Hudební radosti jara 2016 porůznu nasbírané

 Sem umístím své zážitky z koncertů mimo velké síně a soubory a Atrium na Žižkově a věřte, že to bylo moc pěkné, jinak bych o tom nemluvil.

   Prvním z nich byl 22. koncert seriálu Setkání s hudbou pořádaného fakultou elektrotechnickou ČVUT 11. dubna, kam mohu jít díky pozvání manželů Nadi a Jindřicha Fukových, budiž jim tímto poděkováno.

   Dnes hrají vynikající mladí hráči, mladý Mozart z filmu Amadeus Miroslav Sekera (1975) u klavíru Petrof, na který jsou zde velmi hrdi, neb si ho pořídili z vlastních a dílem svépomocných zdrojů, a vedle něho se staví s houslemi Galliano ročník 1761 a s potutelným úsměvem vzor Janoušková číslo 6, který mu probleskuje po celou dobu koncertu (občas použije pro muže vhodnějšího čísla 5), koncertní mistr ČF a člen světoznámého Smetanova tria Jiří Vodička (1988).

   Sedíme s Naďou v prvé řadě u otevřeného víka klavíru a zjišťujeme, že se budeme muset po prvé skladbě posunout poněkud vlevo, abychom měli oba nástroje vyrovnaně daleko a klavír na sebe nestrhával pozornost. Začneme Janáčkovou Sonátou pro housle a klavír, již před dvěma lety hrála Markéta Janoušková v Klášterci nad Ohří na svém koncertu Folklore Classic. Na moravského mistra navazuje český v podobě Koncertní etudy gis moll, op. 17, „Na břehu mořském“, jíž se Smetana loučil s Göteborgem. Skladba zurčí a blyští se jako sluneční svit na hladině Kattegatu a já konstatuji již poněkolikáté, že si Smetana s Lisztem nijak nezadal, leč neuměl se tak prosadit. Možná bychom měli českého vrcholného klavíristu 19. století a národní operou se staly Hřímalého Svatojánské proudy.

   Ve známém a obtížném Paganiniho Caprice a moll pro housle, op. 1, č. 24, se housle dokonale předvedou za neustálého Jiřího úsměvu. Poté průvodce koncertem profesor Vejražka s Jiřím vtipně proberou otázky spojené s jednoduchým a dvojitým flažoletem a pizzicatem jednou či oběma rukama. Nemyslete si, že si z toho něco pamatuji, kromě vědomí nesmírné Jiřího šikovnosti.

   Výtečný koncert uzavřou pánové Sonátou pro housle a klavír A dur, op. 120, známým to majstrštykem Rejchova dobrého žáka Césara Francka, dedikovaným původně Cosimě Liszt, jež nejprve řekla své ano dirigentu von Bülowovi a pak jej opustila pro Richarda Wagnera, aby se po jeho smrti stala bohatou a vlivnou dědičkou a udržovatelkou odkazu. Ale nakonec je doloženo věnování fenomenálnímu houslistovi Ysayemu jako svatební dar.

   Klavír je tu vedle virtuózních a zpěvavých houslí rozsochatý až nakonec ďábelský a housle vyšroubují náladu až do oblak. Zde se přesvědčíte s nedostižnými houslemi Isaaka Sterna: https://www.youtube.com/watch?v=DIlPaqmcklk. Jako přídavek se hraje dojemný a krásný Slavíkův koncert z Císařova slavíka Václava Trojana, který jsem našel přímo s Jiřím a klavíristou Kasíkem: https://www.youtube.com/watch?v=A7tB_r2utcQ

   Konečně po čase mohu zajít na koncert Zemlinského kvarteta. Koná se na Den holocaustu 5. dubna v podmanivém prostředí Maiselovy synagogy a má program s touto reminiscencí. S ohledem na Alexandera Zemlinskyho (1871-1942), který odešel ze světa poklidně v americké emigraci před Hitlerem, koncert otvírají jeho Písní. Naváží Šostakovičovým Smyčcovým kvartetem č. 8 c moll, op. 110, jímž skladatel reagoval na válku a nutno říci, že tato obtížná skladba není ani po jediný tón optimistická. Celou prostupuje těžký smutek, což nelze v takové míře nalézt ani v Leningradské symfonii, ani v symfonii deváté, jíž reagoval na vítězný konec války a vysloužil si od tupých a zlovolných bolševických kritiků obvinění z formalismu.

   Není tajemstvím, že vrchní tupec a zločinec Stalin nikdy hudbu skladatelů jako Šostakovič či Prokofjev nechápal a buďme jen rádi, že je nezavřel, či nepřipravil o krk. Jsem tím kvartetem hluboce zasažen a udiven jeho krásou. Buďtež také zasaženi, neb slavný americký Kronos Quartet zde osvědčuje svou světovou třídu: https://www.youtube.com/watch?v=3m5ohobcKb8.

