Michaela Ambrosi v Atriu 2023

Nikterak neskrývám, že k nejpříjemnějším hudebním událostem vždy patřily koncerty této brněnské flétnistky. Samostatnou esej má pro můj neskonalý obdiv k její hře a osobnímu půvabu, což, jak každý ví, mě velmi oslovuje.

  Většina dnešních skladatelů žila po převážnou část 18. století (u každého uvádím dosažený věk, u všech podobný kromě Jana Jiřího Bendy, jenž se dožil jen 38 let), takže z hudby barokní převážně vyrostli a stojí na přelomu epoch končícího rokoka, dotýkajíce se hudebního klasicismu. Styl té doby dnes označujeme často za galantní a citový jakým rokoko bylo a jasně je cítit z obrazů takových mistrů, jako byl Francois Boucher. Na lesní prosvětlené mýtině dáma vykopne nožku a střevíček letí vzhůru. Přijde Michaela, usměje se na nás a naše nálada je jako ten střevíček. 

   Michaelu dnes doprovází cembalista Jiří Havrlant, takže zdejší Steinway odsunut poněkud dozadu. Jiří si přivezl novodobou repliku nástroje, jak je dnes už zvykem, a jeho cembalo zní poměrně silně, což je zřejmě především dáno nástrojem samotným. Michaela zase má k dispozici několik různých travers, a ježto jsme pod střechou v prostoru se stabilní teplotou, v němž nástroje už déle uloženy, nemusí své flétny ohřívat jako v úštěcké synagoze blahé paměti.

   A v auditoriu dnes Míchaelina spolužačka z akademie a dlouholetá kamarádka a vynikající flétnistka tentokrát především současnohudební a dáma rovněž velmi půvabná Jana Jarkovská  s několika svými lidmi. Viz tři koncerty spolu s Markétou Janouškovou.

   Zahájení patří pruskému králi Fridrichovi II., jemuž odmítám dávat přívlastek Veliký, neb je to nebezpečný zdroj napětí ve střední Evropě a zloděj Slezska a Kladska, jichž se zmocnil na úkor Koruny české a ukradl je tehdy právoplatné královně Mařence Terezičce a jí se to už nepodařilo zvrátit ani po letech v sedmileté válce.

   Je však také pravda, že založil předchůdce dnešního Spolkového účetního dvora považovaného za nejkvalitnější kontrolní instituci na světě a zavedl hospodářskou ukázněnost státu. Je ale také pravda, že mu šlo především o to, aby co nejvíce veřejných prostředků nasměroval do armády. Také mu lze k dobrému přičíst podporu hudby (sám i skládal, jak nyní uvidíme) a osvíceného myšlení, viz kontakty s Voltairem a jinými velkými duchy doby. Dalším dědictvím tohoto krále je však také neschopnost jeho dědiců (zejména vnuka) v oblasti vojenské, což se plně projevilo ostudnými porážkami s Napoleonem v roce 1806. Kdeže je ta Fridrichova výkonná armáda.

   Tak tedy král Béďa Uchvatitel a jeho Sonáta e moll pro flétnu a basso continuo, jež má pohlednou první větu a téměř celá svižné tempo.

    Po něm Jiří Antonín Benda (73), jenž po část kariéry působil u dvora předchozího autora, kde nesmazatelnou stopu zanechal jeho bratr František, jenž byl jednou z houslových hvězd doby. My uslyšíme Sonátu G dur pro flétnu a obligátní cembalo, jež začíná přívětivými trylky v Allegru moderato, pokračuje niterným a zpěvným Andante a uzavírá se rozveseleným Allegro.

   Nyní přichází na scénu nejstarší syn táty hudby, jemuž otec neřekl jinak než druhým jménem Friedemann (74), a my vyslechneme Fantasii c moll pro cembalo sólo, občas rytmickou, občas silnou a slavnostní, občas hravou ba i nadšenou. Leč tady mám poznámku, že příliš dlouhou ve srovnání s flétnovými kusy dnes hranými. Ovšem cembalista se zde má možnost vytáhnout a činí tak směle.

  A máme tu dalšího Bendu, tentokrát zmíněného Jana Jiřího, jehož bozi milovali. Jde o bratrance výše zmíněného Jiřího Antonína. Jak vidíme (a to tady ještě nemáme další Bendy), jde o pěkný rodinný klan podobný bachovskému a scarlattiovskému. Tento J. J. (Američané by řekli Džej džej Benda a někteří možná dýdžej Benda) proslul co houslista v Drážďanech u saského dvora jako Zelenka a pak také u Bédi Uchvatitele. My si poslechneme jeho Sonátu I. C dur pro flétnu a basso continuo, kde zaznamenávám, že se nám cembalista nějak po předchozí skladbě rozehrál a zní hravě až nadšeně. Konečně flétna je také po celou dobu radostná a jen zpívá a k tomu Michaela nešetří úsměvy, pro něž se srdéčko mé raduje a není arytmické ani trochu.

   Známý král flétny 18. století Johann Joachim Quantz (76) se nám předvede ve Třech capricciích ve formě sonáty pro flétnu sólo. To je něco pro Michaelu, která to hrá zamyšleně až něžně stejně jaká je kráska. Jak vypadá tak hraje, říkávám. Druhý syn táty hudby pokřtěný co pocta Telemannovi Carl Philipp Emanuel (74) tu má Sonátu D dur pro flétnu a obligátní cembalo, kde věta prvá Allegro un poco občas trylkuje, Largo je melancholicky krásné a Allegro prozrazuje veselost. A cembalo si zachovalo svébytnost. Jako přídavek obdržíme Sicilianu táty hudby, ovšem nelze rozeznat odkud ta věta vzata. Takový znalec Bacha nejsem.

   Pro mé spanilé čtenářky, jež jsou jistě zvědavé, uvádím Michaelin cvičební úbor. Ten tvoří černé šaty dole zakončené krajkou se stříbrnou sponou v pase a řasnatý černý přehoz. Nad tím vším vlasy sepnuté do uzlu. Po každé skladbě úsměv, za který by se měl vybírat příplatek.

      Po koncertu jsme se ještě na hodinku posadili do kavárny a mně s nimi bylo tak dobře, jako už dlouho s nikým. Zavzpomínali jsme na všechny koncerty, které jsme spolu zažili a s Janou probrali její nejnovější desku. I Míšiny dětičky (klučík a děvčátko) jsme probrali. Taky mé učení se šachům a dědečky, kteří mají co předávat, což je už pro mě známá pozice. Janu zařadím mezi adresáty v rámci této dnešní eseje samostatné kvůli Míše i Janě. A to loučení. Jediný voko nezůstalo suchý a takovou vděčnost za podporu dokáže projevovat jen Markéta.

    U toho srdceryvného loučení přítomny dvě sličné kavárnice, blondýnka Bára s vlasy ještě delšími a kadeřavějšími, než obvykle, za což jí vyseknu poklonu a při poznámce, že upřímně lituji její kadeřnici, se dovím, že ty kudrliny jsou přírodní stejně jako u nejkudrnatější flétnistky na světě Míši Koudelkové, kterou obě mé společnice znají a bohužel tu není. Druhou kráskou je černovláska Yveta, u níž pánbůh barokně plýtval až k mé slabosti v kolenou. Po takovém vypětí tvořivosti není divu, že nezbývá na Twiggy a podobné.

   Když jsme u toho baroka, nezapomeňte na Brandlovu výstavu mimořádně neobvykle a zajímavě instalovanou ve Valdštejnské jízdárně.