.

   Letos oko mé padlo na koncert Martiny Jankové, jež si zaslouží samostatnou essay, neb byl jednou z událostí festivalu. Další koncerty III. části řady se konají v neděli 22. května, počínaje 11. hodinou v Anežském klášteře. Zde hraje trio ve složení Jana Lahodná klarinet a Karel Untermüller viola a Petr Jiříkovský klavír. Zahájí Saint-Saënsovou Sonátou pro klarinet a klavír, op. 167. Po větách melodicky vděčné a optimistické další zní téměř pohřebně, uzavírací věta až virtuózně a uklidněně. Pět krátkých kousků Witolda Lutoslawského zvaných Taneční preludia pro klarinet a klavír vyzní jako hledání vhodných kroků k hudbě.

   Náladu hezkého dne v Moulin de la galette má Canzonetta, op. 19, pro klarinet a klavír Gabriela Pierného a Bernsteinova závěrečná sonáta pro klarinet a klavír chutná ostře a výrazně. Na závěr si nechali skutečný vrchol. Výběr tří z Osmi kusů pro klarinet, violu a klavír, op. 83, Maxe Brucha. Zdá se mi, že poslední dva kusy přehodili, neb předposlední byl rychlý Allegro vivace a poslední v poklidném tempu Moderato, jak uvedeno v programu. Jediný přídavek byl jiskřivý.

   Další dnešní koncert se hraje od 14 hodin v Sukově síni, kam dojdu pěšky a zbývající čas strávím na nábřežní lavičce, vychutnávaje pohled na loděmi přeplněnou Vltavu a nad ní Sobotkovo hájemství a ještě výše nezapomenutelného dua Zeman-Ovčáček.

   Nadchází koncert Klavírního kvarteta Josefa Suka (na paměť velkého českého houslisty). Právě jeho dědem zahajujeme, a to Klavírním kvartetem a moll, op. 1, oním slavným domácím úkolem, nad jehož pomalou větou jeho učitel Dvořák zjihl a posléze i vídeňská ministerská komise rozhodující o podpoře, stejně jako u Dvořáka, neb Brahms a Hanslick se znovu jednoznačně shodli na tom, že tu je další Dvořákův talentovaný krajan.

   Následuje podivuhodně náročná jediná zachovalá část Mahlerova zamýšleného kvartetu a moll, také školní práce. A koncert plný barev uzavře skvělý klavírní kvartet c moll, op. 15, Gabriela Faurého s poněkud spletitou první větou a veselou a taneční prvou částí věty druhé, jež se překlopí do optimistické živosti následována zvláštně zadumanou třetí, která jako kdyby byla z jiné skladby. K tématu první věty se vrátíme ve větě poslední. V přídavku zazní úprava Sukovy Písně lásky.

   Na další odpolední koncert nejdu, vrátím se domů a pak jdu na osmou na koncert našeho zřejmě prvního houslisty Ivana Ženatého, jehož doprovodí jeho dvorní klavíristka Sandra Shapiro. Od počátku jsem potěšen, neb mám zkušenost, že Ivan začíná poněkud opatrně a k uvolnění dochází postupně a v přídavcích pak bývá rozverný. Dnes je však od počátku přívětivý a otevřený. Možná je to vlivem Sandřiným, neb ona vyloženě září, jsouc oděna do nádherných přiléhavých šatů stříbrošedé barvy jako americké válečné lodě plující k Midwayi. Ivanův dokonalý frak je už samozřejmostí.

   Manželka Roberta Schumanna byla zřejmě nejen výtečná klavíristka, ale dnes i uznáváme, že talentovaná skladatelka, jež svou kariéru obětovala ve prospěch manželova úspěchu. Hrají se její Tři romance pro housle a klavír, op. 22. Andante molto je plno zvláštní něhy, Allegretto přináší chvíle zářivé a Leidenschaftlich schnell se mi zdá známé a sladké jak v houslích, tak i v klavíru, kde mi začíná docházet, že dnes má asi Sandra den, kdy nebude jen doprovodem a to je možná ten impuls, který Ivana přivede do správného rozpoložení.

   Nedivím se tomu zejména v další skladbě, mém oblíbeném Martinů a jeho Sonátě pro housle a klavír č.3, H 303. V první větě je Sandra vyloženě drzá a housle před ní kličkují. Jeden před druhým se skrývají ve druhé větě a vyrostou do krásy a ve větě třetí to vypadá jako klavírní sonáta s doprovodem houslí a Sandra se usmívá, jak na nás vyzrála. Ve čtvrté větě se housle prosadí až zuřivě a zpívají krásnou melodií.

   Po přestávce je na programu jen Beethovenova Sonáta pro housle a klavír č. 9 a dur, op. 47, „Kreutzerova“, k níž nic ani nedodám, neb tato klasika všech klasik je dokonale zahrána oběma. Přídavky jsou dva, Dvořák a Schumann. Zdá se mi, že největší radost z koncertu má krásná dáma Sandra, pohazující hlavou jako kladrubský vraník vedoucí spřežení.