Magdalena Veliká a její dary vděčnému pražskému publiku

Magdalena Kožená 19. ledna načala rok způsobem, který neváhám už nyní označit za nepřekonatelný. Jelikož nehrozí koncert Patricie Petibon z její poslední desky Kráska výstřední, zřejmě to tak i zůstane.

     Na plakátech, jak jste si jistě všimli, se skví s mimořádnou tupostí vedle Magdaleniny krásné usměvavé fotografie text rezidenční „umělec“ České filharmonie, což zabolí v souvislosti s naším prvním orchestrem a pěvkyní světové extratřídy. Docela mě to zaráží a generálnímu řediteli ČF tuto essay pošlu. Jsem si jist, že vina je na zadavateli.

   Každý ví, v jaké úctě Magdalenu chovám a že její hlas se mi líbí ze všech nejvíc a že patří k těm hudebním zjevům, jež potřebuji k životu a jakmile zde vystupují, všeho nechám a jdu. Z pěvkyň to jsou ještě Marie Fajtová, Martina Janková a Simona Šaturová. Nebudu zde vyjmenovávat, někdo to uvidí, nenajde se tam a vyčte mi levity. Jen vám položím kontrolní otázku, kterou houslistku bych napsal na první místo seznamu?

   Ale vy jste tu jistě kvůli hudbě. Nejprve si představme hráče, kteří Magdalenu doprovodili.  Tím nejdůležitějším byl samozřejmě Magdalenin manžel Sir Simon pečlivě a citlivě hrající na klavír. To maj tak někdy holky z Brna štěstí! Nikoli, o štěstí může mluvit Simon Rattle. Tato slavná dvojice mi doma visí na čestném místě uprostřed českého sektoru, protože anglický kluk, který si vezme moravskou holku, je prostě náš. Není tedy divu, že si šéfdirigent Berlínské filharmonie (BF) s sebou přiveze výtečné hráče z orchestru a další pozoruhodné osobnosti a sestaví z nich podle mého názoru doprovod té nejvyšší citlivosti a jemné barevnosti zvuku. Do skladby doprovodu jistě měla co mluvit i Magdalena.

   Musím je vyjmenovat: housle Daishin Kashimoto, koncertní mistr BF, druhé housle Rahel Maria Rilling, stálý host BF, (Ester Kočičková by trvala tom, že je hostka), viola Amihai Grosz, první violista BF, violoncello Dávid Adorján, sólista Německého symfonického orchestru, flétna Kaspar Zehnder, umělecký ředitel Symfonického orchestru Biel-Solothurn, klarinet Andrew Marriner, první klarinetista Londýnského symfonického orchestru a syn slavného otce Sira Nevilla. To vám je sestava, samá zajímavá osobnost.

   A v neposlední řadě pochválím obsahově i tiskově výtečný program i s texty, z nichž opět drobnosti budu citovat a četl jsem je, jak mi dovolilo mizerné světlo na postranním balkóně, kde jsme museli s Hankou zakotvit, neb když jsem přišel při předprodeji na řadu, už byla první řada pryč. Nejsme moc daleko, dobře slyšíme, jen se musíme trochu předklonit a schází nám Magdalenina s nikým nesrovnatelná mimika, gestikulace a nezapomenutelné kukuče. Ale já už ji znám a dokážu si to představit. A dekoraci na pódiu udělali ze sedmi rudých Amaryllis, což vidíme, jen když se nahneme přes zábradlí. Taxonomicky zařazeno díky Hance.

   Program otvírá Věčná píseň, op. 37, Ernesta Chaussona, milostné lamento s krásným textem, jež nastolí milostivou, až dojemnou atmosféru nejen zpěvem, ale i doprovodem klavírního kvintetu, a vy tady uslyšíte, že slavná Dame Janet Baker činí totéž: https://www.youtube.com/watch?v=w-54T6-N20s.

   Nyní uslyšíme Tři písně Igora Stravinského na texty Williama Shakespeara, Při poslechu hudby, Pět sáhů v hloubi a Když petrklíče kvetou. Doprovází klavír, housle a klarinet a má to barvu Avony protékající Stratfordem. Výživná je poslední píseň, kde petrklíče kvetou žlutě a modře fialky a kukačka se posmívá manželovi.

   Nato přehodili bloky a předřadili sem Tři Oféliiny písně z Hamleta Richarda Strausse, který zhudebnil texty Goethovy a Shakespearovy. Má to náladu té nešťastné dívky, jedné z nejslavnějších chudinek světového dramatu a je tu nadějně, smutno a tragično. Doprovází jen klavír a Elisabeth Schwarzkopf za doprovodu geniálního Glenna Goulda vám ukáže, jaké to bylo: https://www.youtube.com/watch?v=cn1KoiXd-0M. Až netypický Strauss, řekl bych.

   A jsou tu Ravelovy tři Malgašské písně, jež jsem už slyšel v Magdalenině podání v roce 2013 v květnu ve Španělském sále. Nahandove, Aoua! a Je sladké. Ravel čerpal ze sbírky vikomta z Parny z 18. století a vytvořil písně erotickou, tragicky zlověstnou a mužsky pohodovou.  Řekl bych, že Ravel Magdaleně velmi sedí a zároveň, že doprovod klavíru, flétny a violoncella je lahůdkový. Tady je to přímo s ní: https://www.youtube.com/watch?v=pSG3H2oJ7qc. Přestávka, musíme si dát předražený sekt, neb atmosféra je nebeská a po sektu volá. To ještě netušíme, co nás čeká.

