Zajdeme k nám na čtrnáctku, do Repre a k Šlikovu Salvátorovi a bude to zase krásné, i když tu nehrají světové hvězdy. I když ta poslední…
V Galerii 14 u nás na Černém Mostě hraje 11. listopadu soubor, který si říká Dvořákovo klavírní kvarteto. K mé radosti jde o vynikající houslistku Janu Vonáškovou Novákovou, violistu Petra Vernera, violoncellistu Jana Žďánského a manželku violistovu, klavíristku Slávku Vernerovou Pěchočovou.
Slávka ještě nedávno hrála v Kinsky Triu, kde ji, jak uvidíte v listopadovém přehledu z Atria, nahradila Veronika Böhmová. Důvody těchto přesunů neznám a ani mě moc nezajímají. Jen poznamenám, že mohou být rozličné, od programových a interpretačních až po obyčejné lidské „nesedění si“. Ostatně i Jana odešla ze Smetanova tria a vytvořila spolu s dalšími dvěma dámami Trio Bergerettes. Slávka Vernerová je mimo jiné i žádaná doprovodná i sólová hráčka. Pány příliš neznám, ale jak se za chvíli ukáže, dohromady tvoří velmi příjemný soubor dobrých kvalit, kde Petr pěkně každou skladbu uvede.
Dnes bude melodický program začínající Mozartovým Klavírním kvartetem č. 1 g moll a dle Wolfiho obyčeje hned od začátku je má duše krmena delikátním pokrmem v Allegru a hlazena v Andante, a roztančena v Rondo, allegro.
Pokračujeme Klavírním kvartetem Es dur, op. 87, který Dvořák složil před svou americkou cestou v době vrcholné formy a úspěchu osmé symfonie. Je to znát, Allegro con fuoco s důrazným klavírem začne, vykvete houslemi a violou a sebejistě končí. Lento je zasmušilé s lehkým úsměvem a dá violoncellu vyniknout v překrásné melodii, Allegro moderato, grazioso je líbezný taneček až sladký. Jak sebevědomě jsme začali, tak i po rafinovaných a zpěvných klavírních kreacích ve Finale, Allegro ma non troppo končíme. Závěr je strhující a všichni jsme si to užili. A evidentně si to užívaly i absolutní světové hvězdy Emanuel Ax u klavíru, Isaac Stern s houslemi, violista Jaime Laredo a Yo-Yo Ma třímající své violoncello: https://www.youtube.com/watch?v=6M76FqdRrQI.
Přidává se úryvek z 2. věty Sukova Klavírního kvartetu č. 1, o němž Petr tvrdí, že Sukova učitele Dvořáka přivedl k slzám štěstí a to rozhodlo o tom, že Suk vytrvá u nemilovaného studia skladby. K tomu ještě dodají, že ten přídavek myslí jako dárek k narozeninám zde přítomného Dr. Höschla.
17. listopadu začínají Dny Norimberku v Praze koncertem renomovaného orchestru Nürnberger Symphoniker, který řídí Brit Alexander Shelley, uhlazený a učesaný jako kapelník big bandu ze 40. let. V rámci Koncertního klubu mám lístek za stovku, ale musím si vybrat z horších míst. Volím na radu hezké pokladní zadní židli v prvé lóži a na přední místa přicházejí dvě uctivé dámy, jež se mocně omlouvají, že přes ně hůře vidím, leč ujde to a vhodnou mezeru si najdu.
Orchestr přichází v čele s dvěma pohlednými houslistkami na místě koncertní mistryně a prvních houslí. Pohled do programu řekne, že jsou to dle jména Rusky, Bělorusky, či Ukrajinky. Úvod obstarají zřejmě lidé z velvyslanectví SRN a ten první se dopustí faux pas už v oslovení obecenstva, neb řekne: „Vážený pane primátore!“ Někteří tvůrci řečí a poradci by zasloužili, aby z nich byli učiněni nezaměstnaní.
Zahajují Gluckovou Baletní suitou č. 2, jež extrahuje tance z oper Alcesta, Paris a Helena a Ifigenie v Aulidě. Od prvého tónu chválím sametový zvuk s nádhernými dřevěnými dechy a citlivými smyčci.
Po přestavbě pódia a přesunutí klavíru přichází italská klavíristka Enrica Ciccarelli (1965) a zahraje známý a často hraný Griegův Koncert pro klavír a orchestr a moll, op. 16, v jeho Allegro molto moderato se do pevniny zařízne hluboký fjord, v Adagio slyšíme, jak zvoní v zimě ledové krystaly visící ze skokanských můstků na Holmenkollenu a v poslední tempově rozličné větě Allegro moderato molto e marcato-Quasi presto-Andante maestoso se ohlásí stříbrné píšťaly z hor následované klavírní krajkou a zakončené impozantním chorálem. Ta věta koncert doslova korunuje. Elegantní a severoitalsky blonďatá Enrica poté dá jeden přídavek, který bych tipoval na Brahmse.
O přestávce na chodbě potkám Dášu a Naďu s vousatým pánem, který si mě pamatuje z některé z vernisáží tvorby obou dam v jedné z pražských knihoven. Vedeme hudební řeči, s Naďou si chválíme bytovou operu a já se dovídám, že Dáša bude od nového roku v knihovně na Pohořelci a už tu je nápad udělat jednu z bytových oper tam. Pořadatel zváží a promyslí.
Druhá část koncertu je věnována rozsáhlé Stravinského suitě z baletu Pták Ohnivák ve verzi z roku 1945. Orchestr má možná skladbu za svou oblíbenou, neb si ji hráči viditelně užívají a já ten balet úplně vidím. Jako přídavek zahrají mohutný a nezapomenutelný Tanec sluhů z Prokofjevova baletu Romeo a Julie.
