Markéta domácí, aneb když to nejde jinak

   Vzavše na vědomí, že se plánovaný koncert 8. prosince nekoná, sešlo se několik členů Klubu přátel Markéty Janouškové k uctění dívčiny památky. Vězte, že jsme si to užili a potěšili svého ducha i oko.

      Klub se sešel v počtu pěti, jež nutno jmenovat, aby dívka, jíž bude tato esej zaslána, věděla, kdo jsou její nejvěrnější. Se mnou tu jsou Vackové Jan i Václav se svou milou dámou Markétou Zvonařovou a později dorazí i můj spolužák Lumír Pock. Vzhledem k programu a veskrze pochvalným řečem musí Markétě Janouškové zvonit v uších. Rovněž tu nesporně povětřím poletují duchové J. S. Bacha, Leopolda Stokowskiho a Leonarda Cohena.

   K povznesení tělesných pocitů se jako na bytové opeře podávají tradiční chlebíčky rybí a brynzové a lívanečky s tvarohem a javorovým sirupem a pánové přinesou moučníky, jež lze zapít Rooibosem.

  Na programu je především deska na níž smyčcové trio v čele s Markétinými houslemi nahrálo na Maltě Goldbergovy variace. K tomu božskému pokrmu, z něhož přímo čiší radost houslistčina, že něco takového může hrát, si pouštíme do televize soubor Markétiných fotografií nasbíraných na Google a Facebooku. Goldbergovky trvají hodinu, fotky projedeme třikrát a k některým poskytuji komentář. Děvče si tak užijeme, jak to jen jde. Kdyby nás tak slyšelo, samou pýchou by se dmulo.

   Vzhledem k vyčerpávající obrazové příloze dnešního koncertu si už nepouštíme montáž fotek z dubnového Atria, ale přikročíme rovnou k lívanečkům a poté se jde na další bachovskou kapitolu.

   V roce 1972 nahrála Česká filharmonie pod vedením tehdy devadesátiletého Leopolda Stokowskiho desku s Bachovou hudbou zpravidla napsanou pro varhany, či cembalo, anebo malý orchestr, jak bylo v Bachově době obvyklé. Stokowskiho nahrávka je klasickou ukázkou, jak se tehdy zacházelo s barokní hudbou, než se objevili lidé, kteří si uvědomili, že je třeba se pokusit o nové přiblížení ke způsobu, jak mohla být stará hudba hrána původně. Stokowski nahrál ty známé skladby tak, jako kdyby to byl Mahler. Zvuk je impozantní, mohutný a bez milosti krásný. Avšak původní podobě zřejmě na míle vzdálený a nikdo by to tak dnes už nehrál.

   My si pouštíme údajně nejhranější klasickou skladbu vůbec Toccatu a fugu d moll. Děláme to tak proto, že ji tu mám i v původní skladatelově verzi pro varhany a můžeme srovnávat. Hrát nám ji bude svým zřetelným a jasně artikulovaným způsobem naše varhanní kráska (a cembalistka a skladatelka) Kateřina Chroboková. Když už ji máme ve stroji, přehrajeme ještě její skladbu Slavkoff, aby každý viděl, jakou hudbu píše.

  Tu se ukáže, že všechny přitahuje má na knihovně opřená poslední deska, jíž uzavřel svůj hudební i pozemský život Leonard Cohen. Ten pán v nás má zřejmě také svůj Klub. Pouštíme nezapomenutelného Leonarda, který opět vydal soubor drahokamů, i když už prakticky jen brouká hlubokým hlasem. Nikdo tak temně a s citem nebroukal jako Leonard. K tomu všemu povídáme a plníme útroby a je nám dobře. Jen ta naše holka nám tu chybí. Někdo dokonce navrhne, že bychom ji mohli pozvat, aby nám zahrála doma.

   Desku jsem koupil jako výraz svého rozloučení se s gramodeskami, k čemuž se Cohen skvěle hodil. Přechodem k němu jsme ulevili Markétě od nepříjemného zvonění v uších. Tři lidé spěchají domů a já ještě Honzovi pustím na cestu Elinu Garanču jako Santuzzu ve sboru a árii Innegiam, či jinak zvanou Regina coeli ze Sedláka kavalíra a ještě Bizetovo Agnus dei a Gomezovu Ave Maria.

   Budiž tímto vysloven hlasitý dík Václavu Vackovi za velmi milý děkovný e-mail. A všem přítomným říkám, že největší radost mám z toho, jak měli radost. Budiž naše radostné setkání také pozvánkou pro ostatní členy Klubu, aby se nevymlouvali a přišli na bytovou operu. Příště by mohla být lahůdka v podobě sedm let starého vídeňského představení Donizettiho Anny Boleny, již zpívá jiná Anna, a to Netrebkovic. Jí konkuruje na pódiu i v ději její dvorní dáma, jež ji nahradí na anglickém trůnu, Jana Seymour v podání nádherné Eliny Garanči.

   Ale taky můžeme volit i jinak. Třeba Sedláka kavalíra a Komedianty s Domingem a Obrazcovovou, resp. Stratas, nebo filmovou Traviatu s Andulkou Moffo, vůbec nejkrásnější dámou, jež kdy působila v opeře, anebo Lucii di Lammermoor z Lyonu s Natalií Dessay, či opět film s již zmíněnou Andulkou. Nebo tu také mám Renée Fleming jako Rossiniho Armidu, či Massenetovu Thais, nebo Violettu v Traviatě.

   Nebo se taky můžeme domluvit na jiné podobné hudební produkci. A hlavně doufám, že se v hojném množství dostavíte do Atria na únorový Markétin koncert, jehož termín ještě neznám, ale včas oznámím. A víte, jak se člověk stane členem Klubu? Stačí, když se zúčastní dívčina koncertu živého, či bytového. Tak se stal členem Klubu i Lumír. Žádné příspěvky se neplatí a je jen jediná povinnost, všude Markétu velebit a vodit na její koncerty co nejvíce známých. A chválit prezidenta Klubu.