Noční snění s Purcellem

V rámci festivalu Smetanova Litomyšl se konala čtyři představení opery Královna víl anglického barokního skladatele Henryho Purcella (1659-1695), jehož dílo je v kontextu anglické hudby zakladatelské. Říkat dílu opera je sice srozumitelné, leč nepřesné. V Anglii té doby se opera ve smyslu italském nebo francouzském dosud nevyvinula. Hrály se zpěvohry zvané masque a semi-opera. My bychom dnes asi řekli muzikál.

Královna víl je v tomto smyslu semi–opera s prvky masque na motivy Shakespearova Snu čarovné noci. Hrálo se poprvé 2. května 1692 v londýnském divadle Dorset Garden. Opera se dlouho považovala za ztracenou a našla se až ve 20. století. Posun anglické hudby na vyšší úroveň nesporně započal Purcell a doslova revoluci způsobil pak Händel, když se usadil v Londýně, aby si jej okouzlení Angličané přivlastnili. Dosti však teorie a dějin, je čas vyprávět náš příběh. Nesmírně atraktivní bylo místo děje. Rokokový zámek Nové Hrady je dnes po promyšlené a zdaleka ještě nedokončené rekonstrukci jednou z nejatraktivnějších památek Pardubického kraje. Velice doporučuji navštívit stránky: www.nove-hrady.cz/ a naplánovat výlet. Pořídil jsem si lístek na derniéru 4. července 2013 s tím, že druhý den je svátek a pozdní noční návrat domů mi nebude vadit. Hraje se ve venkovním divadle, ovšem v případě deště se vše stěhuje do sýpky. Předpověď říká, že má být sice teplo, ale místně pršet a v Pardubickém kraji ikonka ukazuje jen mraky a vodu. Mám to ale pech, myslím si. Vybavím se jako na výpravu do hor, lehká bunda proti dešti, dlouhé kalhoty a mikina na večerní odění, dva deštníky, kus igelitu, tvarohové rolky, láhev s pitím a řada užitečných drobností včetně nože, čtení a papíru s tím eufemistickým názvem. Utěšuji se jen tím, že příkladmo Evička cestujíc k okresnímu soudu táhne s sebou ve svém nezapomenutelném kufírku nezměrně více věcí a zbytečnějších než já, a to nejede autem, nýbrž pendolínem. Jí poroučí paní Krása, já však jsem v tomto směru volný, co pták mandelík. Vyrazím brzy odpoledne, prohlédnu si Litomyšl, v parku u zámku si dám Birell a potěším oko krásnou servírkou s líbezným úsměvem, projdu obec Nové Hrady, lehce okouknu zámek a předzámčí, pořídím plno zajímavých fotek a pojím něco ze zásob. Kdybych jen tušil. Kolem osmé přijíždí řada aut a charterové autobusy z Litomyšle. U vstupu dvě půvabné a milé holčiny s programem a úsměvy a jedna paní praví, že má v tašce deštník, tudíž dle všech pravidel pršet nebude. Já poznamenám, že ji chválím a taky jsem to udělal, a když jsme už dva, rozhodně počasí vydrží. Mraky se slétají nad krajinou, ale hrůzu nebudí. Zatím dobré. Odebéřu se na nádvoří, kde je otevřena kavárna, a lidé posedávají na lavičkách. Na trávníku hrají dvě flétny a kytara dobovou hudbu a nálada je příjemná a pojednou na balkón zámku vystoupí dva trubači a zahrají břesknou fanfáru. Zásah trubačů je pak vždy signálem k tomu, že se něco začne dít. Jdeme k bráně zámku, kde nás vítají majitelé paní a pan Kučerovi. Vítají nás neobyčejně noblesně a mile, jako kdyby přijeli významní šlechtici na zdejší divadelní představeni. V panu Kučerovi poznávám někdejšího dost viditelného federálního poslance z roku 1990. Zámek si můžeme volně