Nebylo jich moc, ale to zavinil festival francouzského filmu, jemuž jsem věnoval jako obvykle velkou pozornost a o němž napíšu zvlášť.
Felvidék – horná zem Tento dokumentární film slovenské studentky filmové a televizní fakulty Vladislavy Plančíkové byl pro mě velmi příjemným překvapením a pozoruhodným svědectvím o kapitole československých dějin, která nebyla po léta vůbec vnímána a zde v Čechách, kde byl po válce hlavním tématem odsun Němců, jsme si dění na Slovensku téměř nevšímali. Autorka je vedena snahou poznat tuto historii, neb sama pochází ze smíšené rodiny. Obraz odsunu slovenských Maďarů se nijak podstatně neliší od obrazu německého odsunu v Čechách, na Moravě a Slezsku. Co však bylo kapitolou neobyčejné síly, je akce československého státu, který vyzval v Maďarsku žijící Slováky, aby se vrátili a v rámci dohody s Maďarskem probíhala reciproční výměna za slovenské Maďary, kteří se rozhodli usídlit v Maďarsku. Něco takového v českých zemích neexistovalo. Režisérka volí velmi osobní až intimní způsob rozhovorů s lidmi, kteří tyto události pamatují, a ujasňuje si své kořeny. Současně nutně dochází k závěru a já s ní, že jakékoli přesídlování přináší jen tragédii a žal a ani čas nic nezahladí. Zajímavý obsah i způsob vyjádření a výtvarná složka, kdy pohyb obyvatel na našem území a kolem něho je vyjádřen vtipným a půvabným přesouváním různobarevných fazolí. Rovněž skládání genealogických kořenů z dřívek, kůry a lístků má milou poezii. Ovšem to, co lidé tehdy zažívali, nikterak poetické není. Vřele doporučuji a dámu si budu pamatovat, zřejmě je velmi talentovaná. Co jsme komu udělali Jen vylíčím dějový základ tohoto francouzského filmu režiséra Philippe de Chauveron a podstatné skutečnosti, z nichž snadno seznáte, že jde o dokonalou směs pro excelentní komedii. Starší manželé mají čtyři dcery. Jedna si vzala Žida, druhá muslima, třetí Číňana a čtvrtá se chystá oznámit, že jejím vyvoleným je Afričan. Každá dvojice žije jinde a nestýkají se, leč rodiče trpí touhou po dětech a pojmou úmysl uspořádat setkání. Narazí na sebe rozličné osobnosti a kulturní zvyklosti a oboustranné předsudky a přitom doslova ležíte na zemi z inteligentního a ostrého humoru, který nic nešetří a nikomu nenadržuje. Ve chvíli, kdy se ukáže možný černý přírůstek do rodiny, se dříve do krve špičkující švagři sjednotí v odporu k vetřelci za vydatné pomoci obou budoucích tchánů, kteří předvedou výtečnou kreaci předsudků z obou stran a jeví se být rozhodující překážkou sňatku. Zejména Afričan je k popukání. Jen podotýkám, že je z bývalé francouzské kolonie, katolík jako rodiče dcer a prošel službou v armádě, takže vlastně je kulturně Francouzům nejblíž. Malá poznámka, když se budoucí ženich představuje a doví se o pestrém složení švagrů, prohodí, že je škoda, že nemají pět dcer. Ta pátá by si prý mohla vzít Roma. Kino leží na zemi. Dopadne to dobře a konec je trochu jako u legendárního Hádej, kdo přijde na večeři, ale naštěstí v míře únosné. Byť výtečný Christian Clavier není Spencer Tracy a neméně skvělá Chantal Lauby nemůže překonat Katharine Hepburn, možná největší filmovou dámu 20. století. O to tu však nejde. Jde o to, že kdo nejde na tento film, má u mě obrovské minus a troufám si ho označit za nechytrého. Jde o jasnou komedii roku. A všechny dcerušky jsou holky radost pohledět. Mezi běžnou návštěvu kina se opět vklínil festival francouzského filmu, který zpracuji za pár dnů a předesílám, že tentokrát jsem měl při výběru filmů větší štěstí než loni. K prosincovým filmům přidám z důvodu věcné souvislosti oba filmy, jejichž název je připomínkou krásné písně Beatles z alba i filmu Help – Eleanor Rigby, přestože ta píseň tu vůbec nezazní. Film s označením Zmizení Eleanor Rigbyové - On jsem viděl 27. listopadu a ten druhý Ona uvidím o týden později.
