Ještě pár věcí z Rudolfina na konci roku 2015

Ještě musím napsat o několika prosincových koncertech odehrávajících se v Rudolfinu, v síni Dvořákově i Sukově. A bude tu plno radosti, krásných houslistek a taky Simona Šaturová.

      Mnozí jste možná sledovali v rozhlasu Vánoční koncert ČF, já jsem na něm byl osobně ve své prvé řadě v den stého výročí narození Edith Piaf, což, jak každý ví, neb čte má povídání a dělá si poznámky, nastalo 19. prosince.

   Na první pohled program vypadá jako obvyklé sesypání atraktivních kousků na jednu hromadu, v níž se bude nenáročný posluchač přehrabovat hrubou rukou a vybírat z ní hrozinky a sladké mandle. Leč na pohledy další a zejména provedením, v němž cítím radost z konce roku a nadcházejících svátků a z toho, co se hraje, se ukáže, že hlavní hostující dirigent Manfred Honeck, jemuž byla svěřena dramaturgie i taktovka, sestavil program mistrovsky.

   A navíc večer ozdoben lahůdkou nejsladší, Simonou Šaturovou, která sama je schopna mě přitáhnout na koncert, i kdybych zchroml. Spolu s ní zpívají Honeckovi krajané altistka Nina Maria Edelmann, její manžel basista Paul Armin Edelmann a slovenský tenorista Peter Berger, všichni velmi kvalitní. Sborový zpěv obstarává Pražský filharmonický sbor, k němuž se později připojí brněnský sbor dětí a mládeže Kantiléna.

   Když oko mé přehlíží pódium, mám zleva nového koncertního mistra Jiřího Vodičku, pak na židličce Simonu ve stejných šatech jako prvního prosince u Šimona a Judy a s výrazem jako vánoční dárek, vedle ní pohledná Nina Maria a vpravo druhá nejkrásnější druhá houslistka na světě Petra Brabcová stejně jako ostatní dámy v orchestru s bílou sukní a v mezeře mezi violoncellisty úplně vzadu celá překvapivě v bílém druhá houslistka ze všech nejkrásnější, Markéta Vokáčová. Nechápu, proč ji Honeck vždycky posadí tak daleko, místo aby ukázal celému světu, jaké poklady tu máme. Bělohlávek je obě mívá po své levé ruce před sebou. Je vám asi jasné, že by mi tu bylo dobře, i kdyby hráli „Už troubějí“.

   Oni však troubami andělskými pomocí árie Jauchzet, frohlocket z Bachova Vánočního oratoria velebí Ježíšovo narození. Simona poté vstane a způsobí mi v krku úzko přednesem překrásného Mozartova Laudate dominum. Avšak to není její poslední útok na mé ubohé srdce. Všichni sólisté si zazpívají Gloria z Korunovační mše téhož skladatele a z energického a vždy elegantního Honecka už leje pot. Oschnout může při Schubertově Ave Maria, správně zpívaném Simonou v původní němčině. Smyčce doprovázejí jen pizzicatem a já jsem za tu citlivost Manfredovi vděčný. Se Schubertem ještě zůstaneme na Et incarnatus est ze Mše Es dur.

   Nyní přichází vrchol prvé části, Simona zazpívá Alleluja z Mozartova Exsultate, jubilate s takovou radostí a tak zářivými a veselými koloraturami v nadpozemských výšinách, že celé Rudolfinum vybuchne. Simona se k tomu všemu vřele usmívá jako neviňátko. Nato se zpěváci zklidní při čtvrté větě z Haydnovy 88. symfonie a od téhož skladatele zazní dnes druhé Gloria z Missy in temporis belli, kde se zaskví basista i sbor. Prvá polovina končí Tichou nocí tentokrát česky. Sólo mají Simona a Jana Boušková na harfu. Sbor je sametově jemný a je to tak správně.

   Po přestávce potěší Čajkovského květinový valčík z Louskáčka a docela překvapení je Večerní modlitba z opery Perníková chaloupka Engelberta Humperdincka s medovým dvojhlasem obou dam a poté ještě z téže opery Snová pantomima.

   Zajímavým a velmi vhodným zpestřením jsou tři Brittenovy koledy, k nimž z postranního chodníku shora za zpěvu přichází soubor Kantiléna, kde jsou samá líbezná děvčata ošemetného věku. Zůstanou tu už a spolu s „dospělým“ sborem obarví zpěv překrásnou duhou.

