Evžen Oněgin dvakrát jinak

Kdybych byl Rus, nazval bych posledních několik dnů slovem Puškinovka (vyslovuj puškinófka). V sobotu 16. února dávala má oblíbená francouzská hudební stanice Mezzo záznam představení Čajkovského Eugena Oněgina z nedávno za těžké prachy rekonstruované ruské zlaté kapličky Velkého divadla v Moskvě a na středu 20. února jsem už měl lístky na přenos představení téže opery z Royal Opera House v Oku.

Řekl jsem si, že může být zajímavé obě inscenace srovnat. Pro Rusy je Oněgin operou národní jako pro nás Prodaná nevěsta. Představení se odehrálo v konzervativním duchu, žádné experimenty s jedinou výjimkou, že tragický souboj Oněgina a Lenského byl inscenován jako nešťastná tahanice o pušku, což mě, přiznám se, velmi udivilo. Představení mělo švih a samozřejmost zvládnutí ducha doby. Pěvecky se mi všichni líbili a obě sestry Larinovy byly navíc pohledné dámy. Táňa jemná blondýnka a Olga brunetka. Vcelku žádné překvapení, dobrá práce, řekli by námořní pěšáci. Že je Oněgin hudebně nádherný jsem věděl. Zato Angličané pojali dílo odvážně a předem musím říci, že se mi režisérův a scénografův přístup líbil. Klíčovou novinkou bylo, že obě hlavní postavy, které jsou obě již zralého věku, jakoby vzpomínají na dny, kdy proběhlo Tánino vzplanutí, Evženovo odmítnutí a osudný souboj. Na jevišti se s nimi pohybují dva mladí lidé, kteří je ztělesňují. Hrají jen gesty, mimikou a pohybem a zpěv obstarávají skutečná Táňa a Evžen. Zde musím učinit zastavení, neboť dívka, jež představovala mladou Táňu, byla až neskutečně krásná a něžná černovlasá bytost. Nakonec zmizí v dutině ve zdi, kde pak smutně sedí ve stínu a symbolizuje, že mládí je už v háji a s ním i první láska. Netuším, jak se ten nápad zrodil, ale bulharská sopranistka ve službách Royal Opera House Krasimira Stojanova (1962) již překročila věk, kdy lze o dámě říci, že je v rozpuku. Byla výtečná, ale přece jen bych rád slyšel lyričtější hlas. Třeba taková Natalie Dessay by byla Táňa, že by ji Oněgin snad ani neopustil. Krasimira je však vysoce ceněná pěvkyně, jež hostuje na všech předních světových scénách. Oněgina hrdě zpíval a s mírně frajerským nadhledem hrál věhlasný britský baryton Simon Keenlyside, ročník 1959, takže by šel do první třídy s Renée Fleming. Na plese u Larinů zaleze s Táňou za sloup, vyndá placatku a dá jí loknout. Táňa lapá po dechu a oba dávají najevo, že je ta zábava moc nebere. To je dost anglické a dost milé. Rusové sice pijí extraligu, ale tohle by je nenapadlo. Představte si, že Jeník zatáhne Mařenku stranou a dá jí napít slivovice. To si nechám patentovat. Táninu sestru Olgu zpívala Elena Maximova, rozverná a hezká blondýnka trošku do větru, jak to má být, a od pohledu trochu Nastěnka. Lenského ztělesnil sympatický slovenský tenor Pavol Breslík (1979). Jeho Lenský je nešťastník stále o sobě pochybující a trochu žárlivý, který do vztahu s Olgou dává všechno, aby se nechal unést otellovskou žárlivostí a nemístnou hrdostí. Souboj Oněgina s Lenským zde proběhl správně a Lenský se velmi jímavě rozloučil se životem, tuše, že je střelec prachmizerný a vlastně si vůbec nevěří. Puškina samozřejmě ani ve snu nenapadlo, že se sám jednou nechá hloupě vyprovokovat francouzským frajírkem a na následky souboje předčasně zemře. Scénu tvořil sálový prostor s průhledem velkými francouzskými okny do exteriéru, kde se měnilo pozadí pomocí zadní projekce a tvořilo podkres k změnám denního a ročního období. Bylo to velmi hezké, efektní a nenáročné. Rovněž skládám poklonu Puškinovi, že se nedal unést a z mravního i racionálního hlediska správně a v rozporu s romantickými představami doby uzavřel román Tániným rozhodnutím setrvat v manželství se starším mužem, jehož si velice váží, a nevolit riskantní odchod s Oněginem, jehož sice stále miluje, ale její budoucnost to není. Dívka, co ji Oněgin znal, už dávno sedí v té skříni. Záměrně jsem se po celé své povídání tvářil, že to musíte znát a o ději se podrobněji nijak nezmínil. Pokud se pletu, snadno vše najdete na netu. Z mého sobeckého hlediska byl Puškinův předčasný odchod dobrou zprávou, kdyby žil ještě takových 20 let, napsal by mnoho děl, která bych pak musel ve škole znát. Já mám Puškina rád, na průmyslovce jsem si jej vylosoval ke zkoušce z ruské literatury za 4. ročník a pak taky, ó náhodo, u maturity. K náležitostem patřilo umět recitovat v originále aspoň první sloku z nesmrtelného dopisu Táni Oněginovi, jenž začíná tak sladce: „Ja pišu vám..“