První dva filmy spojuje moře a neštěstí, která se zde mohou stát. Třetím je pak český film, který shledávám pozoruhodným a sympaticky se vymykajícím z českého průměru.
Vše je ztraceno Film začíná tak depresivně, jako málokterý, a zdůvodňuje tak jeho název. Děj je jednoduchý. Osamělý jachtař Robert Redford utrpí poškození lodi srážkou s kontejnerem spadlým z nákladní lodi a fatální ztrátu řady významných věcí pro přežití. Do toho přijdou dvě tropické bouře a nakonec musí loď opustit v záchranném člunu s nejnutnějšími věcmi. My zjistíme, co všechno člověk musí dělat pro svou záchranu a jak vynalézavý dokáže být. Rovněž se přesvědčíme o tom, že příroda je nekonečně mocnější než naše nejdůmyslnější výrobky. Nakonec tento moderní hrdina věčného příběhu Stařec a moře dojde k bodu, kdy je objektivně vše ztraceno. Já však nemohu nic potvrdit ani naznačovat. Jen poznamenám, že na tohle lze bez obav jít a že ten krásný dědeček, který se kdysi musel při střelbě jako Sundance hýbat, aby něco trefil, má stále filmově co říci. I když ve filmu neřekne jediné slovo, však je v tom úplně sám. Kdyby nic jiného, už jeho podpora nezávislému filmu je obdivuhodná. Kapitán Philips V Indickém oceánu poblíž takzvaného afrického rohu, ostrého výběžku somálského pobřeží, probíhá již několik let nemilosrdný boj s piráty, kteří pod vedením některých místních vůdců citelně poškozují námořní obchod a též humanitární dodávky potravin do této země, jejíž státní zřízení se zcela rozpadlo a strádání Somálců postupně nabylo biblických rozměrů. V zemi prakticky vládnou zločinecké organizace, jejichž jediným zájmem je zotročit lidi, aby pracovali pro jejich blahobyt včetně páchání zločinů. Některé státy do oblasti musely poslat válečné lodě včetně lehkých letadlových, neb se to ukázalo být levnější než platit vysoká výkupné. Autoři filmu si vybrali jeden ze skutečných případů přepadení americké lodi v roce 2009, možná proto, že kapitán projevil vysokou míru odvahy, organizační a velitelské schopnosti a přestože jako jediný skončí v rukou už prchajících únosců, bojuje až na samu mez lidských schopností. Kapitána Philipse, který se předloni na moře vrátil, hraje ve fyzicky i psychicky těžké roli osvědčený velikán světového filmu Tom Hanks. Musím též vyzdvihnout herce, kteří ztělesnili únosce, byli jedním slovem skvělí a naprosto věrohodní. Ve filmu prožijeme celý případ přepadení velké kontejnerové lodi a vidíme, jak se to dělá a jak to není nijak těžké. Proběhne pokus loď ovládnout, kterému se podaří zabránit díky odolnosti kapitána a ukázněnosti posádky. Nakonec se podaří s únosci vyjednat, že se spokojí s penězi v sejfu a odjedou pomocí záchranného člunu. Přitom se proradně zmocní kapitána a pokouší s cenným rukojmím vydírat Američany o vysoké výkupné. Tolik mohu prozradit a mohu jistě i dodat, co se mi na filmu líbilo a co méně. Za výtečné musím označit vyprávění o průběhu útoku na loď a o chování posádky včetně vyloženě akčního průběhu, který nebylo třeba vymýšlet. Stačilo se jen držet skutečné a dokonale dokumentované události. Ocenit musím také scény, kdy dochází k absolutně vyhrocené agresivitě a ztrátě sebekontroly lidí, zejména útočníků. V jistých chvílích lidé jen řvou a nikdo netuší, co udělá druhý v další chvíli. Ano přesně tak to bývá. V našem případě však nikdy není překročena mez a přes ostré hrozby není nikdo zabit ani fatálně zraněn. Ostré hrozby známe ze zvířecí říše, je jimi řev šelem, nebo výhrůžný pohyb a demonstrace hypertrofované síly. A také to, že k zabití dochází zřídka. V tom jsme se zvířaty stejní. Tím film dostává vysokou míru uvěřitelnosti a klade otázky, jak se vlastně v mezních situacích chováme. Kritiku musím však vyslovit na adresu závěrečné části filmu, kdy se chystá zásah speciálních jednotek Seals. Čas se nesmyslně vleče a ubíhá v nepravděpodobných sekvencích. Já bych tuto fázi radikálně zkrátil. Víme z filmové praxe, že americké ozbrojené síly často