Legendární úsměvy nad líbeznými houslemi, aneb i mistr Markétka se utne

 Na koncert Markéty Janouškové 20. dubna v Atriu se mi daří přivést osm lidí z našeho okruhu a z nich přispívá pan Václav Vacek dalšími čtyřmi. Konečně všichni uvidí, proč to děvče tolik chválím, a jejich duch i oko zaplesají.

      Oproti původně zveřejněnému programu udělá Markéta jednu změnu. Obvyklý zlatý hřeb večera, který zpravidla zařazuje hned po přestávce, prohodí s obvykle startovním Mozartem a jeho Sonátou pro housle a klavír G dur, K 301/293a. Tou zahájila svůj bakalářský koncert v roce 2014, jak jsem ze svých záznamů zjistil.

Novinkou je doprovodná klavíristka Ruska Tatiana Brizhaneva, jež své příjmení uvádí v tomto tvaru. Já bych to dle svého vzdělání psal Taťána Brižaněvová. Ty anglické přepisy ruských a čínských jmen jsou nevhodný mor. A novinkou druhou je, že Markéta musela nařídit tatínkovi, aby se ujal funkce obraťstránky, neb jí původní vypadla. Po koncertu si mi stěžoval, že mu to moc nesedlo.

   Dámy zahajují obtížnější a hudebně pokročilejší Sonátou pro housle a klavír G dur, č. 2, op. 13, Dvořákova současníka a obdivovatele Edvarda Hagerupa Griega (1843-1907). Po volnějším Lento doloroso, kde Griega něco bolelo (asi děvče) se rozběhne v Allegro vivace ozlomkrk a když se Markéta usměje závěrečně, někteří vzadu tleskají, což na Markétině tváři vyvolá půvabný úlek a gestikulaci k nám, že na oslavy je ještě čas. Nebojte, ještě si zatleskáte, říkají krásné oči. Následuje jemné a příjemné Allegretto tranquillo a sebevědomě a hrdě končí sonáta v Allegro animato. Zdá se mi to skvělé a zvažuji, zda je teď chvíle na mé obvyklé Bravo. Odkládám je, abych mohl nadšení vyjádřit očekávaně později. Zlatý hřeb teprve musí přijít a dvakrát nevolám na nikoho.

    Druhým bodem programu je poslední část Bachovy Partity pro sólové housle d moll, BWV 1004, zvaná italsky Ciaccona, nebo francouzsky Chaconne. Ta je dle Yehudi Menuhina  největší skladbou pro sólové housle všech časů. Celá Partita je rozměrná více než půlhodinová skladba a samotná Ciaccona zabírá téměř dvě pětiny. Traduje se, že ji Bach složil pod vlivem smrti své první ženy Marie Barbary, k níž se za jejího života nestihl vrátit z cesty. Krásná legenda, a když si dokážete představit smutného skladatele a Chaconnu slyšíte, nabude jiného nádechu. Aspoň nám to tak Markéta líčí. Neumím tuto obtížnou skladbu podrobit rozboru, avšak na facebooku jedna dáma Markétě napsala: „Chtěla jsem ti říct, že ve třetí větě, druhý takt u Bacha je fis, ale jinak krásný zážitek, děkuji.“ I mistr Markétka se utne a je to lidské. Pro tento účel mám s sebou hůl. Dokonalá hra není vždy zdrojem nejpříjemnějších emocí. Mně se zdála Markétina hra božská. A kdy se mi nezdá?

   Po této houslové perle je velmi vhodné zahrát Suitu piccolu pro housle a klavír klavíristy a skladatele Josefa Páleníčka (1914-1991). Kouzelně hravá hudba a houslím přizvukuje perlivý klavír. Z té nálady mi housle nakonec připadají vyloženě rozjívené a já usuzuji, že klavíristka je velmi šikovná a výtečně k Markétě sedí.

  Po přestávce s obvyklým červeným a s překvapením, že se u šatny prodává Markétino CD z roku 2010, o němž vůbec nevím, leč na konci se zeptám a dám si podepsat, se hraje zmíněný Mozart, který to musel napsat pro nějaký dívčí úsměv a spěchal, protože sonátu vybavil jen dvěma větami. My si dívčího úsměvu užíváme do sytosti a Markéta téměř tančí radostí.

   Nato se vracíme na chladný sever, tentokrát z Griegova Norska za Finem Jeanem Sibeliem (1865-1957) do jeho domu u jezera. Hrají se jeho dvě Humoresky, Comodo a až sarasateovsky zdobené a uhersky vonící Allegro assai. Tady je skvělý klavír a Markéta nasazuje finský obličej s úsměvy až na závěr. Posledním kusem je dnes Saint Saënsova Introduction, Rondo capriccioso, francouzsky chutná a melodicky vděčná skladba, kde musí Markéta nasadit veškeru virtuozitu a vyslouží si tím konečně mé Bravo.

   Jednou přidá a k mé radosti to jsou virtuózní a melodicky bohaté Bartókovy Rumunské tance. Jdu poděkovat a složit poklonu a zeptat se na tu starou desku a na vývoj ve věci desky nové a Markéta potvrzuje, že se jí s Tatianou hraje výborně a že jí komisní odpověď od Bernardových lidí na podnět ohledně desky rozladila stejně jako mě.

   S panem Janem Vackem, zdejším usedlíkem, jdeme prozkoumat novou hospůdku nesoucí název Simply blues bar za druhým rohem v Bořivojově. Po stěnách fotky bluesových legend, jednoduché stoly a židle, dřevěný režný obklad, nekouří se a hraje blues. Okusíme zdařilou dvanáctku Radegast a jeden pán přišedší k baru nás pozve na skotskou. Tak důstojně oslavíme dnešní hudební svátek.

   Evička druhý den volá, a přestože toho zřejmě z hudby moc nemá, pochvaluje si koncert, jeho atmosféru a kouzlo Markétiny usměvavé osobnosti. Mám mnohonásobnou radost také proto, že mi Evička ukázala, že už pro mě má janáčkovskou desku Martiny Jankové, jež je svým milým úsměvem takovou Markétou české opery.