prohlédnout a v patře i ve stodole v zahradě je pak bohaté občerstvení jako součást ceny. Zámek líčit nebudu, však se sami přesvědčíte. Občerstvení je opulentní včetně nápojů, vezmu si jen dva srdcerozesmívající chlebíčky a nádherně modrorudý černorybízový džus. Sledujete ty umné germánské složeniny? V jednom ze sálů tančí mladá dvojice barokní taneček a mladík poté přesvědčí několik lidí, aby se přidali. Ukáže jim jednoduché figury a za chvíli tančí asi dvanáct lidí tak, že si připadáte jako na plese v době kolaudace zámku. Jdu do zahrady, kde pobíhají chlapečkové co světlušky s led diodami na hlavách a předznamenají tak představení. Uhnu k pavilonku, odkud se ozývá hudba a narazím tu na cembalo, dvoje housle, violoncello a flétnu a sedící paní zkušeného věku. Hrají líbezně a teplý večer s tmavě modrou oblohou těsně po západu slunce zdá se mi býti poněkud šťastným. Dost šťastným. Zeptám se, co se hraje, a cembalista praví, že samý Lully. Paní neví, tak dělám chytrého, jako ostatně každý chlap před dámou jakéhokoli věku. Znám, barokní Francouz italského původu. Mám nesporně plno bodů, leč netuším, jak je zúročit. Jdu se kouknout do sýpky, kde je další občerstvení, tentokrát i teplé, ale zde už piju jen kávu a provedu důkladnou revizi hygienického zařízení, jež se stává strategickým bodem, jak se ukáže o přestávce. Je zde velmi pěkná výstava jízdních kol všech dob a zemí. Říkají, že nejlepší u nás. Venku trubači, jdu s kávou do hlediště. Dostanu deku na posaz případně přikrytí. Volno je už jen vedle hudby, která sedí po straně jeviště, nikoli pod ním. Vedle mě je loutnista, který třímá obrovskou loutnu s dlouhým dvojitým krkem, jímž mi trochu mává nad hlavou a před ním onen cembalista z hudebního altánu, který, jak se ukáže, je současně dirigentem, jmenuje se David Švec a má již vysoké renomé doma i v zahraničí. Režii představení má jeho paní Magdalena Švecová, jejíž příspěvek do programu, jak a proč inscenaci připravila, je vzorný a nesmírně zajímavý. Orchestr tvoří soubor historických nástrojů Le Chamaré Chateau Ensemble. Z toho vidíme, že buržoazie, jíž zámek patří, si osvojila zvyky šlechty a pořídila si k zámku vlastní orchestr. Tento nenápadný půvab buržoazie zplnahrdla chválím. Když už jsme v personální oblasti, sluší se aspoň heslovitě uvést osoby a obsazení: Titanie Lenka Máčiková, Oberon Jiří Sulženko, jehož jsem tak ocenil v Rossiniho Stabat mater. Vílu a Juno Anna Hlavenková, Elf, Foibos a Mopsa Jaroslav Březina, Klubko Jan Šťáva, Puk Jonáš Janků, Hermie Michaela Bartošová, Helena Helena Šťávová, Lysandr Jan Klásek a Demetrius Zdeněk Stěhule. Sborový zpěv a roli světlušek obstaral Chlapecký sbor Pueri gaudentes. Choreografie Tereza Indráková a scéna a kostýmy Radka Mizerová. Všichni zpěváci jsou lidé se značným renomé a prokazatelnými úspěchy mnohdy zahraničními. Divadlo tvoří polokruhové kamenné hlediště, na něž se naskládají malé truhlíky co sedačky, s nimiž lze pružně pohybovat na obě strany, vpřed i vzad, takže nejsou nepohodlné a zejména ne, když si onu deku dáte pod sedínku. Jen opřít se není možno. V proskéniu je cesta pro diváky a malý ústřední polokruh, který slouží jevištnímu provozu. Jeviště obkružují sestříhané keře, jež tvoří zadní půlkruh. Mezi