Dvořákova Praha díl druhý

Jedním z nejmilejších překvapení byl mi způsob, jak se kurátor komorní řady hornista Radek Baborák, jehož mnozí staví na světový stupeň nejvyšší, s touto úlohou vyrovnal. S nadhledem, vhledem, přehledem a navíc humorem.

   Zašel jsem na dva komorní koncerty a k nim jsem přidal jeden z řady, v níž se představují mladé talenty, a mívá též komorní charakter. Od něho jsem očekával bližší seznámení s několika již nyní vynikajícími hudebníky, abych si je zapsal do paměti a nepřicházel o jejich vystoupení.

   17. září se v Anežském klášteře dává Serenáda pro dechy, což převzato z Dvořákovy skladby, jež dnes uzavře program. Kurátor si pozval řadu zahraničních hráčů a do sestavy rohů světový talent Kateřinu Javůrkovou. Z té bohaté nástrojové nabídky skládali sestavy dle předpisu autorů. Předem upozorním na ty, kteří mě zaujali nejvíce. Především hezká kudrnatá izraelská klarinetistka Shirley Brill, japonský houslista Daishin Kashimoto a jeho slovenský kolega Dalibor Karvay a ruský klavírista Denis Kozuchin.

   Mozartův Kvintet Es dur pro klavír, hoboj, klarinet, fagot a lesní roh, K 452, přináší od počátku radost ze zvuku a samozřejmého půvabu tak typického pro Wolfiho. Někteří tleskají po první větě a Baborák zvedne varovně prst. V následujícím Largu je pěkné, jak i v pomalé větě dosahují jiskřivosti a taneční nálady.

   Pokračujeme Pendereckého dvouvětým sextetem pro klavír, housle, violu, violoncello, klarinet a lesní roh. Jaký rozdíl od Mozarta! Snad jen v pestrosti motivů si mohou podat ruce.

  Po přestávce si Baborák vyžádá slovo a přednese citlivé a k nezkušeným divákům vstřícné poučení o potlesku mezi větami. Má to kýžený dopad a obecenstvo se srovná. V Kvintetu pro lesní roh a smyčcové kvarteto anglického autora Yorka Bowena si uvědomím, jak úžasný hudební celek je smyčcové kvarteto a jaký základ dává pro kombinace typu různých kvintetů.

   Trochu se mi v prvé větě vybavuje Janáček a pokračuje to až do druhé v přívětivém duchu po anglickém sestříhaném chodníčku, zakončeno strhujícím a spěšným rytmem.

   Program uzavírá, jak již praveno, Dvořákova Serenáda d moll pro dechové nástroje, violoncello a kontrabas, op. 44. Skladba rozvržena do čtyř vět, každá odlišná, což přináší příjemnou pestrost. Prvé dvě věty znám, neb se často citují samostatně. Ve třetí mě nadchnou klarinet a hoboje a klarinet si udrží jiskřivý tón i do věty poslední, která nakonec znamená návrat k úvodnímu tématu. Tohle se jim, Dvořák, fakt povedlo. Voni asi uměj napsat dobře cokoli.

     19. října na tomtéž místě máme s Hankou a Honzou dovedně sestavený koncert, jehož první půle je složena ze skladeb židovských autorů rakouských (Popper, Zemlinsky), italského (Sinigaglia), českého (Krása) a ruského (Kogan). Interprety je opět celá řada hráčů na různé nástroje smyčcové i dechové (dvoje housle, violy a violoncella, kontrabas, hoboj, basklarinet a tři lesní rohy, fagot, klavír a perkuse), kteří se různě střídají a plné obsazení zaujmou už při doprovodu strhujících Koganových Chasidských melodií připomínajících Šumaře na střeše. Ještě předtím mě nejvíce osloví Tanec pro smyčcové trio Hanse Krásy, který je strhující rytmicky a připomíná Prokofjeva a také Popperova Uherská rapsodie jen pro violoncello a klavír.    

   Největší židovský autor všech dob je nepochybně Gustav Mahler, jehož pětičlenný výběr z cyklu Chlapcův kouzelný roh přichází zazpívat Kateřina Kněžíková doprovázena svým slavným manželem, který usedne kdesi vzadu. Sovy do Atén by nosil ten, kdo by opakoval, že Kateřina je ozdobou každého koncertu uměním, vzhledem, účesem i oděvem. Já mít takovou ženu, také jdu na její koncert a raduji se z té všeobecné krásy a po něm ohlídám, aby nastoupila do mého vozu. 

    Zpívají se Das irdische Leben (Pozemský život), Wer hat dies Liedel erdacht (Kdo vymyslel tu písničku), Lob des hohes Verstandes (Chvála vznešeného rozumu), Wo die schönen Trompeten blasen (Tam, kde krásně vytrubují) a Das himmlische Leben (Nebeský život). V Kateřinině podání na rozdíl od barytonistů a mezzosopranistek je Mahler více lyrický, meditativní a naplněný citem. Přijímám vděčně, že máme také německý text a čtu si jej při zpěvu, jsa více usazen uprostřed písně.