Při Ptáku Ohniváku si tak přemýšlím o hořícím Norimberku a Čechách a hudbě obou sousedních národů a mocných vzájemných hudebních vlivech počínaje Čechy v Mannheimu, či Drážďanech a Berlíně a Dvořákem i Smetanou uznávaným možná víc než u nás doma konče a naopak Beethovenem, Weberem, Wagnerem, Schumannem a Brahmsem z druhé strany.
Máme k sobě hodně kulturně blízko a jsme si dnes dobrými sousedy a Norimberk už dávno povstal z ruin a Andulka Svídnická tam porodila malého Vaška, který jsa otcem rozmazlován později ruku přiloží k jedné slavné vraždě, je vystaven impeachmentu, při němž přijde o římskou korunu a kupí politickou chybu na chybu o stát se valně nestaraje a prolévaje hrdlo vínem na Točníku i v Kunraticích a vesele se s lazebnicemi, místo aby plodil potomka doma a udělal tak čáru přes rozpočet nemilovanému bratru a Lucemburkové nevyhynuli a neuvolnili místo Habsburkům. A Walter se tu ptal Pognerovic Evičky, zda náhodou není zasnoubená a nakonec to i díky legendárnímu ševci Hansi Sachsovi dopadlo dobře.
Naposled jsem tak sametový zvuk orchestru ocenil u Academy of St. Martin in the Fields na Dvořákově Praze. A dámám jsem na závěr řekl, že mi bylo ctí jim po celý koncert hlídat záda.
Po delším čase jdu 2. prosince na varhanní podvečer k Šlikovu Salvátorovi, oním důvodem je to, že zde hraje docela překvapivě velmi talentovaná mladá varhanice a skladatelka a krásná dáma Kateřina Chroboková, jež si s ohledem na mezinárodní kariéru říká dovedně KATT, což je jednoduché a průrazné. Tentokrát tu nemá své mobilní varhany, nýbrž použije chrámové před dvěma lety nákladně rekonstruované. Slyšel jsem tu Bacha už mnohokrát, ale ještě nikdy s takovou radostnou energií a jasným zvukem, asi umná volba rejstříku a elán mládí.
Zahájení není žádný převrat, Toccata a fuga d moll, BWV 565, údajně nejhranější skladba klasické hudby. Já si ji vychutnám a hned zpočátku se mi zalíbí barva zvuku. A uvědomím si, jak je nevhodné ji hrát třeba s orchestrem, nebo v jakémkoli jiném aranžmá. Přestože ji mám na desce, kde Leopold Stokowski ji zaranžoval a nahrál s Českou filharmonií v mohutném zvuku a barvách. Leč já myslím, že nejlepší je v kostele a musí to být důrazné a sebevědomé. A takové to i je.
Od Bacha nás Kateřina přesune na úplně jinou planetu skladbou Päri Intervallo letošního Jubilanta Aarvo Pärta (1935), shodou okolností údajně dnes nejhranějšího skladatele. Dávám jí znovu osmičku. Po estonském navštívení se představí Kateřina jako skladatelka a přednese svou vlastní verzi staroslověnské mariánské modlitby Bogorodice Djevo, již tak nedostižně oslavil Rachmaninov. Je to mocný útok na některé stařenky, které se počaly vrtět. Já naopak jsem nadšen z nalezení další české hudební dámy.
Kontrastní se jeví následující Bachova trojice započatá známou Wachet auf, ruft uns die Stimme, BWV 645, napsaná pro čas adventní a o Vánocích hojně citovaná, až se z ní pomalu stává výplň, jako se to stalo s Vivaldiho Quattro stagioni. Tady naopak zní barokně a krásně. Nato naváže jásavé Preludium G dur, BWV 541, a Nun komm, den heiden Heiland, BWV 659.
Nyní je čas přemístit se do současnosti a Kateřina hraje svůj Slavkof, který je zachycením hudebních nápadů z kostela ve Slavkově u Brna. Zní chvílemi jako flétnové kvarteto nad zvonkohrou. Pak se rozjede do hudební marnotratnosti a je to krásné.
Nato jde mocná skladba, Kateřinou přednášená s důrazem a nasazením, a inspirovaná gregoriánským chorálem, který zaslechla v Rumunsku. Veni, Sancte Spiritus obsahuje množství nápadů a chvílemi zní jako zvonivé přelety kláves, zpěv chvíli šeptem a chvíli mohutně, kouzlo se stále mění a varhany unikají vzhůru a některé babičky odcházejí a už neslyší, jak mohutný zvuk jde z rukou a hrdla té drobné blondýnky. Kdo netuší, o čem mluvím, může si pustit Emerson, Lake & Palmer a přiblíží se na několik metrů.
Na závěr se vracíme ke kořenům a možná nejlepšímu varhaníkovi své doby a renomovanému zkušebnímu komisaři těchto nástrojů v zemích německých. Na tóninu d moll složil ještě jednu toccatu a fugu, jíž se říká „dórická“ a nese číslo BWV 538. Je neméně působivá jako její slavná jmenovkyně a já vytahuji po devitce přidělené Slavkofu znovu osmičku.
Jsem vyloženě nadšen a znovu si umiňuji, že na tuhle dívčinu musím co nejdříve zajít. A vy udělejte totéž a předtím se ještě stavte na Youtube, kde je toho poměrně dost, příkladmo ona „dórická“, https://www.youtube.com/watch?v=sZlp4z-RNPM a zaskočte na Kateřinin facebook: https://www.facebook.com/pages/KATT-Katerina-Chrobokova/820843077965876 a stránky http://www.chrobokova.com/cs a na její koncert. Dobře se žije v zemi, kde hrají a skládají takové dámy.