nimi jsou vystříhané průchody, jimiž mohou přicházet a odcházet herci. Vypadá to jako klasické barokní divadlo s kulisami. Na obou krajích stojí v křoví ukryté věže, na nichž může podle potřeby vystoupit herec. Titanie s Oberonem to i jednou udělali a hned bylo jasné, kdo vládne lesu. Pokud jde o hudbu, mám baroko 17. století počínaje Monteverdim přes Charpentiera, dva Couperiny a Lullyho moc rád a právě Purcell patří k mým favoritům, takže nemám co podnětného říci. Snad jen tolik, že některé scény byly tak výstižné inscenačně i hudebně, že vyzněly jako z anglické tancovačky. Dětičky ze sboru jsou skvělé, jak přičinlivě běhají po zahradě za scénou a křovím prosvítají jejich světýlka, aby se v pravý čas shlukly u průseků a vnikly na jeviště ku svému zpěvu a tanci. Shakespearova předloha je pohádkovým příběhem plným fantazie a humoru, což nalezneme i zde. Třeba postava opilého a hloupého řemeslníka Klubka je jako vystřižená z pozdějšího Dickense. Některé postavy zde jen tančí, jako třeba Hermie a Helena, obě krásné mladé dámy radost pohledět. V jedné z nejkrásnějších scén přitančí v širokých vyztužených sukních a v průběhu své radostné scény se pojednou začnou zvedat do výšky, neb pod suknicemi jsou dva mladíci, na jejichž ramenou sedí. Ta představa, pánové. Důležitou postavu Puka ztvárňuje akrobaticky nadaný tanečník, jehož kejkle jsou z rodu nejlepších cirkusových klaunů. Najednou po jedenácté hodině ohlásí dirigent, že je příliš mnoho vlhkosti ve vzduchu a on musí naladit cembalo a že vyhlašuje čtvrthodinovou přestávku. Jde se do sýpky na kofíbrejk, jak praví Amíci, a taky navštívit strategický opěrný bod. Představení končí hluboko po půlnoci, a jelikož jde o derniéru, oproti zvyklostem orchestr přidává závěrečnou scénu s tancem a zpěvy. Kde vám na opeře zahrají přídavek? Pak nastanou veliké oslavy, díkůvzdání, objímání a květinování. Díky mně a té paní nespadla ani kapka a ještě na konci je velmi teploučko. Mám obavu z cesty zpět po temných zámeckých cestách, ale zvládnu to pomaloučku a opatrně. O vlhkosti, jež způsobila rozladění cembala, se ujistím u auta, jež je celé zarosené, jako je Markéta Janoušková kvítek. Jedu domů přes tichý venkov plný levicových voličů, českých královen věnný Hradec a dálnici i v noci plnou rychlých pravicových blbců a doma jsem ve tři. Jen mě mrzí, že Evička, stvoření sic milé, leč hudebně hluché, odmítla účast též s poukazem na noční dobu, neb ona spí zpravidla již v době zahájení představení, kdy již dle ní nastává noc. Nutno přiznat, že zde by se zřejmě již po předehře skulila do okolního křoví a spala spravedlivým spánkem. Pokud by však vydržela, jsem přesvědčen, že by zírala s očima kulatějšíma než má vrána, jako jsem zíral já. Milé dámy, choďte spát jako Evička a budete taky tak krásné. Těch bodů. Ale ona zas řekne, že od gentlemana se lichotky samosebou očekávají, a moc bodů nepřipíše. Za toho gentlemana však naroste její bodové konto u mě. Na úplný závěr musím prohlásit, že tak příjemnou a milou noc s překrásným představením herecky, hudebně i scénicky ve své paměti dosud nemám. A už se těším, co nového vymyslí dramaturgie festivalu pro další roky. Divadlo v Nových Hradech by se dle mého mělo stát stálou scénou festivalu.