Pražské jaro 2016, díl čtvrtý, světoví hosté

Do skupiny „světových“ jsem zařadil mezinárodní výběr velmi věhlasného orchestru a dvou dam, k světovému věhlasu směřujících. Akademie sv. Martina v polích s Murrayem Perahiou a lotyšské sestry Skrideovy.

   Akademie, můj oblíbený anglický orchestr kouzelného jména napovídajícího, v jaké části Londýna kostel původně stával, jsa později pohlcen městem. Kostel dnes nahlíží na Trafalgarské náměstí, a orchestr sirem Nevillem Marrinerem při něm založený je jedním z nejlepších světových hudebních těles, na který vždy půjdu, když přijede.

   Americký klavírista a dirigent Murray Perahia mi loni připravil svým recitálem nezapomenutelný zážitek a bude dnes orchestr řídit a po přestávce hrát Beethovenův Koncert pro klavír a orchestr č. 4 G dur, op. 58.

  31. května „polní“ akademici zahájí stylově britským velikánem 20. století Brittenem a jeho ranými Variacemi na téma Franka Bridge, op. 10. Variací je včetně Introdukce a tématu jedenáct a jsou vyloženou smyčcovou fantazií, kde tón udávají první housle. Našel jsem to krásně zahrané již legendárním Slovenským komorním orchestrem řízeným Bohdanem Warchalem: https://www.youtube.com/watch?v=5a6GYKtyFes. Orchestr bez dirigenta tak učinil zadost britskému patriotismu, což před brexitem potěší, leč setrvání Británie v Unii nepomůže.

   Následuje Schubertova Symfonie h moll, D 759, „Nedokončená“, již někdo čísluje jako sedmou a jiný osmou. Nyní přichází Murray a orchestr řídí. Hrají ji měkce a citlivě a pěkně nás připraví na popřestávkového Beethovena. Murray, který při hře diriguje, si dá klavír postavit tak, že sedí čelem k orchestru a já mu tak z čísla dvacet pěkně vidím na ruce. Celé víko křídla je pryč, aby se zvuk neohýbal vpravo a netlumil na opačnou stranu.

   Murray potvrdí svou extratřídu a zahraje koncert s úžasným vhledem a dá vzpomenout na Ivana Moravce, k němuž měl přátelský vztah plný nelíčené úcty a jehož památce koncert dle programu věnuje. Krásné gesto a krásná klavírní hra. Už loni jsem soudil, že do Murraye vstoupil génius Vladimira Horowitze.

   Sestry houslistku Baibu a klavíristku Laumu Skrideovy předchází skvělá pověst již od roku 2001, kdy Baiba vyhrála (stejně jako náš Josef Špaček v roce 2011) nejuznávanější světovou soutěž královny Alžběty v Bruselu. Obě dámy jsou nesporně perfektně sehrány a hra pohledů a gest svědčí o vynikající shodě.

   Zahájí Griegovou Sonátou pro housle a klavír č. 2 G dur, op. 13, až neseversky vřelou skladbou, jež naváže pouto s námi v hledišti, kde s Hankou opět obsazujeme strategickou první řadu, pro komorní koncerty tak vhodnou. Obě dámy by v případě, že bych je mohl obejmout, mou náruč příjemně vyplnily.

   Po Griegovi se hraje Beethovenova Sonáta pro housle a klavír č. 3 Es dur, op. 12, z níž na mě dýchne zvláštní domácká něha díky houslím, nikoli však klavíru, který ukazuje, jak asi vehementně útočil Beethoven na koncertech na své posluchače, kteří nestačili zírat, jakou hudbu je možno skládat a jak je možno ji hrát. Druhá, pomalá věta je zářivou ukázkou souhry obou nástrojů a v té poslední dokonce občas probleskne houslové hudební žertování.

   Po přestávce nám zahrají správně svého současného nejvýznamnějšího skladatele Peterise Vaskse, jehož písně tak krásně zpívá jejich nejslavnější hudební krajanka Elina Garanča. Šestidílná skladba se jmenuje Malá letní hudba a já jsem si ji hned při první pomalé a vážné větě přejmenoval na Po zarostlém lotyšském chodníčku. Posuďte sami: https://www.youtube.com/watch?v=EREisDh3e64&list=PLGc1ZGV1bdC36bK-gV8goef250dzT9tgM

   Koncert s milými a výtečnými hráčkami uzavírá málo frekventovaný skladatel Mieczyslaw Weinberg, který se zachránil před holocaustem útěkem do Sovětského svazu, aby nakonec na něho dopadla špinavá Stalinova ruka v roce 1953, když rozpoutal protižidovskou kampaň. Tehdy se ho statečně a osobně zastal Šostakovič. Nám se hraje Weinbergova Sonáta pro housle a klavír č. 4, op. 39. V sonátě zvláštních nálad od smutku až po barvitou radost a něhu, chvíli slyšet Schumann a chvíli Bartók. Střídání světů. Jako přídavek se hraje jakýsi rafinovaný úryvek, který neznám, ale tipuji Prokofjeva, či Šostakoviče.

   Tímto povídáním jste spolu se mnou prošli všemi jedenácti koncerty, které jsem si na letošním Pražském jaru dopřál.