Na podzim mě dosud nejvíce zaujaly dva filmy, jež spojují osoby italských režisérů nejvyšších kvalit a oba se do jisté míry týkají umění.
Nejvyšší nabídku natočil a scénář napsal Giuseppe Tornatore (1956), jehož si budeme vždy pamatovat z takových klenotů filmového umění, jako jsou oskarový Bio Ráj, nebo Pouhá formalita, či Legenda o pianistovi. Jako obvykle mu hudbu napsal Ennio Morricone a jako obvykle nadprůměrnou. Pokud jde o herce, Brit Geoffrey Rush (1951) v roli znalce výtvarného umění a majitele aukčního domu Oldmana zde zřejmě sahá po Oskaru a já musím říci, že jsem dlouho neviděl tak ucelený a dokonalý projev v duchu nejlepších anglických tradic, mladý Brit Jim Sturgess (1978) zde hraje Oldmanova osudového přítele a zřejmě roste k velkým rolím, o sotva dospělé a hezké Nizozemce Sylvii Hoeks (1983) v roli Claire zřejmě ještě uslyšíme a Kanaďan Donald Sutherland (1935) jako druhý Oldmanův osudový přítel Whistler je skvělý vždy, i když jeho role je zde vedlejší, leč nikoli okrajová. Oldman je samotář, který nikdy nenavázal vztah s ženou a netuší, jak v takové situaci jednat. Jeho jedinou vášní je výtvarné umění a obrovská osobní sbírka ženských portrétů, jež samy o sobě vydají na střední galerii. Sbírku má ve zvláštní místnosti, do níž chodí usedat a kochat se. V tom ho plně chápu, já bych něco takového také mohl dělat a dělám, leč pouze s vystřihanými fotkami krásných žen z hudebního světa a některých filmových krásek, jichž si současně i vážím pro jejich umění i lidské vlastnosti. Visí mi na stěně nad stolem, snídám i obědvám s nimi a na některé se jdu zblízka podívat, když se mi svět okolo znelíbí. Občas je volám jménem a přívětivě na ně mluvím. Někdy pozvedám z křesla oko vlevo nahoru k nakrátko z Bídníků střižené Andulce Hathaway, jež se směje od ucha k uchu, a já se musím smát taky. Nic mi pak už nevadí. Hodnota mé sbírky je mizivá, Oldman však v ní však má patrně řádově desetimiliónový majeteček, mluvíme v librách šterlinků. Jednoho dne jej požádá mladá dáma Claire o ocenění a prodej své zděděné sbírky umění. Dáma se skrývá v anonymitě a neustále mění dohody, až konečně vyjde najevo důvod. Rozehrává se partie o lásce a zklamání, o níž nebudu dál hovořit, neb internet prozrazuje až dost a jednou z hodnot filmu je nenápadná gradace napětí až do katastrofického bodu. Příběh je vystavěn mistrovsky a natočen téměř dokonale, a přidáme-li zmíněné herecké výkony, vyjde nám naléhavé doporučení k návštěvě kina. Ještě vás musím pobavit sporem, který vedu s dvěma mému oku i duchu milými dámami Evičkou a Hankou a který spočívá v otázce pro film klíčové. Oldmanovo životní ztroskotání je od samého počátku zorganizovaná geniální zločinná bouda, anebo se zrodí až v průběhu děje? V jisté chvíli totiž zazní vysvětlení názvu filmu. Spolupracovník Oldmanovi na povzdech, že nemá žádné zkušenosti s partnerským vztahem, odvětí: „Manželství je jako dražba, nikdy nevíš, kdy a odkud přijde nejvyšší nabídka“. Dokonce i Praha si ve filmu krátce zahraje. Tak hurá do kina, než to zase stáhnou. Druhé dílo je v kinech krátce, leč nic neodkládejte a nadělte si ho před Vánoci jako zdroj krásy a pohody a až o něm začnete přemýšlet, dojdete zřejmě ke stejnému závěru jako já. Velká nádhera Paola Sorrentina (1970), který je rovněž spoluautorem scénáře, nese název tak výstižný, že jej nelze překonat. Po velmi povedeném filmu Tady to musí být a bohaté sklizni ocenění za předcházející filmy a též nedávno vydané a dobře hodnocené knize se jen těším, kam tento, nebojím se říci, Felliniho následovník, dojde a čím nás ve své doufám ještě bohaté kariéře obdaří. Film je vystavěn na obrazech ze života stárnoucího spisovatele a žurnalisty Jepa Gambardelly, pohybujícího se ve společnosti římské umělecké smetánky a cítícího, že jeho život, který byl a stále je jedna velká nádhera, spěje do závěrečné fáze. Scény jsou zasazeny do římských paláců a jiných úžasných památek, plné trochu dekadentní elegance a podivných a ujetých existencí, jejichž prázdné intelektuálské žvanění a rádoby umělecké počiny v Jepovi probouzejí na jedné straně sžíravou ironii a druhé shovívavé pochopení, vždyť sám je členem této společnosti nevzbuzující žádnou úctu. Drobnosti: Scéna, kdy Jep rozebere salónní komunistickou spisovatelku na drobné, je zářivou ukázkou duchaplné argumentace a vtipu. Nebo obrazově mistrný surrealistický kousek, kdy iluzionista nechá v nočních fantasticky osvětlených Caracallových lázních zmizet žirafu. Život vypadá jako neustálý večírek s tancem, pitím a úchvatným okolím, jež obstarává toto město měst. Vzpomenete si na Felliniho Sladký život i na Romu a Satyricon a na konci, kdy plujete lodí po Tibeře, víte, že na tuhle velkou filmovou nádheru slovem, obrazem i zvukem chcete jít znovu. Já to určitě udělám a každému doporučuji totéž. Tohle je film pro kino, ne pro LCD obrazovku.