   Jiří Vejvoda opět moderuje krátké povídání s Radkem Baborákem a Kateřinou Kněžíkovou a je to milé zakončení zdařilého a programově pestrého a zajímavého večera. Také oko si přišlo na své.

   22. září jsem s Hankou, jež přichází pozdě, neb ji zaskočily odklony autobusu ze zavřené Revoluční z důvodu rekonstrukce, na onom koncertu mladých talentů. Kdo se připravuje na koncert hodinu předem v útulné hospůdce, takovým potížím se snadno vyhne.

  Jako dominantní hráč k sólu i doprovodu se nám představí varhaník Pavel Svoboda, a jak uvidíme, je to vzhledem k Dvořákově kvalifikaci stylové. Když se má představit varhaník, musí se předvést Bachem, v našem případě Preludiem a fugou a moll, BWV 543. Zajímavé, nejčastěji slýchám varhany v kostelech, kde se ozývají zezadu z kúru, což je staletími prověřené. Ve Dvořákově síni je nástroj v zádi pódia a jeho zvuk jde přímo a čelem. Dává to zvuk, který v kombinaci s Pavlovým způsobem hry naplňuje mě neobyčejnou radostí.

   Ke druhému číslu přichází na emporu k varhaníkovi líbezná Kateřina Javůrková celá v jednoduchém bílém šatu a za doprovodu varhan zahraje Opus 239 pro lesní roh a varhany Ernsta Krenka a horna jí zní skoro jako trubka a užijeme si i různých dusítek. Nyní se na dalších dvou skladbách ukáže, že osmnáctiletý Dvořák dokázal 30.7.1859 na svém absolventském koncertu na pražské varhanické škole předvést zajímavá díla. Byl také kritikou pochválen. My uslyšíme Preludium D dur a Fugu g moll, obojí z B. 302.

   Po varhanách přichází jedna z nejnadějnějších mladých houslistek Olga Šroubková a volí těžké číslo. Sonáta pro sólové housle g moll, op.27, č.1 belgického virtuosa a skladatele Eugena Ysaye je zejména s rozvojem druhé věty ďábelská a nespoutaná a vyvrcholí v poslední větě plné nápadů a virtuozity. Olga si to viditelně užívá a její fouknutí zespodu na ofinu na závěr prozrazuje, že to byla opravdu dřina. Děvčeti skládám velkou poklonu a vím, že na ně mám vždy zajít.

   První část koncertu, z něhož jsem už nyní mocně rozradostněn, uzavře bosá Kateřinka ve zhasnutém sále Messiaenovým Appel interstellaire, což je malá skladbička inspirovaná krásami Grand Canyonu. Já naopak slyším amazonský prales, neb horna v té tmě občas vydává jemné a téměř strach nahánějící zvuky a projde všemi hlasitostmi a barvami.

   Po přestávce jsme plně v péči našeho asi nejtalentovanějšího tenoristy Petra Nekorance, jehož si už všimli v Mnichově i Turíně a byl přijat do Lindemannova programu Met. Mladík má nádherný jemně šedě vzorovaný oblek a módní bílou košili a límcem napodobujícím motýla. Avšak na nohou má kárované barevné ponožky, což mi připomnělo, že se časy mění stejně jako móda. Pokud se něco nestane, k této vlně se nepřipojím. Snad jedině, kdyby některá z těch krásných dam, jež potkávám v hudebních síních, dlouho a upřeně hleděla na mé konzervativní černé ponožky, bych mocně přemítal.

   Pozoruhodný a odvážný je program orámovaný na počátku i v závěru dvěma skladbami duchovní povahy soudobého mladého skladatele Jiřího Najvara, jehož skladby se mi velmi líbily i díky vřelému a sebevědomému Petrovu projevu. Petr si je dokonce jmenovitě objednal a na tento koncert prosadil k naší potěše. Zazpívá nám také sekvenci Deposuit potentes z Bachova Magnificat, což je vítaným obohacením. Nato máme možnost porovnat Petrův přednes dvou Dvořákových biblických písní s množstvím provedení různými umělci, Slyš, ó Bože, slyš modlitbu mou a Hospodin je můj pastýř. Zase se zaskví varhaník, jehož doprovod je živý a inspirující. Petrovi zejména sedla druhá píseň. Takový program považuji za důkaz výtečného vkusu a obohacení naší hudební paměti. Jak hudebně zajímavější než operní recitál.

   Večer uzavře Jiří Vejvoda tradičním rozhovorem s umělci. Při něm si uvědomuji, jak svatý Václav snadněji nedá zahynouti nám, ni budoucím, když vidí, jak z té jeho země vzcházejí tak krásní, příjemní a hudebně zdatní mladí lidé. My si ještě dáme v Mlejnici malé černé rohaté, abychom to Václavovo úsilí podpořili.