Kanál ČT 2 mi bohatě vrací ony takzvané koncesionářské poplatky. V pondělí 7. ledna 2013 nejprve dával jeden z klenotů československé filmové historie Obchod na korze. Dávno již tomu, co jsem ten film viděl, a tentokrát jsem si dal záležet na bedlivém pozorování děje a postav.
Záležet o to více, že jsem před několika dny zhlédl vysoce nadprůměrné drama V temnotě, jehož tématem je též osud Židů a o němž jsem psal. V temnotě je hluboce dojemné drama o síle lidskosti a zázračném přežití. V Obchodu na korze je lidskost a slušnost přítomna pouze v osobě jediné a tragédii slovenských Židů zosobňuje stařičká, polohluchá a senilní vdova Lautmannová, jejíž galanterní obchůdek musí v rámci arizace s nechutí převzít nešťastný truhlář Tono Brtko. Neumím složit dostatečnou poklonu oběma hlavním postavám. Pro nezapomenutelného Jozefa Krónera to byla zřejmě životní filmová role a pro polskou herečku Idu Kaminskou zřejmě také, i když ji známe méně. Tentokrát jsem si povšiml více než jindy mistrné charakteristiky života v maloměstě za Slovenského štátu. Odporná ubohost některých lidí počínaje gardisty přes takzvanou místní honoraci až k Brtkově manželce, doslova přiblblý šovinismus, tupá ignorance k osudu Židů a snaha se na nich co nejvíce napakovat, nakyslá atmosféra lží a práskačství. Člověku u tohoto filmu moc dobře není, i když některé scény jsou mistrovskou ukázkou černého humoru. Něco takového by už po roce 1968 vzniknout nemohlo. Husák by nikdy nedovolil tak „špinit“ Slovensko. Oba zmíněné filmy jsou jiné, ale patří do jedné skříňky s názvem UŽ NIKDY VÍC. Možná si už dnes neuvědomujeme, že Obchod na korze je v zahraničí jedním z nejuznávanějších filmů vzešlých z československého území. Připomínám Oscara 1965 za nejlepší cizojazyčný film, nominaci Kamiňské na Oscara 1966 v kategorii nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli, zvláštní čestné uznání na MFF v Cannes 1966, státní cena Klementa Gottwalda pro Jána Kadára, Elmara Klose, Idu Kaminskou a Jozefa Krónera, cena newyorské filmové kritiky 1966 a Donatellův David pro nejlepší zahraniční film roku 1966, cena československé filmové kritiky 1966. Po tomto filmovém klenotu jsem naštěstí sebral dost odvahy nechat dvojku zapnutou. Vyčurat, nalít si další tři prsty skotské a zrovna začíná australský film Bílá vrána. Ústředním tématem je nelehký úděl rodiny, jejíž jeden člen je postižen autismem. Chlapec Charlie se domlouvá jen znakovou řečí a jeho reakce a vzorce chování jsou zcela nevypočitatelné. Otec je voják a neustále je překládán z místa na místo, takže druhý, šestnáctiletý syn Thomas vždycky přijde o školní kamarády a musí navazovat nové vztahy. Matka je zrovna v očekávání, ale právě ona je tmelem celé rodiny, jenž se neúnavně o všechny stará a k postiženému synovi přistupuje s nesmírnou láskou a pochopením. Otec říká Thomasovi v jedné chvíli, kdy je soužití s postiženým synem zvláště obtížné, nádherná slova: „Víš, my jsme dobrá rodina, která to všechno dokáže, proto nám Bůh natolik důvěřoval, že svěřil postiženého syna právě nám. Pamatuj však, že Charlie nikdy jiný nebude a budeme se muset o něj starat celý život.“ Nutno zdůraznit, že existence postiženého bratra, spousta povinností s tím spojených, jež nikdo jiný nezná, a značné problémy ve školním kolektivu vedou u Thomase až k projevům nenávisti. Tu se daří překonat díky atmosféře v rodině a hezké a milé Jackie, jíž autistický bratr jejího milého nijak nevadí. Nikdo z nás si neumí představit, jak těžký je takový kříž, který nelze ani odhodit, ani na chvíli opřít o zeď. Ten film se mi moc líbil. Před nedávnem dávala dvojka britský studentský dokument Opomíjení sourozenci o případech podobných, ba ještě daleko obtížnějších. Naprosto mě dojalo, jak byli všichni, ačkoli ještě děti, vyrovnaní, a ve vztahu k tomuto údělu zralí a svému bližnímu prospěšní. Něco to říká také o britské rodině a britské výchově. V obou posledně jmenovaných filmech vidíme názorný příklad a důkaz významu ze všech třetích pilířů toho nejdůležitějšího, kde první dva jsou víra a naděje.