přispívají na produkci filmu finančně či zapojením techniky a to vyvolává pochyby o nezávislosti takového filmu. Mohu jmenovat řadu filmů od zcela pitomých oslav ozbrojené moci až po vcelku řemeslně dobře udělané snímky. Tento faktor tu cítím rovněž. Přesto se, myslím, jedná o nadprůměrný snímek svou realistickou téměř dokumentární hodnotou a též zobrazením chování lidí v krajních situacích ohrožení života. Vynikající kreaci přitom zahraje v závěru filmu sám Tom Hanks. Jako cenné shledávám, že přes jisté přijatelné a pravděpodobné rysy povahy pirátů nesklouzli autoři k pitomé intelektuálské lži typu, oni ti piráti jsou chudáci vykořisťovaní, tak se jim nemůžeme divit a tím zločincem je vlastně kapitalismus. Já jen dodám svůj názor, že námořní pirátství bylo vždy oprávněně stíháno jako hrdelní zločin a jsem pro ostrou střelbu na jakéhokoli piráta. Holky, nebojte se na to jít se svými skvělými partnery a potom na sklenku do kavárny. Klauni Původně jsem váhal, ale nakonec jsem se rozhodl jít na veliké osobnosti českého filmu a myslím, že jsem udělal dobře. Film je široce koprodukční, český, finský, lucemburský a slovenský a režíruje ho Viktor Tauš (1973)dle scénáře osvědčeného Petra Jarchovského. Oldřich Kaiser a Jiří Lábus hrají dva klauny Maxe a Viktora ve věku kolem 60 let. V 80. letech prosluli spolu s třetím do party Oskarem, jehož zde hraje francouzský herec Didier Flamand. Ve významných ženských rolích se objevují Finka Kati Outinen a Francouzka Julie Ferrier. Pokud čekáte veselé příhody z klaunské profese, nedočkáte se. Film by totiž mohl mít podtitul Směj se paňáco a není prvoplánově veselý ani trochu stejně jako opera Komedianti, z níž jsem si vypůjčil slova z nejslavnější árie Vesti la giubba. Já se omezím jen na stručný nástin dějové podstaty. V trojici bývali slavní a nekonformní. Oskar však opustil rodinu a emigroval do Francie. Předcházel tomu neupřesněný konflikt mezi klauny, který zanechal hluboké šrámy. Zbylí dva členové tria upadli do šedi. Styky udržovali jen Oskar s Maxem, ovšem nikterak přátelské. Viktor, jenž žije s psychicky postiženou ženou skvěle hranou Kati Outinen se stáhl do své samoty. Maxovi zjistí rakovinu a musí se podrobit drastické léčbě. Do toho se Oskar se svou francouzskou manželkou rozhodne s francouzským divadelním souborem uspořádat v Praze představení a setkat se se ženou a dcerou, jež zde opustil. Zkrátka a dobře uspořádat si věci. Jistě tušíte, že se nic neuspořádá. Oba kolegy Oskar pozve na představení, ale přijde jen Max. Oskarovo setkání s původní rodinou je pochopitelně velmi problematické, nehovoře už o setkání s oběma bývalými kolegy. Viktora přitom Oskar zcela odmítá. Do toho přijde mladý žurnalista, který chce o triu napsat a začne rozhovory s Viktorem. Úmysl se nakonec z mnoha osobních příčin nezdaří. Viktorova nemocná žena, již všichni kdysi znali a obdivovali, musí být umístěna v ústavu a všechny tři nakonec spojí až návštěva u ní. K výtečným scénám patří, jak se Max vyrovnává se ztrátou vlasů a pytlíkem na výkaly, který nosí na břiše. Nakonec on jediný, přestože s mizernou životní vyhlídkou, si udržuje určitý nadhled, stejně jako postižená Viktorova žena, jež je s nimi v zahradě ústavu tak šťastná, přestože je duchem úplně mimo. Závěrečný odjezd z ústavu a vynucená cesta na autobusovou zastávku, když doslova klekne starý Viktorův renault, je opravdu legrace pět minut po dvanácté a symbolický návrat o oněch třicet let zpět. Film má celou řadu nominací na České lvy a je ceněn kritikou, takže se v žebříčku navštěvovanějších filmů 2014 neobjeví. Pokud se podíváte na to, na které filmy nejvíc chodíme a které jsem vám loni doporučoval, dostanete chuť na tříprstového panáka. Na Klauny jděte bez obav, a i když by byl důvod ke kritice, zejména někdy užvaněného scénáře a dějových nelogičností a nejasností z minulosti. Na to si je zřejmě třeba u Jarchovského už zvyknout (viz Líbánky), avšak nejde o věci rozhodující.
