Dvakrát do kina, aneb Jasmína a Černá vdova

Onehdy jsem se dopustil veliké chyby, odepisovav Woodyho Allena za poměrně nezdařené filmy Do Říma s láskou a Půlnoc v Paříži a tvrdiv, že je již jeho invence vyčerpána. Jako všichni nadutí proroci jsem šlápl vedle. Jasmíniny slzy jsou dle mého prvotřídní allenovka navíc korunovaná Cate Blanchett v její nejlepší formě.

Jenom převelice stručně, neb na to jistě půjdete a sami posoudíte. Cate hraje dámu, jichž kolem nás vidíme sami mnoho. Má bohatého muže, z materiálního hlediska všechno, je inteligentní, obdařená vkusem a kouzlem zralé krásky a tu pojednou, světe, div se, všechno je rázem pryč, manžel nevěrník a podvodník končí ve vězení a to, co na něho upozornilo justici, zjistíme až na konci. Stát manželům na rozdíl od státu našeho v podobných případech okamžitě zabaví veškerý majetek k úhradě škod, jež jsou astronomické, a Jasmine, která nikdy nepracovala a kvůli manželovi z pohádky ani nedostudovala, tudíž nic neumí a nezná, je nucena se starat. Odebere se k sestře, již celý život podceňovala, do San Franciska. Usadí se u ní a obě si začnou dost silně ovlivňovat život. Sestra, která je rozvedená, také doplatila na čachry Jasmínina manžela, ale to jen přispívá k nesouladům. Zajímavý je rozdílný přístup obou sester k životním zkouškám daný jejich růzností povahovou i rozdíly v sociální inteligenci. Jasmine, jež má své specifické psychické problémy, se snaží navázat nový vztah, v němž by byla opět zajištěna partnerem a jednu chvíli to po různých slepých uličkách vypadá nadějně. Jasmine však je zvyklá počínat si neupřímně a o své minulosti lže, avšak ta ji dohoní. V malých retrospektivách se vracíme ke klíčovým okamžikům Jasmínina manželství, až nakonec uvidíme ten smutný, ale zasloužený závěr a je nám vše jasné. Film nemá jasný konec. Končí zdánlivě beznadějně, jako kdyby si Woody chystal prostor pro pokračování. Určitě si nenechte ujít už kvůli skvělé Cate. Zato film Černá vdova žádný optimismus ani nabídnout nemůže. Nemohu toho příliš mnoho psát, neboť bych vás ochudil o napětí a překvapení. Děj se odehrává v současném Izraeli, Tel Avivu a palestinském Nábulusu. Palestinský lékař, který bývá často konfrontován s oběťmi teroristických činů, je požádán o identifikaci jedné z obětí a zjistí, že jde o jeho manželku. Policie je přesvědčena, že byla sebevražednou atentátnicí. On se projeví jako každý z nás, neuvěří, nepřipustí a hledá nesmyslná vysvětlení. Celý film je pak tísnivou a smutnou cestou tohoto muže k poznání, jak se stalo, že se jeho milovaná žena, jíž viditelně nic nechybělo, přiklonila k náboženskému fanatismu a jak toho druhého vlastně vůbec neznáme. Film nezkoumá, proč tomu tak je, jen pracuje s projevy tohoto fenoménu. Ocitáme se ve světě, kde vedle sebe žijí dvě rozdílné civilizace. Jedna na nejvyšší euroamerické úrovni a druhá vězící v předsudcích a někdy fanatismu. Vidíme, že jedni nemohou pochopit myšlení druhých a nedojdeme k závěru, že to bude někdy možné. Také hlavní hrdina na konci stojí a nechápe stále nic. Pro nás je tento konflikt kosmicky vzdálen, ale považme, k jakým projevům může dojít, necháme-li celé skupiny obyvatel padnout až na blátivé společenské dno. My máme jiné hrozby, ale nikterak okrajové. Film je dle mého skvělý, i když trochu kulhá ve scénách, kdy lékař hledá pravdu v Nábulusu. Natočil jej v koprodukci libanonsko, francouzsko, katarsko, belgické libanonský režisér Ziad Doueiri dle oceňované alžírské knižní předlohy. Mimochodem v originále se film jmenuje Attentat, což v českém prostředí zřejmě nelze použít. Mé doporučení je silné.