Francesca, co byla z Rimini, nezazářila a co nás čeká

Přenos opery Riccarda Zandonaie Francesca da Rimini z Metropolitní opery probíhal dne 16. března 2013. Opera měla premiéru v Turíně 6. února osudného roku 1914 a lze ji srovnávat s pozdními díly Giacoma Pucciniho.

Předlohou opery je hra Gabriella d Annunzia podle Danteho Božské komedie a děj se odvíjí ve 13. století za bojů mezi guelfy a ghibeliny. Rámec tedy máme a vidíme, že toto dílo může být jen stěží modernizováno tak, aby se odehrávalo třeba v Kosovu. Ovšem člověk nemá příliš prorokovat, neb se obvykle splete. Klíčovými postavami jsou Francesca Malatesta, rozená da Polenta (což je docela chutná a univerzální kukuřičná kaše), žijící ve městě Rimini, proto uváděná jako da Rimini, již ztělesnila nizozemská sopranistka Eva-Maria Westbroek (1970), starší z bratří Malatestů Giovanni, řečený též Giancotto (Jeník), jehož roli převzal americký basbaryton Mark Delavan (1961), prostřední Malatesta Paolo, jehož hraje italský tenor Marcello Giordani (1963) a americký tenor Robert Brubaker zpívá roli nejmladšího z bratří řečeného Malatestino (Malatestíček). Začneme scénou a kostýmy. Scéna byla ve druhém dějství, kdy se odehrával boj mezi Malatesty a znepřáteleným rodem velmi přepjatá a agresivně vyplněná ozbrojenci a ruch děje poněkud překrýval osudy postav. Objevení se jakéhosi válečného stroje v podobě oheň dštícího býka jsem vůbec nepochopil a tento moment mě dost rozladil. Ve scénách soukromých a milostných přetékalo jeviště květinovou dekorací a neobjevil se ani jeden nápad, jak děj podpořit. Nevolám po tom, aby byli aktéři oblékáni dle dobové módy, ale vzory ženských šatů se spíš hodily na promenádu do Hongkongu. Krásné, ale ne do téhle opery. Válečník Giancotto byl opatřen různými nesmyslnými kovovými hroty a vypadal jako bojovník z Hvězdných válek. Milovníka Paola navlékli do nepatřičně zářivých barev a vzorů jako gaye v průvodu Prague Pride. Jen záporná postava Malatestino byl v nenápadně tmavém, takže připomínal Jaga. To byl ale darebák jiného formátu. Stručně děj: Francesku podvede její bratr a ožení ji s šeredným Giancottem, přičemž jej zastupuje Paolo. Podstatu té finty jsem nepochopil, snad jedině, že Franceska byla pod vlivem většího než malého množství omamných látek, jinak by to nemohla udělat. To však není podstatné. Franceska a Paolo se sice zamilují, ale Franceska se stane Giancottovou ženou. V onom boji rodů se Paolo vyznamená a Malatestino je zraněn. Ten později zavrženíhodným způsobem usiluje o Francesku a ta si z odmítnutého mizery vyrobí smrtelného nepřítele. Giancotto se nechá vtáhnout Malatestinem do žárlivé scény násilí proti Paolovi a v sérii zmatených bodných ran oba „milenci“, jež se provinili pouze myšlenkou a jedním polibkem, umírají. Asi vám je jasné, co takový děj dělá se mnou, co nesnáší žárlivce, mstivé darebáky a nevychované prezidenty. Přejděme ku projevu aktérů. Evě-Marii Westbroek se nedá nic vytknout, nesmírně se snažila o příslušně dramatický projev, vždyť šlo o celý její život. Leč něco málo nepopsatelného mi tam chybělo. Má krásný temnější hlas, ale Andulka Netrebko, ani Renée Fleming to není. Robert Brubaker je patně velmi dobrý tenor, ale role Malatestina mu moc příležitosti k