V Praze probíhají v prvních dvou zářijových týdnech a já si tentokrát vybírám zajímavá místa na Praze 8 především z toho důvodu, že chci vidět Invalidovnu, již čeká nejistý osud. K ní přidávám ocelovou kouli staré libeňské plynárny, synagogu, dřevěný kostel sv. Vojtěcha a sokolovnu.
O Invalidovnu dlouhá léta pečovala armáda a sloužila jí jako archiv. Dvě povodně, ta veliká ze srpna roku 2002 a též letošní červnová na ní zanechaly stopy, jež nelze přehlédnout. Armáda však má dnes jiné prostory k pokrytí svých archivnických povinností. Invalidovnu vyklízí a stát musí hledat nové využití této cenné památky. Každému je snad jasné, že tato obrovitá stavba by měla být věnována něčemu, co ji naplní životem. Mluví se o zřízení kolejí a dalších vhodných zařízeních pro univerzitní účely. To vše znamená, že téměř třísetletý komplex bude až do rozhodnutí uzavřen a nepřístupný pro veřejnost. To může trvat dlouhá léta. Proto jsem tak stál o to dostat se na prohlídku, neboť Invalidovnu v tomto starém stavu ještě navíc poznamenaném dvojí velkou vodou už nikdy neuvidíme. O její historii psát nebudu, to buď znáte, nebo si snadno najdete a nám byla vyložena na začátku prohlídky. V rozličných prostorách byla připravena výstavka fotografií z různých dob. Ukázali nám starou kotelnu, zařízení na dezinfekci oděvů, parčík ve dvoře a zdejší kašnu, výstavku předmětů vztahujících se k archivovaným písemnostem z různých dob, vězeňské cely i obytné místnosti, jež do roku 1936 sloužily vojenským veteránům. Zdejší život veteránů a jejich rodin nám popsali a vyložili a celé to bylo velice poutavé a díky nejisté budoucnosti trochu smutné. Zájem byl obrovský a pouštěli nás po asi čtyřicetičlenných skupinách. Před vstupem si postavilo stánek občanské sdružení Asociace nositelů legionářských tradic. Prodávali zde různé publikace a drobnosti a já jsem si koupil malou kokardu v podobě vlčího máku s dvěma trikolórkami, které mohou být československé, nebo francouzské, či britské, anebo americké. Tedy nejdůležitějších spojenců, kteří to celé vyhráli. Pověstné jsou české ponorky a obrněné vlaky. 11. listopadu si kokardu připnu na klopu a půjdu hrdě Prahou, abych dal najevo, že jsem pro oslavu tohoto dne, který prožívá celý svět kromě nás, jak jsem se již jednou rozhorlil, vida, že symbolické pamětní pohřebiště českých padlých za Velké války na zadních Olšanech nikoho z hlavounů nezajímá, neb ti vojáci měli na sobě rakousko-uherskou uniformu. My jsme z toho nedávno udělali aspoň významný den. Více o zmíněné asociaci a svátku na http://www.anlet.cz/. Poté jsem se metrem přesunul jednu stanici na Palmovku a pěšky došel k bývalému plynojemu, který tak stříbrně vévodí dolní Libni a tváří se jako model Měsíce. Přišel jsem k němu ze špatné strany, a když jsem po dvou pokusech zjistil, že správná cesta vede neznámo kudy, avšak nesporně dosti daleko od místa, kde jsem se nacházel, odložil jsem plynojem na příští rok a vydal se k bývalé synagoze v prostoru velké stanice metra, tramvají i autobusů Palmovka. Zamčeno a nikde ani lísteček. Dobře tedy, Vlastně tam nic není, stopy bývalé nástěnné výmalby a občas výstavka, anebo alternativní hudba. Byl jsem tu loni. Pokračuji tedy stanici tramvají k posledním dvěma atrakcím. Dřevěný kostel sv. Vojtěcha je stavba pozoruhodné konstrukce a pohnuté minulosti, jež stojí za přečtení. Vlastně to je provizorní libeňský kostel, jehož prozatímnost trvá už více než sto let. Nedávno byl nákladně rekonstruován a je to příjemné místo. Musím uvést, že autorskou dvojicí stavby jsou architekt Emil Králíček (1877-1930) a stavitel Matěj Blecha, kteří mimo jiné v Praze postavili známé stavby, jako je Diamant na rohu Spálené a Lazarské, nebo Adamova lékárna na Václavském náměstí, na tomtéž místě hotel Zlatá husa, anebo palác Palmovka a také další stavbu, kam jsem se vydal. Podrobnosti najdete třeba na: http://www.archinet.cz/index.php?mode=article&art=17107&sec=10027&lang=cz Libeňská sokolovna je typické zařízení, jež si mocná a vlivná tělovýchovná organizace Sokol budovala v každé pražské čtvrti, mnohdy jde o stavby v daném místě dominantní a nápadné a pojetím a uspořádáním veskrze kvalitní. Drtivá většina z nich dosud slouží svému účelu. Prováděl nás mladý sokolík, jenž vše povětšinou četl z taháku a už při pohledu na budovu, kde jsou v průčelí pilíře v podobě ženských postav, nemohl přečíst to správné slovo. „Karyatidy,“ pronesla s hlubokým despektem paní, jež šla s námi a vrhla na mě pohled zoufale křičící: „Jakou to máme mládež?“ „Hroznou“ říkám nahlas a ona jen zírá, jak čtu myšlenky. Po celou dobu jsem se snažil mladíka povzbuzovat a všechno chválit, zejména klubovnu sokolského oddílu mladých, kde on u dětí působí, a kteří mi přišli stejní jako skauti. Hoch se zoufale snažil zdůraznit, že jsou něco jiného, ale já jsem to stejně nepochopil. U pamětní desky obětí okupace, která byla instalována až po roce 1989, nám přečetl kompletní přehled osudů všech asi 12 lidí a bylo to smutné svědectví o tragické době. K tomu přinesli libeňský sokolský prapor a byl to stylový rituál, který chválím. Tyhle European Heritage Days, jak se celoevropsky nazývají a ve zkratce EHD používají všude, mám rád a celý rok při svých cestách Prahou přemýšlím, kam půjdu příště. Třeba si i vyrazím takzvaně do regionů.
