Ensemble Inégal souhrnně v prvé polovině roku 2017

 Zde shrnuji všechny své jarní zážitky s tímto sympatickým souborem, včetně koncertu na Pražském jaru. Už leccos z toho se objevilo v bulletinech o koncertech, které na prvních stránkách novin nebudou.

      23. března dávají u Salvátora dle svého zaměření na Zelenku jeho Psalmi Vespertini III. v premiéře úplného provedení. Oko mé na začátku pozdraví se s Hanou Flekovou a raduje se z jejích rezavých kudrlinek. Dirigent Viktora nastudoval tohoto Zelenku velmi dynamicky a s téměř tradičně jazzovým tempem a radostnou atmosférou, zejména sbor pracuje podmanivě a slabiky doslova odsekává, občas zní jako staccato. Hudba jde svižně a má neuvěřitelný spád.

   Škoda, že už nemůžeme vidět, co to dělalo s drážďanskou společností té doby. Já jsem, sedě na postranních pohodlných sedačkách, kromě požitku z toho našeho dnes už celoevropsky uznávaného mistra potěšil ducha svého krásnými profily dvou dívek v lavicích. Jedna něžná blondýnka a druhá trochu ostřejší brunetka. A na konci si uvědomuji, aniž bych kohokoli srovnával, jak musela být taková hudba oproti mnohdy příliš vážné luteránské, atraktivnější, což bylo jistě i katolickým záměrem. Ostatně i v liturgii šlo o totéž. Učinit víru přitažlivější.

   K tomu přidejte výživné texty, jako třeba, když se Izrael stal božím královstvím: „Moře to vidělo, dalo se na útěk, Jordán obrátil se nazpátek! Hory skákaly jako beránci, jako jehňata dováděly pahorky!“ Pochvalná sekvence Laudate dominum končí mnohonásobným zřetězením slabik slova amen zpívaných tenoristou se zjevným gustem: „Hahahahahahááámen!“ Poté se tempo uklidňuje a dojdeme k téměř prosebnému Si custoderint v sekvenci Memento Domine. V závěru se opět při volání Slávy Pánu ocitáme na rychlé vlně.

   V Domine probasti me ozve se mimo jiné na adresu božích nepřátel: „Nemám snad, Hospodine, k tvým sokům nenávist? Nehnusím si ty, kdo na tebe útočí? Neprostou nenávistí nenávidím je, mými nepřáteli stali se!“ Ono s tou láskou k nepříteli to není tak horké, jak už víme i z jiných výzev. Prý ty do něho chlebem. Nevím, nevím.

   Ale celé končí Gloria Patri dokonce sladce a láska je tu znovu. Jako přídavek dostaneme onen půvabný zpěv „Haha hahahahááámen“, který tentokrát tenorista ozdobí hereckou etudou. 

   4. května jdeme s Honzou k Panně Marii pod Řetězem Dvořákovu Lužanskou mši. Na dvoře u Maltézských rytířů potkám dirigenta Adama Viktoru a vedeme řeč o několika verzích mše a o té, již budou dnes hrát. Říká mimo jiné kacířskou, ale půvabnou myšlenku, že Dvořákovy skladby jsou tak nádherné, že i když je někdo pokazí, krása té hudby to přehluší. A na WC se uchýlil jeden ze zpěváků, neb tu není, kde se rozezpívat.

   Pak už jdeme dovnitř a začíná se několika perličkami v podobě čtyř vokálních Dvořákových skladeb, jež nastolí atmosféru a uzavře je improvizace na dvořákovská témata. Mše je právě takovou dvořákovinou plnou melodie a chytrého rozvržení hlasů, které nastupují střídavě a rozeznívají se a zanikají dovedně. Pokaždé se těším, jak se hlasy v další sekvenci složí, vzbuzujíce radost v srdci mém, těžce zkoušeném.