zazáření nedá. Zato Giordani, jenž je opravdu zkušený matador, nasadil mnoho sil a chvílemi mi lyrickým projevem připomínal Beniamina Gigliho, co ho máme doma rádi, jak jsem již kdysi vysvětloval. Jako druhou hvězdu večera jsem viděl Marka Delavana, jehož Giancotto byl opravdu hrdý a statečný válečník, který jinak postrádá sociální inteligenci a tak selže nesmyslným zločinem. Nesmím zapomenout ani na Francesčiny družky, jež ji neustále obklopují a obdivují, přičemž tento fraucimor tvoří velmi pohledné radostně pějící ženy a dívky ohozené opět ve stylu honkongského nedělního korza. Nejkrásnější tváří je však velmi mladá Francesčina služebná s půvabným jménem Smaragdi, již hraje děvče jako obrázek patrně hispánského původu. Taková pravá María z West Side. Jak jsem zjistil podrobným pátráním na netu, jde o americkou mezzosopranistku Ginger Costa-Jackson, již si budu pamatovat. Hudebně jsem vlastně nenalezl jediné místo, kde bych propadl nadšení. Závěrem bych poznamenal, že Metropolitní opeře někdy vytýkané megalomanství a nedostatek tvůrčí invence se zde bohužel projevily. Stane se někdy každému. Nyní se dává celková známka a při vší úctě k protagonistům a realizačnímu týmu mě tato opera už v hledišti neuvidí. Na úplný závěr, už zveřejnili plán přenosů na příští sezónu. Určitě si vybereme, i když mě velmi nemile překvapilo, že tam letos není už ani jediný Wagner a Verdi pouze jeden. Sezóna začne 5. října zcela novou inscenací Evžena Oněgina, takže už třetí srovnání po Moskvě a Londýnu. Klenotem zde bude ta Netrebkovic holka, což mě naplnilo nadšením a po krásném londýnském představení jsem si tajně přál ji někdy vidět jako Táňu (vidíte, hned to vyšlo). Vedle Andulky zvané La bellissima se objeví výteční Poláci Kwiecen jako Oněgin, co s ní zpíval loni v MET Nápoj lásky, kde si ji dokonce bral za ženu, a Beczala jako Lenský, který ji důvěrně zná jako Rodolfo z loňské salcburské Bohémy, kde položila hlavičku a bylo to. Andulka je sice dnes zřejmě spolu s Elinou Garančou královnou krásy v opeře (za zrzavý a pihovatý holky to je mladá Kanaďanka Layla Claire), ale historicky to je jiná Andulka, a to Moffo. Nemenší nadšení mi způsobila únorová Rusalka s Renée Fleming (loni skvělá Rusalka v Paříži) s níž se objeví opět Beczala jako princ a Dolora Zajick jako Ježibaba. Ta nedávno úžasně zpívala a hrála starou cikánku Azucenu. Jak pravila Renée, když nás Trubadúrem prováděla, vyslovuje se to zejdžak. Březnový Massenetův Werther nám nadělí Kaufmanna a Elinu Garanču, mému sluchu i oku velmi milou, co si ji dám jako foršus letos v červenci v Českém Krumlově. Nakonec drahokamy v podobě přepůvabné Mozartovy Cosi fan tutte dva dny před mými narozeninami v dubnu s exotickou australskou v Kalifornii žijící kráskou Danielle de Niese, co mě pochválila, že jsem se zraněnou nohou dolezl na její loňský koncert a pravila, zatímco mě drbala za ouškem, že je to grejt. Korunu všemu dá v květnu nesmírně oceňovaná Rossiniho Popelka, jež Joyce DiDonato mimo jiné vynesla loni titul pěvkyně roku. Kdo myslíte, že bude vedle ní. No přece Florez. Mimo to ještě Pucciniho Tosca, Šostakovičův Nos a Borodinův Kníže Igor, velmi krásná hudba a docela událost. Snad nás podobně překvapí přenosy z evropských domů do Oka.