Láska, opravdu láska???

Píšu o tomto filmu znovu v podstatě totéž. Loni byl na festivalu, letos už v kinech a právě získal Oscara za nejlepší zahraniční film. Nepamatuji se na žádný jiný, který by se tak silným způsobem zabýval posledními věcmi člověka. Pro mě byl silným zvláště tím, že mohu skončit podobně a člověk se neubrání určitému směřování své mysli. Předně tedy jako už mnohdy jindy namítám proti názvu filmu, který je stejný i v originále, aniž bych navrhoval alternativu.

Myslím, že pohnutky mužova počínání lze vysvětlit i jinak než láskou. Může to být soucit, může to být kulturní vliv, který velí neopustit slabého člověka v nouzi, může to být i strach z osamění, leč je to vlastně jedno. Podstatné je, že nikdo z nás netuší, jak by se v takovém případě zachoval, a nikdo z nás nemá právo říkat, jak se člověk chovat má. Nejdrtivěji na nás však dopadá, jak nemoc člověka rozkládá a zničí vše, co jej dělá nám důvěrně známou osobností, s níž jsme dlouhá léta žili. Nejstrašnější je, že nikdo nikdy nezjistí, co onen člověk cítí. Děj je vlastně prostý. Dva staří manželé žijí spolu v dosti rozlehlém a poměrně komfortním bytě, paní má výpadky vědomí, je operována s neprůchodnými karotidami (mně je každého půl roku kontrolují ultrazvukem), ale operace se nezdaří, je ochrnuta na pravou stranu a upoutána na vozík, její stav se postupně horší, až se dostaví druhá příhoda a paní ztratí schopnost komunikovat a více méně jen přežívá. Po celou dobu se o ni stará manžel, pro něhož je to nesmírně obtížné fyzicky i především psychicky, leč snáší to a zvládá obdivuhodně za občasné pomoci najatých asistentek, přestože dcera (hraje ji slavná Isabelle Huppert), která žije v zahraničí, doporučuje hospitalizaci. On však své ženě po prvé příhodě slíbil, že ji už nikdy nedá do nemocnice (vidíte, nesmírně silná motivace pravého muže – musí držet slovo). Nemohu vám říkat víc, ale musím složit nejhlubší poklonu knížeti francouzského filmu Jeanu Louisi Trintignantovi, jemuž bylo v době natáčení 82 let. Naprosté ovace vstoje a pera na mém klobouku zametají prach před 85 letou Emmanuelle Riva v roli nemocné manželky. Asi si nikdo neumí představit, co to je přesvědčivě zahrát takovou roli a v tomto věku. Jen jsem hořce přemýšlel, co asi v takovém případě mohou dělat lidé, kteří nemají velký a pohodlný byt a ani peníze na pečovatelku a vybavení. Lidé odcházejí z kina zařezaní a dojatí. Nemám k tomu už, co říci. Určitě na to jděte. Musím však dodat základní data filmu, jenž je koprodukcí rakousko, německo, francouzskou a režíroval jej sedmdesátiletý Rakušan Michael Hanneke. Film v roce 2012 sbíral jedno ocenění za druhým: Zlatá palma Cannes, ocenění Horizonty v Karlových Varech, ocenění Masters Toronto a čerstvý Oscar 2013. Před 8 lety získal mnohá ocenění ve Francii i Oskara kanadský film Invaze barbarů (tehdy porazil naše Želary) s tématem odchodu v důsledku těžké nemoci, ale to je film jinak úplně jiný.