    Tato mše nemá mohutnost Mozartovy Korunovační, či Beethovenovy Missy solemnis, leč naznačuje velikou skladatelovu úctu a vděčnost k Josefu Hlávkovi, objednateli a nesmírné osobnosti vlastenecké, kulturní i podnikatelské, jakož i upřímnou Dvořákovu víru. Instrumentace je přizpůsobena té premiérově veřejné plzeňské. Harmonium tu je jen jedno a tento cenný nástroj z 19. století si soubor pořídil a rekonstruoval pro účely autentické interpretace některých děl z 19. století, příkladmo této mše. Nástrojové obsazení doprovázející sólisty a sborové hlasy dnes zahrnuje harmonium, kontrabas a violoncello. Zprvu příjemné zdá se, že maltézští rytíři do žebrových trubek pod sedačkami pouštějí horkou vodu, což nekvete posléze v osobité kráse, ale nakonec po rozehřátí až nadskakuji. Po příjemné terapii dvořákovské zařazujeme v Lázeňské za rohem v pěkně cihlami klenutém mázhausu návštěvu hospůdky s budvarem, já volím černý.

  Letos si soubor zahraje i na Pražském jaru, a to Zelenkovo významné velkopáteční oratorium Gesú al Calvario (Ježíš na Kalvárii), ZWV 62. Ještě předtím jdu na milé a zajímavé úvodní povídání v Sukově síni, jež obstarají muzikolog a hudebně všestranně znalá osobnost Petr Daněk, který je nálezcem oněch slavných partů prvních houslí k Michnově Loutně české ve Slánském muzeu. Proberou se některé nejasnosti a mýty kolem Zelenkova života, zejména neopodstatněná tvrzení o Zelenkově neúspěšnosti a jakémsi trestu spojeném se jménem Dismas. Dávám proto čtenářstvu na vědomí, že lotr Dismas, proživší po boku Ježíšově stejnou smrt, byl historicky jediný člověk, který měl z míst nejvyšších úředně potvrzeno, že půjde do ráje, takže patrně to jméno sloužilo spíše ku cti. „Ještě dnes budeš se mnou v ráji!“ od té doby už nikdo neslyšel.

   V oratoriu jde tu o děje odehrávající se v samotném průběhu popravy, takže jedním koncem se dotýkají pašijí a druhým Stabat mater. Pro nás je dnes už obtížně pochopitelné, kolik úsilí lidé věnovali té základní události kresťanství a kolik umělecké inspirace vyvolala. Hojné plody té inspirace budou provždy vynikající součástí naší hudební tradice.

   S Ježíšem (německý kontratenorista Franz Vitzthum) jeho nejtěžší hodiny prožívají Panna Marie (sopranistka Gabriela Eibenová), Marie Magdalena (sopranistka Lenka Cafourková), Marie Kleofášova (mezzosopranistka Markéta Cukrová) a Svatý Jan Evangelista (německý kontratenorista Benno Schachtner). Z hlediska kvalit zpěvu jsem byl nadmíru překvapen nádherně znělým a možná až na barokní oratorium velmi průrazným hlasem Markéty Cafourkové, po jejímž prvním expozé jsem se na ni vyloženě těšil. Však má průpravu z brněnské opery.

    Jdeme tím chmurným dějem na kopci zvaném Lebka a já mám po přestávce jakýsi podivný, nikoli však nepříjemný pocit, že najednou Zelenkovi lépe rozumím a jsem v pokušení prohlásit, že druhá polovina oratoria je hudebně lepší a zpěváci a orchestr zpívají a hrají lépe. Neumím to vysvětlit, ale zřejmě to je jen můj pocit. Leč jsem za něj vděčný. Takové pocity má hudba vyvolávat.

   Ježto si vždy texty při hudbě čtu, což mi poskytuje silnější kontakt a doplňkovou rozkoš, zdá se mi, že vidím text velmi zdařilý a kvalitní (možná i díky dobrému překladu). Navíc se občas objeví Igor Františák s chalumeau a hudbu skvěle zvukově i melodicky okoření a tvoří jakýsi další hlas. Buďme vděčni za tyto náročné ukázky umění českých barokních skladatelů se Zelenkou v čele.

   Koncem června mohu už jen na poslední plánovaný koncert na pozoruhodném místě v bubenečské vile Lanna, ale ten musí být zrušen a přesunut na podzim, kdy se zase setkáme, pokud přes léto neuschneme.