   Ano, vím, že Brahms psal krásné písně a navázal v tom na Schuberta i Schumanna a vedle něho stejně vynikl Dvořák a pokračovali Mahler a Strauss a u nás Janáček a Martinů. Německo-rakouská a česká tradice jdou ruku v ruce a světu v čele. Magdalena se do Brahmse, původně napsaného pro alt s doprovodem klavíru a violy, ponoří až po bradu a chodí v té nádherné tekutině pomalu a s jemností plnou radosti, jak ta hudba sama plyne z nástrojů a hrdélka. A viola jde mistrovsky hlasu po boku.

   Hraje se Gestillte Sehnsucht (Ztišená touha). Viola a Magdalenin hlas. Co víc? Geistliches Wiegenlied (Duchovní ukolébavka) s něhou zpívaná Ježíškovi. Na konci každé sloky se zpívá: „mé děťátko tu sní,“ což v němčině krásně zní: „es schlummert mein Kind!“ Každý slušný manžel by měl večer po příchodu do ložnice konstatovat: „Es schlummert mein Liebling!“ Obě písně zde zpívá podmanivým způsobem slavná americká černá kontraaltistka Marian Anderson (1897-1993), jejíž dlouhý život téměř dokonale pokryl dvacáté století: https://www.youtube.com/watch?v=Cut38ud6KoY. Magdalena ode mě dostává devítky a hotoví se k žertíku večera.

   Leoš Janáček nasbíral a zpracoval množství lidových námětů a inspirován kresbami Ladovými, Hálovými a Sekorovými v Lidových novinách vytěžil z těchto zdrojů Říkadla. To je něco pro Magdalenu. Janáček, moravské názvuky a výživné veršovánky. Dnes jich zazní osm z devatenácti.

   Nyní si plně užívá jen česká část obecenstva, neb žádný překlad nemůže být dost výstižný ani slovně, ani významově, ani zvukově. Po vážném a seriózním Brahmsovi se celé Rudolfinum raduje, řehtá a prohýbá a snad nejvíc já. Takové odlehčení je něco pro mě a ještě k tomu Magdalena střídá obličeje a výrazy a gesta.

   Zpívá mimo jiné rozvernou písničku Dělám, dělám, kázání: „Dělám, dělám kázání, čtyři kočky svázáný, a pátý pes, do pece vlez, ukrad tam topinku, běžel s ní po rynku; potkala ho kráva, to byla jeho máma; potkal ho bulíček, to byl ten tatíček, potkal ho bejček, to byl ten strejček; potkal ho hřebeček, to byl ten dědeček. Potkala ho kozička, to byla jeho babička!“ Postupně členové doprovodu vylézají ze zákulisí a hrají postavu za postavou. Božská zábava. Totéž pětice zopakuje z druhé strany pódia a hraje Vaška a jeho splašené kozy. Když Magdalena skončí, je tu pozdvižení a hromová reakce.

  Musíme však končit seriózně, aby si o nás v Bruselu neříkali, že nám nic není svaté. Samozřejmě k tomu skvěle poslouží Dvořák. Výběr zahrnuje Má píseň mi láskou zní, Široké rukávy, Mé srdce často, Žalo dievča, Když mne stará matka a Struna naladěna. V rozmarné Žalo dievča se mimo jiné zpívá: Šuhaj, šuhaj z druhej strany poď mi dvíhať batoh trávy. Nech ti dvíha otec, máti, nechce-li ťa za mňa dáti.“ „Správně chlapče,“ říkám si, „buď asertivní!“

   Všichni vstoje děkujeme a získáme nejprve jako přídavek stylovou lidovku Dobrú noc a když nedáme pokoj, ještě přihodí Straussovu Morgen. Vy si ji dáte s Joyce DiDonato, která to tu zpívá také jako přídavek s ohledem na kytici v náručí: https://www.youtube.com/watch?v=Zvsz1wNuZe0.   

   Je obdivuhodné, jak Magdalena dokáže vždycky sestavit dokonalý a vyvážený program jako směs těch nejlepších malt whisky. Taková čtyřiadvacelitá Chivas Regal. A zpívat bez oddechu a vyplnit každou vteřinu koncertu. Její produkce jsou dokonalá hudební botanická zahrada a já už se těším na její barokní koncert 24. února, kdy už budu v první řadě. Jen ona může dnešek překonat.

   Asi se nebudete divit, že s Hankou jdeme k Anežce oslavit tu nádheru a taky je to přesně rok, kdy jsem obětavě poskytl svou prostatu na vědecké účely. Někde se to ti studenti naučit musí. Venku začaly mrazivé dny, což má za následek, že si dáme jen malé polotmavé rakovnické.

   Kdybych byl americký kritik, pojmenoval bych Magdalenu úderně a úsporně Great Mag. Pozor, přátelé, ne Big Mag, to by znamenalo, že je nadměrně tělnatá, pletlo by se s označeními používanými jistou jídelní firmou a hrozila by žaloba a Mag by se to nelíbilo. To bych nerad.