   Nyní přichází skutečný vrchol večera, za který jsem Manfredovi opět vděčný. Výběr z opery Hry o Marii Bohuslava Martinů ode mě dostává desítku a už se těším, až ji někdy budou dávat aspoň koncertně. Následující Stolzova píseň Es blüht eine Rose zur Weihnachtszeit mě nesmírně překvapuje krásou a náladou a basistovi náleží poklona. Poté jeden kousek populární a hodně hraný. Franckův Panis angelicus dá tenoristovi příležitost vyniknout a oba sbory mocně přizvukují.

   Dnešní Simonina vystoupení končí procítěným přednesem mariánskou modlitbou otextovaného Mascagniho intermezza ze Sedláka kavalíra, jedné z nejkrásnějších melodií světové opery. Běžný program zakončí mohutné Halleluja z Händelova Mesiáše, jehož nám celého zahraje Velké C na svém Velikonočním koncertu 22. března.

   Nadšení, aplaus, květiny a nakonec přídavek Narodil se Kristus Pán s orchestrem, oběma sbory a všemi sólisty a celou vstoje zpívající Dvořákovou síní. Přede mnou teď po děkovačce stojí oba zpěváci a jejich zpěv je jako Jozueho trouby před hradbami Jericha. Tohle byl opravdu božský předvánoční večer.

   Hned druhý den jdeme s Hankou na příjemné odpolední posezení v Sukově síni s „dřevy“, jak se zovou v žargonu dřevěné dechové nástroje. Hráči ČF Jana Brožková (hoboj), Ludmila Peterková (klarinet) a Jaroslav Kubita (fagot) před jedenatřiceti lety založili komorní soubor In modo camerale, který doplnili o klavír (dnes Daniel Wiesner), čímž získali další repertoárové možnosti. Soubor má mezinárodní renomé a všichni jsou navíc vynikajícími sólovými hráči a žádanými pedagogy. Hrají se Peuerl, Koželuhová, Mozart, Mendelssohn-Bartholdy a Beethoven a je to opět jedno z příjemně strávených nedělních odpolední.

  Tradičně chodím na Silvestra dopoledne na generální zkoušku Novoročního koncertu ČF a důstojně tak slavím konec roku a získám milostivou náladu, již pak potvrzuji na odpoledním Silvestrovském koncertu Velkého C.

  Koncert bude řídit dirigentská naděje světového rozměru, Jakub Hrůša, jenž je hostujícím dirigentem a jeho nejbližší kariéra bude spjata s renomovanými Bamberskými symfoniky. Loni v tento čas řídil velký koncert v O2 areně a nastudoval zde skvěle živou a barvitou Novosvětskou s obrovským orchestrem a odvázaně tak, že jsem to ještě neslyšel. Místo zaneprázdněné Hanky je tu se mnou v prvé řadě Naďa.

   Dnes je pozoruhodný program. Zahájíme Gershwinovou Kubánskou předehrou, barvitou a nápaditou, cukrovou třtinou, rumem, salsou a jazzem vonící. Poté zahraje černohorská vycházející kytarová hvězda a pohledný mladík, Miloš Karadaglič, Slavný Rodrigův Aranjuezský koncert pro kytaru a orchestr a jeho kytara je snímána a zvuk zesílen. Mně se to dost líbilo, ale jeden kritik se ošíval.

   Po přestávce jsem po letech vyslechl konečně živě Orffovu Carminu Buranu, impozantní vokální dílo, jehož úvod i závěr bývají zneužívány podobně jako motivy z Vivaldiho Quatro stagione, a tak je dílo nevhodně znevažováno na pouhou ilustraci.

   Přitom jde o jedno ze stěžejních vokálních děl dvacátého století, jemuž co předloha posloužil výběr středověké poezie zejména z takzvaného Buránského rukopisu. Je jistě jasné, že zdroje z veselého (opravdu musel být veselý a dost nevázaný, když uvážíme tehdejší poezii) středověku na témata milostná, pijácká, jarní, o štěstí poskytují texty skutečně lahůdkové a skladba si nezadá s nejlepšími barokními oratorii.

   Sóla zpívají ruská sopranistka Sofia Fomina, britský tenorista Barry Banks a norský basista Audun Iversen a všichni se mi velmi líbí. Zejména Barry má efektně nakroucený knír a hází s ním jako pan Wolodyjowski. Český filharmonický sbor Brno zde doplňuje svěžími hlásky dětský sbor Jitro. Zdá se mi, že se všichni neobyčejně radují a já s nimi.

   Tak a máme rok 2015 skoro za sebou a já ho jdu ještě uzavřít do Pražské křižovatky s Bachem v podání Velkého C a spletu čas zahájení, což už víte.