   Z malenkonie mě vytrhuje Mendelssohnův Smyčcový kvartet č. 1 Es dur, op. 12, překvapivě zralé, bohaté a optimistické dílo sotva šestnáctiletého mladíčka, o němž se stále nepřesně traduje, že byl Žid. Ano, byl synem židovských rodičů, kteří jej dali luteránsky pokřtít a později sami konvertovali. Velké ZK mě opět dostalo nejen hudbou, ale i chytrým průvodním slovem violisty Holmana. Brzy se uvidíme znovu v Atriu. A zdejší akustika mi připadala výtečná možná tím, že kolem pódia jsou skleněné výkladce, jež účinně odrážejí zvuk k divákům.

      A konečně se mi podaří 27. května natrefit volný termín na koncert mých f-kamarádek flétnistky Michaely Ambrosi a cembalistky Petry Žďárské působících pod jménem Pro Arte Bohemica. Koncert se pořádá v nové, architektonicky zajímavé budově České církve evangelické v Kobylisích jako benefiční pro Nepál, loni zasažený těžkým zemětřesením. Pár slov o zdejším sboru a diakonii, jež soustřeďuje příspěvky a organizuje pomoc v různých zemích a oblastech. A již přicházejí dvě hezké mladé dámy v modrých šatech, v nichž by jistě uspěly i na audienci u královny Alžběty.

   Začínáme Sonátou G dur pro flétnu a obligátní cembalo Jiřího Antonína Bendy a po prvních taktech je nějaký problém s příčnou flétnou, což se podobá pádu gymnastky z kladiny. Michaela vyskočí zpět a skladbu úspěšně dokončí, leč taková příhoda člověku na náladě nepřidá a chvílí trvá, než nabude dokonalé sebejistoty a začne hrát velmi uvolněně a s nesmírným citem a já si u třetí věty poznamenávám radostiplná flétna a perlivé cembalo.

   Pokračujeme Bachovým Bist du bei mir z Knížky skladeb pro Annu Magdalenu Bachovou a skvělou ukázkou rafinované hry na tentokrát zobcovou flétnu vybrané z Kolekce anonymních děl Charlese Babela, jehož jsem na netu nenašel a nemohu upřesnit, odkud je.

   Nyní přichází skutečný vrchol večera v podobě Händelovy Sonáty F dur pro altovou zobcovou flétnu a basso continuo, HWV 369, která se dosti hraje a dosti se z ní citují i jednotlivé věty, což považuji za nevhodné. Obě dámy po třech skladbách a plné kondici fléten, jež se již zahřály, jsou plny rozmaru a radosti a dobrou náladou jen září. Po překrásném Grave., Larghetto a notoricky známém Allegro mě získá neobyčejně melodická Siciliana, po níž zbývá jen se radovat v posledním Allegro. Opravdu si to pusťte, i když vám to nehrají tak krásné dámy, ale ti Poláci jsou také dobří: https://www.youtube.com/watch?v=_Rr6S2utDT4.

   Poté si poslechneme pár vysvětlení k flétnám a cembalu od Vyhnálka z Hovorčovic, jež je nové a dle Petry se chová někdy jako dítě a podobně zlobí. Nato obdržíme příval tryskající energie od Josefa Antonína Štěpána a jeho Sonáty pro sólové cembalo, op 3/1.  Poté Michaela vezme flétnu příčnou k zahrání vynalézavého kousku plného nevšední vůně z Kánonů, ZWV 191, našeho barokního hudebního génia č. 1 Jana Dismase Zelenky.

   Poslední v programu je Sonáta D dur pro flétnu a basso continuo, op. 3/2, pozoruhodného skladatele Václava Vodičky, o němž se toho mnoho neví, a proto se stal předmětem Michaelina muzikologického zkoumání. Zjistila, že byl zřejmě nevolníkem a všiml si ho jakýsi pán z Mnichova a nemoha ho ze služby získat přímo, musel ho nakonec vyměnit za koně. Vzpomínáte na výtečný western s Richardem Harrisem Muž, kterému říkali kůň?

   Za dobré a přívětivé chování dostáváme jeden přídavek v podobě úryvku z Händelova Judy Makabejského. Jsem nadšen a v milostivé náladě a jdu se po koncertu představit Michaele, která mě díky facebooku zná a jež se tak půvabně podivila mému termínu f-kamarádka, jímž dávám najevo, jak si sociálních sítí nevážím. Zato si vážím hudebnic, jako jsou dnešní.

   Chvíli povídáme o cembalu, kolem kterého se shromáždili diváci a zaměstnali Petru výkladem, pak o tom, že v Česku nikdo nevyrábí barokní flétny o přítomném panu Nedomovi, který je hudební legendou a věnoval sadu not a vlastně inicioval tento koncert. Ujišťuji, že nemám pocit, že by program byl poskládán nesourodě a naopak jsem si ho skvěle užil. Napíšu a pošlu a ještě jednou vzdávám dík. Však víte, jak oceňuji u dam krásu, příjemné chování a šikovnost. Ode dneška počítejte s tím, že k dosavadním favoritům přidám Pro Arte Bohemiku.